Střelená matka se ve vězení vdává za mukla. Romantická krimikomedie baví i mate

Snímek Nevinný si připsal hned 11 nominací na francouzské ceny César, ocenění se nakonec dočkal za scénář a za herecký výkon Noémie Merlant. Ještě úspěšnějším večerem bylo předávání Lumièrových cen, tamější obdoby Zlatých glóbů. Žánrový i náladový slepenec se tak po svém nesoutěžním uvedení v Cannes stal jedním z nejúspěšnějších francouzských snímků loňského roku, ke skutečně nadčasovým kvalitám mu však leccos chybí.

Jeden z nejpopulárnějších francouzských herců současnosti pokračuje v tvorbě svého „Abelverza“. Čtvrtý režijní počin Louise Garrela velmi volně navazuje na jeho předchozí snímky, v nichž si Garrel vždy zahrál jednu z hlavních rolí jménem Abel. Ve Dvou přátelích (2015) musel se svým kamarádem bojovat o přízeň atraktivní dívky a vztahová témata stála rovněž v jádru vyprávění dalšího snímku Věrní nevěrní (2018).

V něm se Abel musel vyrovnat s rozchodem s partnerkou Marianne (ztvárněnou Garrelovou skutečnou manželkou Laetitií Castou), s níž se následně dal zase dohromady, aby společně vychovávali malého Josepha (Joseph Engel). Marianne a Joseph se v Abelově životě vyskytovali i v dalším filmu, v sotva hodinové jednohubce Křížová výprava (2021), v níž se konzumně žijící rodiče museli vyrovnat s radikálně ekologickým smýšlením dospívajícího Josepha.

Necelý rok po Křížové výpravě se ve francouzských kinech objevilo další Abelovo dobrodružství, v tomto případě však jde o zase jiného muže, který s těmi předchozími nesdílí minulost. To je samozřejmě celkem matoucí, postava mírného až sucharského Abela však v Garrelových filmech slouží hlavně jako orientační bod, kotva příběhu a jakýsi realistický prvek, osvobozující excentričtější postavy.

A těch je tu hned několik. Abelova matka Sylvie (Anouk Grinberg) pořádá kurzy herectví ve vězení a na začátku stominutového snímku se už poněkolikáté zamiluje do charismatického mukla Michela (Roschdy Zem). Navzdory Abelovu odporu následuje svatba v prostorách věznice a posléze i Michelovo propuštění. Podezíravý Abel však záhy zjistí, že bývalý zloděj se možná nehodlá naplno věnovat se svou temperamentní chotí provozu květinářství, ale že má něco nekalého za lubem.

Do toho je Abel, pracující jako průvodce v mořském akváriu, sžíraný pocity viny kvůli své manželce, která zemřela při autonehodě. Žal mu pomáhá překonat její impulsivní a volnomyšlenkářská kamarádka Clémence (Merlant), s níž se rozhodne pátrat po Michelových skrytých záměrech.

Charakterová podobnost tohoto Abela s těmi předchozími plyne i z toho, že se opět jedná o částečnou autofikci. Garrelova matka, herečka Brigitte Sy, totiž dvě dekády vedla podobné divadelní workshopy ve vězení a o své zkušenosti natočila i drama Les mains libres (Bez rukou, 2010), začínající rovněž svatbou za mřížemi. Filmař se navíc dlouhodobě netají svým obdivem k Françoisi Truffautovi, Abela tak lze vnímat jako odpověď na Truffautovo filmové alter ego Antoina Doinela (mnohokrát hraného Jeanem-Pierrem Léaudem).

O Garrelově záběru a možná i ambicích svědčí také titulkové poděkování dvěma zcela odlišným režijním osobnostem – na jedné straně zastánci realismu, dráždivé vizuality a složitých společenských témat Jacquesi Audiardovi a zároveň Olivieru Nakachemu, spoluautorovi hřejivých a hladivých dramedií Nedotknutelní (2011), Samba (2014) či Výjimeční (2019).

Dříve Garrel spolupracoval hlavně s Jeanem-Claudem Carrièrem, po jeho smrti však scénář novinky napsal s dosud hlavně spisovatelem Tanguyem Vielem. Stejně jako v předchozích snímcích se Garrel snažil vyhnout jasnému žánrovému zaškatulkování, a tak snímek postupně projde řadou proměn. Od detektivní komedie se přes melodramatické sekvence dostane až k heist filmu, vždy si však udržuje nadhled a na jednotlivé posuny stylisticky neupozorňuje. Zaujmou jen občasné humorné split-screeny či mile archaické prolínačky. Takový přístup je ve své neokázalosti sympatický a publikum udržuje v napětí, kam se nepředvídatelné vyprávění dál posune.

Zároveň tak však dochází k umenšení žánrových specifik, díky nimž si tradičněji pojaté příspěvky snáz užijeme. To ve výsledku znamená, že u krimi pasáží se moc nebojíme, u těch komediálních se zase tolik nesmějeme a v dramatických si nejsme jistí, nakolik emočně investovat do osudu postav, z nichž se může (ale také nemusí) vyklubat karikatura sebe sama. Tato rozkročenost je tedy jistě podnětná, bohužel ale také umenšuje potěšení.

Překotný závěr se snaží trochu na sílu vytvořit paralely se začátkem, snad aby bylo jasněji vyřčené poselství, že musíme v životě leccos zažít, abychom dokázali pochopit někdy zdánlivě absurdní chování našich rodičů. Výsledek se však podobně zjednodušujícím sumarizacím aktivně vzpouzí, což je jistě v pořádku, zároveň však divákům a divačkám nedává nic jiného na oplátku.

Snímek Nevinný jde do kin 10. srpna. Na další filmy, které jsou či brzy budou v nabídce kin, se můžete podívat v našem přehledu.