Vztahová klišé a zrychlovačky z grotesky. Komedie Život pro samouky vás nic nenaučí

Neexistuje snad ohranější zápletka tuzemských romantických komedií než nečekaný rozvod manželů kolem čtyřicítky. Pomyslná krize středního věku je tady, vášeň z dlouhodobého svazku vyprchala, a tak jeden z páru (zpravidla muž) zatouží po jiné ženě či po jiném způsobu trávení volného času a tomu druhému (zpravidla ženě) zbydou jen oči pro pláč. Následuje nestřídmá konzumace vína, absolvování spousty pochybných schůzek s ještě pochybnějšími muži a dobře míněné, leč zcela nevhodné rady uvolněných kamarádek. Tohle všechno nám čeští filmaři a filmařky servírují několikrát do roka jen s lehkými obměnami, a tak zřejmě není důvod, proč si to s Životem pro samouky nezopakovat.

Rudolfová zpracovala knihu Barbory Šťastné s názvem Láska pro samouky. Úprava názvu prý souvisí jen s odlišením obou děl, čtenáři a čtenářky se tedy nemusí obávat dramaticky odlišného poselství. Ozvěny předlohy jsou navíc patrné v častých voiceoverech, jimiž hlavní hrdinka Klára v podání Jany Plodkové uštěpačně komentuje svou nezáviděníhodnou životní situaci.

Na začátku ji totiž zastihneme v nepříliš spokojeném, ale zdánlivě stabilním svazku s emočně odpojeným manželem (Jaroslav Plesl), s nímž vychovává dvě dcery (Anna Michalcová a Luna Sofie Bauerová). Společně se svou nejlepší kamarádkou (Simona Babčáková) pracuje jako redaktorka lifestylového časopisu Annabelle.

Producenti Martin Růžička a Jindřich Motýl jsou podepsaní i pod loňskou Střídavkou a motiv rozdělené domácnosti hraje prim i zde. Klára se ocitne v roli opuštěné ženy, s manželem se totiž střídají v péči o dcery ve společném bytě. Každý druhý týden přebývá u své vztahově i technologicky progresivní matky (Zuzana Kronerová), s níž si ke konci filmu dokonce vymění jeden smysluplně dramatický dialog. Samotnou Kláru však za originální či životnou postavu považovat nelze. Je přesně tím roztržitým diblíkem, jehož v podobných příbězích tak často potkáváme.

S hledáním sebe sama jí pomáhá životní koučka a esoterická hvězda sociálních sítí Muriel (Barbora Seidlová). Její pochybné vztahové léčitelství však rozhodně není vystaveno takové reflexi jako třeba v dramatu A pak přišla láska… (2022) a Seidlová postavu uchopuje se zjevnou nadsázkou. Vše je podřízené prvoplánovému úsměvu, což platí i pro trio rozličně vadných nápadníků (Václav Neužil, Lukáš Příkazký a David Švehlík), kteří se kolem Kláry náhodně motají.

Dosavadní tvorbě režisérky a scenáristky Jitky Rudolfové nešla upřít výrazná stylizovanost, s níž přistupovala k jinak nejednou viděným tématům. Ve vztahové komedii Zoufalci (2009) využila tehdy nezvyklou ženskou perspektivu, v chladnějším dramatu Rozkoš (2013) analyzovala formy posedlosti – oboje s nadstandardní řemeslnou zručností vyvažující už trochu zastaralé chcípácké charakteristiky postav. Následný Hodinářův učeň (2019) ukázal, že i v zemi zbožňující konzervativní přístup k pohádkám lze natočit moderně vypadající žánrový mix vyhýbající se banálně předvídatelným poselstvím a čitelně šablonovitým postavám.

O to víc překvapí, že právě těmito neduhy trpí její zatím nejpřímočařejší a marketingově nejméně problematický film. Údajně se nejedná o letní komedii, nýbrž o jarní oddychovku, což v praxi znamená to samé – nenáročnou podívanou zacílenou na ženy středního a vyššího věku, které v kině snad uspokojí delší a výpravnější epizoda vztahového seriálu z produkce našich komerčních televizí. S většími ambicemi snad v tomto případě nikdo nepracoval.

Pokud Život pro samouky srovnáme s morálním či řemeslným dnem tuzemské romkomové tvorby, má samozřejmě navrch. Odpadní kousky jako Chlap na střídačku (2020), Casting na lásku (2020), Věčně tvá nevěrná (2018) či Sezn@mka (2016) nesporně trpí větším množstvím problémů. Aktuální snímek by se tedy mohl zařadit někam po bok Bezva ženské na krku (2016), Žen v běhu (2019), Pohádek pro Emu (2016) či nedávného Ostrova (2023) jakožto uspokojivě zpracovaných zadání. Ale jen s přimhouřením obou očí.

Bezkrevně rutinní styl tentokrát ozvláštňují groteskní zrychlovačky a dechové hudební jingly, které zastupují smích v tradičních sitkomech. Jednotlivé vtipy však bohužel bránici nestrhají, spíše vedou k vědoucímu pousmání se nad tím, že něco podobného přece ze svého života také známe. Jenže opravdu to stačí?

Hlavní poselství, prozrazené už v traileru, říká, že „není normální být normální“, ale nelze říct, že by předložený děj hlavní hrdinku k přijetí vlastních odlišností či jakékoli vnitřní proměně skutečně vedl. Je škoda, že i v závěru snímek raději zahraje většinu linek do ztracena místo toho, aby Rudolfová využila svého nesporného talentu a prostřednictvím výrazného zakončení vyřkla ortel nad bolestně ohranými tropy našich romantických komedií. To však zjevně nebylo cílem. Snad tedy naše maminky a babičky budou po téhle oddechové návštěvě kina spokojené. Ruku do ohně bych za to ale nedal.