Boris Johnson vs. Anglie. Provokativní seriál jitří čerstvé rány po koronavirovém peklu

Projekt vznikal už od druhé poloviny roku 2020, kdy první těžká vlna viru polevila a nejen britská společnost se zotavovala z ojedinělé zkoušky. Tedy dlouho předtím, než na veřejnost pronikla kauza známá jako Partygate, která Johnsona přiměla v červenci 2022 rezignovat na vůdcovství Konzervativní strany. V době tuhých lockdownů, kdy lidé nesměli opouštět své domovy a sdružovat se, se totiž v premiérově rezidenci na Downing Street konaly divoké alkoholové večírky.

Šestidílná série Boris vs. Anglie se však primárně soustředí na období od ledna do dubna 2020. Tedy přibližně na polovinu roku po jmenování Johnsona premiérem Spojeného království, kdy takřka celou planetu ochromila pandemie koronaviru. Nahlížíme přímo do zákulisí Johnsonova týmu v čele s Dominicem Cummingsem (Simon Paysley Day), jenž prosazuje „dlouhodobé strategie na úkor krátkodobých událostí“. Základem Johnsonova volebního programu bylo prosazení brexitu, tedy vystoupení Británie a Severního Irska z Evropské unie a jejich politické a hospodářské osamostatnění. To však bezprecedentní pandemická smršť mění a nepřipravená vláda začíná úzkostlivě reagovat s ohledem na zachování vlastní prestiže a věrohodnosti, respektive s důrazem na udržení křehké ekonomické stability.

Postavu Borise Johnsona, do níž se s vydatnou pomocí maskérů převtělil slavný herec a režisér Kenneth Branagh (Zlatoslav Lockhart z Harryho Pottera), dnes společnost obecně nahlíží jako kontroverzní a její vládu považuje spíš za destabilizační. Věčně rozcuchaný a drmolící politik s minulostí poznamenanou milostnými aférami pro filmaře představoval potenciálně snadný terč a Branaghův výkon (byť je herec takřka k nepoznání) prostoupený citacemi Shakespeara zpočátku evokuje karikování. Tvůrci však o prvoplánové zesměšňování nestojí a zaměřují se na takřka dokumentární přehled událostí, které se před třemi lety dotkly úplně všech.

„Toto je fikce vycházející ze skutečnosti,“ hlásá titulek na začátku každé epizody. První díl startuje montáží z archivních záběrů a ustavuje kontext Johnsonova zvolení do čela vlády a jeho volební praktiky, v nichž neváhal například imitovat scény z Lásky nebeské. Tento přístup volně přechází do hrané dramatizace, která nicméně pokračuje v dokumentárním duchu. Michael Winterbottom, jenž natočil třeba geniální „metaadaptaci“ knihy Tristram Shandy, a Julian Jarrold, televizní matador podílející se na seriálu Koruna, se pokouší spíš objektivně pozorovat a skládat pravděpodobný zákulisní obrázek vládního selhání, jemuž snad šlo zabránit.

Johnson je hlavní postavou, na niž se ze všech stran sypou nepříznivé novinky, tvůrci dále zapojují i reportáže z čínského epicentra Wu-chan nebo z Itálie. Tam nemoc v Evropě poprvé zabíjela a britští činitelé v seriálu nejprve stanovují preventivní opatření na základě statistického srovnávání s vývojem počtu nakažených a zesnulých právě v této evropské zemi. Špatné či nedůsledné kroky vidíme. komentují je vědecké kapacity či novináři, ale drama se na nich primárně nestaví. To postupně pramení hlavně z osobních mikropříběhů nakažených pacientů převážně z řad seniorů, které prvotní váhání ohledně zavedení lockdownu, plošného testování a jiných restrikcí postavilo do bezvýchodné pozice. 

Zatímco zpočátku je seriál hlavně politický a odkrývá rozhodovací procesy uvnitř Johnsonova týmu, jehož myšlení a preference dnes společnost dobře chápe, postupem času se stává hlavně emocionálním. V ohrožení je každý bez ohledu na moc a privilegia a do popředí se dostávají srdceryvné osudy umírajících seniorů, jimž jejich blízcí nemohou pomoci a nemocnice nemají kapacitu na to, aby všechny přijaly.

Seriál tak předkládá portrét selhání civilizovaného systému, které může mnoho zasažených jedinců vztáhnout i na tehdejší dění v České republice. Premiéru měl loni v září na stanici Sky UK a vzbudil vášnivé ohlasy. Řada lidí poukazovala na to, že šrámy způsobené pandemií jsou stále příliš čerstvé a seriál do nich ještě přisypává sůl. Časopis Guardian v recenzi rovněž zpochybnil vyobrazení Johnsona jako veskrze dobráckého muže, jenž kýve na rady svého okolí a působí jako politováníhodná figura. 

Pandemie koronaviru však při zpětném a stále živém ohlédnutí se opravdu vyznívá jako období, na které nikdo nebyl připravený a jež vzbuzuje především lítost. Primárně pak nad oběťmi zákeřného viru, které mu byly v mnoha případech vydané napospas. A tento aspekt Boris vs. Anglie dostatečně rozvádí. Podchycení Johnsonova charakteru je už vzhledem k následné kauze, kvůli níž rezignoval, prvoplánové, ale jako „polodokumentární“ vyobrazení hektičnosti tehdejšího vývoje a zpočátku cynického vládního přístupu funguje seriál víc než dobře. 

Je příslibem, že Canal+ se vyplatí zařadit do vašeho streamovacího katalogu, který může obohatit o jinde neviděné a dobově hodnotné tituly. A to nejen z ranku filmů či televizních sérií, nýbrž i sportovních přenosů a živě vysílaných pořadů.