KVIFF: Robin Wright uvedla nejikoničtější americkou filmovou pohádku. Proč ji neznáme?

Malý chlapec (Fred Savage) pokašlává v posteli a hraje videohry. Nemoc dost možná předstírá, aby unikl škole. Jeho máma však nemá čas se s tím zabývat, spěchá do práce, povolává tedy dědečka (Peter Falk), aby vnuka pohlídal. Ten si bere na pomoc knihu, kterou jako dítě sám miloval: Princeznu nevěstu.

Příběh o opravdové lásce chlapce vyděsí, snad to není kniha o líbání?! Inu… Tak trochu je, přiznává děda, ale také o šermování, pirátech, zradě, dobrodružství a o skutečných obrech. To si přece jenom získá trochu chlapecké pozornosti. Během následujícího vyprávění se pak vnouček naučí, že na polibku z pravé lásky na konci výživného dobrodružství přeci jen není nic špatného.

Příběh, který za občasného hašteření prarodiče a jeho svěřence vyposlechneme, vůbec není složitý. Bohatá dívka Buttercup (Robin Wright) a její čeledín Westley (Cary Elwes) se do sebe zamilují. Než však může dojít ke svatbě, mladík vyráží do světa vydělat peníze, aby svou nastávající dostatečně zajistil. Podle všech zpráv záhy podlehne zákeřnému pirátu Robertsovi, jenž proslul tím, že nikdy nebere zajatce.

Buttercup ztratí zájem o svět a až po pěti letech svolí ke svatbě s místním následníkem trůnu, zlotřilým princem Humperdinckem (Chris Sarandon). Ten si však Buttercup bere jen proto, že otec mu uložil svatbu jako podmínku k přenechání trůnu. Během svatební noci se milou Buttercup chystá zavraždit a vše svést na vedlejší království, aby mohl zároveň vyprovokovat válku.

Vše začíná únosem Buttercup, jejž tajně zosnoval samotný Humperdinck, aby mohl nevěstu zachránit a nebýt podezřelý, až se rozhodne své nastávající zakroutit krkem. Trojici vykutálených únosců je však krom prince v patách i tajemný muž v masce, z nějž se vyklube Westley. Ve skutečnosti nejenže nezemřel, ale kapitán Roberts ho jmenoval svým nástupcem. Westley, Buttercup a dva ze tří únosců, z nichž se vyklubou správní chlapíci, tedy musí porazit zákeřného šlechtice.

Jedná se o velmi standardní pohádkový námět, nicméně jako vždy u tohoto žánru závisí víc na provedení příběhu než na přeříkání dějových zvratů. Režisér Rob Reiner volí skvěle padnoucí střet žánrové naivity s chytře a mnohdy nečekaně vloženými moderními a mírně podvratnými prvky.

Buttercup je na jednu stranu performativně naivní princeznou, tehdy začínající Wright jí však propůjčuje nenápadnou druhou vrstvu. Jako by jí občas docházela trpělivost a byla kdykoli připravená (a mnohdy se tak i stane) vyhrnout si rukávy a vzít situaci do svých rukou. Westley se pak během pěti let na moři stal ad absurdum hyperkompetentním šermířem, bojovníkem a rétorem. Reiner si z tohoto šestákového hrdiny (v angličtině se mu říká swashbuckler) dělá tak trochu legraci, aniž by ho však v příběhu jedinkrát shodil.

Princezna nevěsta ukazuje, že můžeme chápat limity žánru, a zároveň ho milovat. Potvrzuje to i plejáda vedlejších postaviček, jež se pohybují na hraně (a někdy i za ní) parodie, aniž by však dílo začalo být zlé a ponižovalo publikum, jež na takových příbězích vyrostlo. Je bezpečné říct, že nebýt Princezny nevěsty, skoro určitě nemáme ani Shreka, který je dravější a dospělejší verzí téhož přístupu. Reiner však na rozdíl od zeleného zlobra nikdy nezapomíná na nejmenší publikum, které zůstává prioritou vyprávění.

