Korejské Minulé životy zobrazují pochyby nad ztrátou možné lásky

Mladá korejsko-kanadská filmařka a dramatička působící ve Spojených státech Celine Song se ve svém celovečerním debutu rozhodla jít ve stopách klasik jako Stvořeni pro lásku a vypráví příběh o vztahu, k jehož vzniku jako by několikrát chyběl krůček, existující propast se však nikdy nepodařilo překročit.

Nora a Hae (Greta Lee a Yoo Teo) spolu vyrůstali v Jižní Koreji a ve svých dvanácti prožívali první naivní dětskou lásku. Prohlašovali, že se vezmou. Nora se však i se svou rodinou odstěhovala do USA a co se zdálo jako celoživotní přátelství, pokud ne rovnou láska, bylo ze dne na den utnuto.

Mladá dívka udělala za minulostí čáru snáz, Hae nicméně díru ve svém srdci nikdy zcela nezaplnil a časem začal po kamarádce pátrat prostřednictvím internetu. Protože přijala americké jméno, dlouho v tom nebyl úspěšný – dvanáct let. Pak ji našel na Facebooku a dávné přátelství se rychle znovu rozhořelo alespoň formou videohovorů, jež postupně nabývaly na četnosti a intenzitě. Nora, aspirující spisovatelka, se však fixovala na vidinu úspěchu ve Spojených státech a zalekla se toho, co považovala za břímě spojené s minulostí v jiné zemi a v jiném životě. Rozhodla se načas s Haem přerušit kontakt a vyčistit si hlavu.

Uplyne dalších dvanáct let. Mezitím si Nora vezme místního sympatického židovského umělce Arthura (John Magaro) a zakouší s ním velmi spokojenou, byť nepříliš vzrušující každodennost. Po čtyřiadvaceti letech, co se fyzicky potkali naposledy, Hae přijíždí na rychlou dovolenou do New Yorku, kde Nora žije, a ta svolí, že mu bude dělat průvodkyni. Setkání v ní samozřejmě vzbudí emoce, jež už dlouho necítila. Není to nutně láska k Haemu (byť je víc než jasné, že co cítí on k ní), spíš pochyby o všech životních volbách, jež ji od potenciálu života s tímto milým člověkem odtrhly.

Zatímco ve Stvořeni pro lásku se konečný vztah nezrodí kvůli společenským tlakům a tradicím, v případě Minulých životů vidíme přesně opačný problém. Před Norou jsou v nové době otevřené všechny možnosti. Může žít kdekoli na světě a živit se čímkoli, jedinou hranicí jsou pro ni pouze vlastní schopnosti a představivost. Jako mnoho dalších migrantů se soustředí na svůj americký sen a existence Haeho je pro ni krutou připomínkou, že všechna snaha, všechno úsilí, cesta na druhý konec světa a vstup do zcela jiné kultury ji dost možná připravily o to největší štěstí.

Minulé životy však nejsou nějakou konzervativní agitkou, která by varovala mladé ženy před přílišným pronásledováním jejich snů. Celine Song pouze zhmotňuje vlastní pochyby, které každého člověka, jenž si troufne na podobně zásadní volby, provázejí. Zároveň však Celine i Nora vědí, že právě tohle byla jediná cesta, kterou se hrdinka mohla vydat. Vrátit se do Koreje a přijmout první příležitost se usadit pro ni zkrátka nebylo přípustné, jednala by v přímém rozporu se svou podstatou.

Všichni však někdy toužíme po tom, co nemáme, i Nora tedy zažívá okamžiky lítosti. Proto musela ve svých čtyřiadvaceti letech, kdy je člověk velmi citlivý ohledně budování kariéry a životních voleb, obnovený vztah s Haem zcela přerušit. Až nyní, když jí táhne na čtyřicítku, je sama se sebou natolik spokojená, že se s ním dokáže znovu setkat.

Minulé životy nejsou složitým ani překvapivým filmem. Samotný fakt, že si k sobě Nora a Hae nikdy nenajdou cestu a nakonec se s přátelským a melancholickým obětím opět rozejdou, by snad mohl být považovaný za spoiler. Nicméně snímek svou náladou a vyprávěním k tomuto rozuzlení směřuje tak očividně, že jako publikum rozhodně neočekáváme jiný výsledek.

Nejde o „will they/won’t they“ formát, kdy během sledování tápeme, jestli se tenhle pár dá dohromady, nebo ne. Otázkou je pouze to, jak moc hořké či vysilující bude nevyhnutelné zjištění, že tyhle dveře se jednou provždy zavřely když ne před dvaceti, tak před deseti lety, kdy Nora učinila rozhodnutí neohlížet se zpět a přijmout následky svých voleb.

Předložený příběh nás tedy nemá strhnout svým směřováním, ale provedením. A Song odvádí dobrou práci. Neposouvá ani netestuje hranice filmové řeči a zkušenější publikum bude možná každou scénu očekávat s předstihem, přesto má jednoznačný cit pro dialogy i vedení herců. Přestože je celá situace velmi modelová (a Nora s Arthurem coby dva dramatici si to nakonec sami uvědomují), její jemné a civilní zpracování může k publiku promlouvat. Jako příjemný bonus zvládá Song představit atmosféru Soulu i New Yorku velmi jemným, přesto vtahujícím způsobem.