Zabila, nebo nezabila manžela? Anatomie pádu je ukázkou filmového herectví

Úspěšná a skromná německá spisovatelka Sandra (Hüller) žije se svým mužem Samuelem (Samuel Theis), pedagogem a aspirujícím spisovatelem, na jeho rodném francouzském venkově. Starají se společně o svého částečnou slepotou postiženého malého syna Daniela (Milo Machado Graner), a zatímco Sandra pracuje na svém dalším románu, Samuel renovuje prostorný dům uprostřed nádherné přírody.

Vše se jeví víceméně idylicky, jenže Daniel najde jednoho dne po venčení svého otce na zemi v kaluži krve. Na první pohled se zdá, že vypadl z okna během snahy zateplit střechu, vyšetřovatelé však brzy zjistí, že náhodný pád je vzhledem k výšce parapetu a rozmístění krve prakticky vyloučený. Útok někoho cizího nicméně vzhledem k absenci jakýchkoli stop v okolí samoty nepřipadá v úvahu. Nabízejí se pouze dvě možnosti. Samuel buď sám skočil, nebo ho zabila Sandra.

Vyprávění sledujeme z úhlu pohledu Sandry, aniž bychom jí však viděli do hlavy. Zprvu se zdá myšlenka její účasti na Samuelově smrti absurdní, jaký by mohla mít důvod? Postupně se však vynořují náznaky dlouhodobých sporů a konfliktů ve vztahu, které dost možná vedly k výbuchu hněvu v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě. Když pak vyšetřovatelé na Samuelově počítači najdou nahrávku intenzivní hádky ze dne předcházejícího jeho smrti, Sandra skončí u soudu jako podezřelá z vraždy.

Snímek francouzské režisérky Justine Triet neoplývá výjimečným námětem. Příběhy, při nichž sledujeme soudní líčení, postupně jsme nucení vyjít z komfortní zóny a začít zvažovat možnost viny protagonisty, jsou v kriminálním žánru dobře prozkoumaným územím. Hrdinka buď může potvrdit svou nevinu, odhalit se jako manipulátorka nebo tvůrci otazník nesmažou a nechají konec otevřený. Ani jedna z možností není sama o sobě originální.

Anatomie pádu nalézá svůj odlesk originality v tom, že pátrání po Sandřině vině či nevině nakonec působí skoro nepodstatně. Vzhledem k realistickému tónu vyprávění se hrdinka stěží odhalí jako šestáková femme fatale vražedkyně typu Sharon Stone v Základním instinktu, takže jí buď během hádky ruply nervy a v záchvatu vzteku manžela praštila nevhodně blízko okna, nebo zůstalo u slovní agrese. Tento rozdíl je nakonec z morálního hlediska skoro kosmetický, takže nejenže není otázka viny zodpovězena, ale hlavně se z toho nedělá velká věda.

Skutečně podstatný je obraz vztahu dvou inteligentních lidí, kteří se kdysi milovali, a snad k sobě podobně silné city chovali až do posledního okamžiku, ale jejich životní chyby, nenaplněné ambice a vzájemné ústupky nahromadily v jejich soužití tolik hořkosti, až bylo pro oba těžké se nadále tolerovat. Samuel (alespoň tak tomu věřil) musel kvůli své ženě opustit kariérní sny, navíc se utápěl v sebeobviňování za nehodu, která téměr připravila o zrak jeho syna. Sandra je přesvědčená, že ho vždy podporovala. Jak v tom, aby konečně publikoval, tak aby překonal výčitky. Nicméně podle svědectví manželova psychoterapeuta se zdá, že ji viděl jako překážku v obojím.

Sandra byla naopak frustrovaná z toho, že se přestěhovali prakticky mimo civilizaci, zcela přerušila svůj společenský život a vztah s depresivním manželem ji nenaplňoval emocionálně ani sexuálně. Proto měla v minulosti několik milenců a milenek, o nichž Samuelovi řekla. Až případ z minulého roku však její muž považoval za opravdovou nevěru. V den Samuelovy smrti měla Sandra po dlouhé době návštěvu – reportérku, jež s ní vedla rozhovor, což ho zjevně iritovalo a Sandřino vystupování si možná vyložil jako flirtování. Šlo o poslední kapku vedoucí k jeho dobrovolnému odchodu, nebo k další hádce, jež fatálně eskalovala?

Pád, jehož anatomii sledujeme, tedy mnohem víc odkazuje k zetlení samotného vztahu než ke zločinu a soudnímu  procesu. Rozhodně nejde o procedurální drama, jež by důsledně zjišťovalo, k čemu došlo. Fiml prakticky neřeší ani veřejný soud coby mediální cirkus, k čemuž by námět o podezřelé veřejně známé osobnosti rovněž sváděl. Veškerá naše pozornost je směrována na Sandru jako partnerku. Ovšem s tím, že ze střípků informací, jež vzhledem k potřebám vyšetřování zvýrazňují nejvíc konfliktní a problémové aspekty vztahu, si stejně nesložíme přesný obrázek.

Snímek lze brát jako feministickou studii postavení ženy ve vztahu. Měla být Sandra při soužití se stěží funkčním manželem dominantní víc, nebo méně? Dokázala dostatečně skloubit mateřství a kariéru? Z Daniela se nakonec stává druhá hlavní postava filmu, jeho výpověď u soudu je klíčovou. A my pochopíme, že s otcem měl mnohem vřelejší vztah než se Sandrou, o jejíž nevině sám začíná pochybovat. Mladý Graner předvádí úžasný výkon a Danielův úhel pohledu je dost možná nejtragičtější. Stěží náctiletý kluk sedí u soudu a poslouchá detaily o tom, jak se jeho rodiče dost možná nenáviděli.

Opravdovou hvězdou je však samozřejmě Sandra Hüller. Pětačtyřicetiletá herečka má za sebou bohatou kariéru, do světového povědomí se zapsala po svém výkonu v Tonim Erdmannovi, kandidátovi na nejlepší a nejvíc oceňovaný evropský film posledních deseti let. Anatomie pádu je její strhující hereckou exhibicí a chce se říct, že nebýt jí, výsledek by byl poloviční.

Fixovat se na herce je vždy zrádné – filmové herectví je stejnou kolaborací jako jakýkoli aspekt celého natáčení a samotná osoba před kamerou má mnohdy jen mlhavou představu o tom, jak bude vlastně výsledek vypadat. Natáčí se po vteřinách a na přeskáčku, vystupující je plně odkázaný na pokyny režie a na následnou správnou manipulaci s materiálem ve střižně. Dobrý režisér či režisérka vykřeše ze „špatného“ herce mnohem spíš dobrý výkon než špatný režisér z hereckého esa. Záleží také samozřejmě na tom, jestli je dílo otevřené tomu, aby v něm jednotlivé postavy měly dost možnosti strhnout na sebe pozornost.

Anatomie pádu je právě ukázkou díla, kde se všechny aspekty dokonale sešly. Na postavu Sandry míří kamera po většinu stopáže a scénář jí umožňuje vést emocionálně náročné monology předvádějící velkou škálu pocitů. Tato příležitost je splněným snem pro každou herečku a herce a Hüller se jí chopila se vší vervou. Kdyby byla Američankou či Britkou, nejspíš už je mnoho let světoznámou star s několika oscarovými nominacemi na kontě. Konečně tedy dostala prostor se předvést (velký kus dialogů je navíc v angličtině, třeba jí to pomůže alespoň k oscarové nominaci). Sledovat ji je skutečná radost.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.