Politické otřesy a strašák populismu formují úzkostné drama Svět včerejška

Sotva devadesátiminutový snímek režiséra Diastème (Francouzská krev) má parametry barokního divadla a většinou se odehrává za zavřenými dveřmi v prezidentském paláci. Isabelle de Raincy (Léa Drucker) končí mandát a spolu s generálním tajemníkem a dlouholetým kolegou Franckem (Denis Podalydes) musí během tří dnů zasáhnout do voleb, v nichž může zvítězit republikán Willem (Thierry Godard).

Svět včerejška volně adaptuje stejnojmennou knihu z roku 1942, v níž se nacisty vyhoštěný Rakušan Stefan Zweig ohlíží za posledními dny habsburské monarchie. Autor do biografického textu otiskl také hořké zkušenosti vlastní generace s represivním a antisemitistickým meziválečným režimem, který hrozil převzít vládu nad celým světem. 

Filmové zpracování tyto nadčasové myšlenky přebírá a zasazuje je do kontextu posttrumpovské politiky, kdy republikáni zaujímají postavení zkorumpovaných populistických bestií. Jejich prezidentský kandidát Willem, o němž se dozvídáme hlavně z rozhovorů stávající prezidentky a jejích spolupracovníků, se jeví právě takto krutě a všehoschopně. „Začne to nevinně, návratem k tradicím. Pak pouští hrůzu – migranti, homosexuálové, Židé, Arabové, trest smrti a popravy,“ varuje Franck prezidentku před atmosférou v regionech, kde už vládne Willemova strana. A bez skrupulí navrhuje, že nejlepším řešením by byl tajně zorganizovaný atentát.

Diastème rozprostírá přehlednou kritiku toho, kam se liberální politická scéna pokradmu posouvá. A to i za cenu tendenčnosti a zjednodušujících asociací, jež se týkají hlavně vykreslení Francie. O rozvráceném státu, v němž se konají nejbouřlivější demonstrace ze všech členských států EU, se ve filmu hovoří jako o poslední evropské tvrzi vzdorující radikálním pravicovým hnutím. Stín na ni vrhá především Ruská federace a video, které má zdiskreditovat demokratického kandidáta Gauchera (Jacques Weber), údajně koluje Kremlem. 

Příběh se takto vztahuje k dění v Evropě před druhou světovou válkou a snaží se znázornit, jak úzká skupina mocných lidí rozhoduje o potenciálně fatální budoucnosti kontinentu. Naléhavý pocit umocňuje začleňováním osobních linií prezidentky a tajemníka do děje, přičemž jejichž soukromí v podstatě neexistuje. Isabelle ukrývá před světem nejen sebe, ale také svůj špatný zdravotní stav, a Francka obklopuje až panická hrůza z možné negativní eskalace událostí.

Na důkladnou psychologii postav ovšem v krátké stopáži nezbývá prostor. Musíme se spokojit s atmosférou ostražitosti a politické nedůvěry, která přebíjí i nejsilnější přátelské vztahy. Zatímco politická rovina funguje obstojně a důrazem na utajení, narušení soukromí a krátící se čas připomene nedávný hit Netflixu Diplomatické vztahy, tragické rozměry postav mají obtížně uchopitelný ráz. 

Dobře obsazení herci a herečky nás do kůže postav sami nedostanou, a když se zrovna neřeší ústřední linie týkající se voleb, snadno ztrácíme pozornost. Závěrečný Franckův čin symbolizuje zahlcení událostmi, jež dalece přesahují kapacitu emočně založeného a navrch ješitného jedince v chladném vládním soustruží, v němž se nakonec přirozeněji pohybuje na pohled křehčí Isabelle. Ta na rozdíl od svého tajemníka dokáže ovládat lidská morální pnutí i povinnosti hlavy státu, tudíž dál ční jako maják naděje pro zranitelnou společnost.

Pokud vám předchozí věta zní křečovitě, Svět včerejška vám asi o nic životněji připadat nebude. Pořád jde především o sérii imaginativních dialogů s vymyšlenými postavami, které odkazují k reálným státníkům. Isabelle připomíná Macrona minimálně v tom, že během své vlády nenaplnila přísliby a otevřela dveře radikálům, jejichž popularita ve veřejných průzkumech narůstá. Diastème namísto specifického problému řeší obecná témata a straší opakujícími se dějinami, aniž by přikročil k argumentaci přesahující učebnice politiky pro úplné začátečníky.

Svět včerejška chce být hlavně příběhem o tenké hranici mezi formální mocí a individualitami, jež státní i mezinárodní vládnoucí aparát utváří. A také o osobních volbách protagonistů, které se vedle těch ústavních jeví prchlivé a triviální. Film má bohužel velmi pozvolné tempo a nestrhne ani psychologií, ani uspěchaným vyobrazením palčivých nástrah populismu, hrozícího pošlapáním dobrých hodnot státu i celé Evropy. Je strohý a nevýrazný, což možná ironicky vystihuje zákulisí zásadních politických debat, avšak zážitek z filmu místy sráží na úroveň živého přenosu z poslanecké sněmovny.