V hlavě Davida Bowieho. I po smrti vizionářského umělce stojí za to o něm točit filmy

Jeho syn Duncan Jones tvůrcům neposkytl autorská práva a dobře udělal, snímek má na Rotten Tomatoes mizivých 19 procent kladných recenzí. Duncanu Jonesovi bychom naopak měli poděkovat, že dal svolení k tvorbě střihového filmu Moonage Daydream, který se nyní objevil v nabídce streamovacího gigantu Netflixu.

Moonage Daydream z mimořádně obsáhlých archivních záběrů z pozůstalosti Davida Bowieho sestříhal režisér Brett Morgen (Cobain: Montage of Heck). V čem se dokument, jehož název odkazuje na Bowieho skladbu ze slavného alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars, od ostatních liší? Kromě Bowieho zde nejsou přítomny další mluvící hlavy, tedy žádné vzpomínky přátel, rodinných příslušníků či muzikantů.

Dle režiséra Morgena si data o umělci může každý najít na internetu, „Bowie ale nemůže být definován, dá se jen prožít“. V Moonage Daydream umělce a jeho myšlenky můžete intenzivně prožívat 140 minut. Výsledný snímek by se dal dobře popsat jako zrychlená simulace Bowieho života a toho, co se odehrávalo v jeho hlavě, co ho utvářelo, jak přemýšlel a proč se projevoval tak, jak se projevoval.

Pomyslným výkopem je úryvek z Bowieho deníku, kam si zapsal slova filosofa Friedricha Nietzscheho, který prohlásil, že bůh je mrtev. Jak ale něco tak abstraktního a velikášského, jako je bůh, přetavit v odpovídající ekvivalent? Odpovědí může být právě Bowieho imaginární postava Ziggyho Stardusta, která ho v první polovině 70. let 20. století proslavila a zapsala do hudební síně slávy. Na archivních záběrech k mimozemsky působícímu zpěvákovi s kytarou vztahují ruce davy fanoušků a fanynek, podle nichž konečně přišel někdo, kdo jim dokázal, že lze žít jinak, bez společenských či sexuálních předsudků.

Ačkoli scény z vystoupení Ziggyho Stardusta sledujeme s padesátiletým odstupem, pořád je zde cítit elektrizující pocit vzrušení z jedinečnosti, která mohla v 70. letech mnohým teenagerům nahradit onoho mrtvého boha. Bowie v dokumentu popisuje, jak mu vystupování na veřejnosti dělalo dobře a jak si ty chvíle užíval. Navíc o několik dekád předběhl dobu, když díky Ziggymu poukázal na téma chápání a pojímání lidské sexuality; v archivních záběrech o něm muži a ženy shodně hovoří jako o někom, kdo je přitahuje. V kontrastu s tím působí mimořádně úsměvně rozhovory s upjatými televizními redaktory, kteří v konfrontaci s tímto pestrobarevným pávem vypadají jako neandrtálci.

Moonage Daydream není klasický životopisný dokument, takže se nedozvíte, jak se Bowie dostal k hudbě a k divadlu, s kým a jak nastartoval kariéru, kdo mu dělal manažera a podobně. Jedna důležitá zajímavost zde ale přeci jen zazní, význam jeho nevlastního bratra Terryho Burnse, který Bowieho indoktrinoval v rámci alternativní kultury, když mu představil Kerouacův svobodomyslný román Na cestě.

Dle Bowieho slov tato beatnická klasika odstartovala vše, co mladík z londýnského prostředí skrytě chtěl – vymanit se z neinspirativního londýnského předměstí a prozkoumávat pestrý svět. Ve zvukovém komentáři Bowie poněkud sklíčeně dodal, že nevlastní bratr se nechal později naverbovat k armádě a stal se z něj schizofrenik (život si vzal v roce 1985 v pouhých 48 letech).

Tím, že režisér využil archivní audionahrávky s Davidem Bowiem, k němu diváky a divačky ještě silněji přitáhl a umocnil umělcovu přítomnost. Navíc dokázal poukázat na to, jak rozdílná a zneklidňující může být motivace a povaha tvorby v konfrontaci s přijetím fanoušky. Ve výsledku totiž Bowiemu nešlo o to, aby ho někdo napodoboval a zbožšťoval (ačkoli mu to jako umělci na pódiu evidentně dělalo dobře, Ziggyho Stardusta velmi rychle a nenadále uklidil ze scény), ale aby se pokusil o tentýž přístup – jít si svobodně a bez jakýchkoli normativních omezení za svým cílem, sebevyjádřením.

Moonage Daydream není určený těm, kteří o Bowiem mají jen letmé povědomí, ale očekává angažovanost, zájem až hlubší náklonnost. Není však oslavným dílem, spíš výletem do hlavy slavného umělce, který změnil popkulturu 2. poloviny 20. století. Autoři vybírali z mimořádně zajímavých a nikdy neviděných archivních záběrů (nechybí Bowieho cesta do Asie a buddhistická anabáze), a ačkoli v dokumentu zazní ikonické skladby, autoři se je snažili představit v alternativních verzích (například Heroes zazní živě za doprovodu houslí). Ostatně, podobně to dělal i Bowie, který se nikdy nezdráhal hrát to, co si lidé žádali, ale vždy skladby se svou skupinou uváděl tak, aby odrážely dobu, v níž je nově interpretoval.

Bowie ve snímku filosofuje o povaze lásky, která ho v počátku kariéry zdržovala (ve filmu se tvůrci ani slovem nezmíní o Bowieho synovi Duncanovi a o první ženě Angele), ale nakonec si k ní našel cestu a přijal ji jako životní naplnění, když si v roce 1992 vzal modelku Iman, s níž žil až do své smrti v roce 2016. Reflektuje fakt, kdy si uvědomil, že je někým jiným než svými uměleckými alter egy. Dokument svým způsobem odráží také životní pouť muže, který se zprvu naparuje před zaplněnými koncertními sály, před blesky fotoaparátů se schovává v poválečném Berlíně, načež najde smíření v buddhistickém klášteře.

Zajímavá je Bowieho teorie o bezpodmínečném přijetí chaosu, kterou rozhodně pronesl dříve, než na scénu nastoupily chytré telefony a internet. Bowie jako zloděj (ohně) a ten, co přetváří miliardu podnětů ve svou novou formu–obsah, je oním pomyslným aligátorem, útočníkem z vesmíru ze skladby Moonage Daydream.

Ačkoliv od jeho smrti uplynulo déle než šest let, člověku přijde, že je tu stále mezi námi. Svůj příspěvek už o nová díla a myšlenky nerozšíří, ale jak se zdá, jeho život a tvorba byly natolik pestré a plodné, že z něj mohou ostatní umělci čerpat nadále. Jen ne bezduché vykrádání, prosím.