Knižní předloha Williama Goldmana, jenž napsal i scénář, byla dlouho považovaná za nezfilmovatelnou a mnoho studií utratilo pořádný balík na neúspěšných preprodukčních fázích. Až Reiner nalezl klíč, který spočíval v proměně příběhu vně pohádky. Metanarativ předlohy je totiž o pořádný kus složitější.

Goldman se v něm stylizuje do polohy otce, jenž chtěl svého syna seznámit s knihou, kterou mu kdysi před spánkem četl vlastní táta. Sám ji nikdy neměl v rukách, ale jeho vzpomínky na večery strávené s otcem se mu navždy vryly to paměti. Je tedy zklamaný, když synek knihu po první kapitole znuděně odloží. Poprvé ji sám prolistuje a uvědomí si, že se jedná o vážnou a cynickou politickou satiru, jež rozebírá systém fiktivního království. Dochází mu, že jeho otec před lety přeskakoval všechny nudné a vážné pasáže a se zbylými střípky sám improvizoval.

Tento koncept by byl pro filmovou Nevěstu sám o sobě příliš komplikovaný. V původní předloze jsou tato fakta vykomunikovaná formou poznámek pod čarou a vsuvek, jež jednak imitují práci spisovatele rekonstruujícího starší dílo, jednak umožňují dětskému čtenáři tento prvek přeskočit a užít si pohádkové jádro naplno.

Adaptovat Princeznu nevěstu bez metanarativu by nemělo smysl, právě moderní vypravěč snažící se přečíst naivní pohádku stojí za vším unikátním humorem. Reiner však pochopil, že současnou linku může zjednodušit na základní rovinu střetu nedůvěřivého vnuka se svérázným dědečkem. A najednou to šlo!

A tak vzniklo dílo, které má respekt k jednoduchosti a tradici, zaštiťuje ho však velkým talentem a rozmyslem. Princezna nevěsta vypadá na první pohled jako laciná papundeklová pohádka, netrvá však dlouho, abychom věřili každé jedné emoci. Reiner měl v době natáčení za sebou především dnes rovněž kultovní parodický dokument Hraje skupina Spinal Tap o neexistujícím rockovém bandu, v němž demonstroval schopnost pracovat uvědoměle s žánry, a Kingovo Stůj při mně, jež dokládá jeho cit pro adaptace. Oboje zde využil plnými hrstmi. Je třeba zdůraznit rovněž perfektní obsazení každé role. I nejmenší postavička utkvěje v paměti a každý vyšperkovaný dialog dává vzniknout alespoň jedné památné hlášce.

Nyní se tedy vraťme k otázce položené už v titulku. Proč se Princezna nevěsta nestala klasikou i u nás? Samozřejmě nemáme jednoznačnou odpověď, můžeme jen spekulovat. Premiéra filmu se odbyla koncem osmdesátých let, tedy těsně předtím, než se pro nás plně otevřel západní trh. A když k tomu došlo, byl obrovský zájem o všechny ty Stallony a Schwarzeneggery, o ikonické akční filmy. Princezna nevěsta byla moc nová na to, aby se již stala součástí kánonu, nikoho ve východní Evropě tedy nenapadlo poohlížet se po americkém filmu pro děti. Zvlášť při přesvědčení, že u nás beztak točí nejlepší pohádky na světě.

Generace přelomu osmdesátých a devadesátých let tedy vyhledávala zcela jiný úsek americké popkultury, s nímž se roztrhl pytel. A Princezna nevěsta patří k dílům, jež v mnoha ohledech spoléhají na nostalgii. Jakmile tedy chyběl kontakt s první generací publika, jež by pověst filmu držela při životě a předávala ho mladším sourozencům a potomkům, nepodařilo se díru zaplnit. Kdyby se Tři oříšky zjevily znenadání jako jeden z tisíců nově dostupných filmů, jistě by je čekal stejný osud,

Proto stojí za to dát snímku šanci. Nálada ve velkém sále Thermalu byla skutečně jedinečná, nejspíš nejradostnější a nejvíc uvolněná z celého festivalu. Snímek lze zhlédnout na HBO Max a samozřejmě je dostupný i na domácích nosičích.