Recenze: Rozkoš Jitky Rudolfové projevuje rysy Zoufalců

Rozkoš je formálně odvážnější než Zoufalci. Kameraman Ferdinand Mazurek dosud natočil dva dokumentární filmy (Katka, Nickyho rodina) a sugestivní styl využil ve své první hrané práci znamenitě. Zajímavé perspektivy, filtry, zrno v reportážnějších pasážích a užití SMS zpráv v obrazu, to všechno dělá z Rozkoše současný film odrážející povahu multimediální doby a vztahů, které Milena (Jana Plodková) vede a prožívá. Hrdinčin vnitřní svět dostává na plátně důležitější prostor, než ten reálně viditelný (například pohledy z okna jejího bytu, billboardy s imaginárními "reklamami" apod.).

Střihačka Milena vede hned několik vztahů, které jí zasahují do životu. Je tu milenec Vladimír (Martin Myšička), s nímž vede Milena zvláštní hru, založenou na posílání esemesek. Vídají se zřídka, a když už, jedná se o ryze s

exuální akt. Je s podivem, co všechno si Milena nechá od svého "virtuálního" milence líbit, chce se člověku během filmu nejednou vykřiknout. Takhle se sebou přece poměrně ambiciózní žena, která se pohybuje v uměleckém světě, nemůže nechat "orat". Ale asi může... 

Dále je tu tragikomická postava režiséra (Jaroslav Plesl), který s Milenou chystá svůj velký film. Tady Rudolfová skvěle ironizuje vážnost a sebestřednost tvůrců videoartu. Další postavu ztvárnil Jan Budař, "důležitý" sebestředný umělec, co se motá kolem střihačky Mileny. Do její psychiky ovšem není vůbec lehké proniknout, protože často spíš připomíná chladnou, zamrzlou hladinu jezera. Poetickou, na pohled krásnou, ale nedotknutelnou a studenou.

Snímek Rozkoš je po formální stránce přitažlivý, tak trochu připomíná prvotinu Julia Ševčíka Restart. Díky postavě Mileny reflektuje do sebe zahleděnou uměleckou komunitu, na níž je mladá žena závislá a z níž by se tak ráda vymanila. Ale film se (až na výjimky) bez střihu neobejde, navíc každá společnost má aktéry a pozorovatele. A Milena se zdá být právě oním svědkem, který musí mnohé ustát a přetrpět.

Abych nespoileroval, ale tak trochu naznačil, největší slabinou snímku je scénář, především konec Rozkoše, který si tvůrci mohli vážně odpustit. Když už dusit emoce a točit se v kruhu, tak už pořádně. Konec tedy nevyznívá do prázdna jako v případě Zoufalců, je ale značně nerealistický. I když, kdo vidíme do hlavy cizího člověka, který touží nejen po rozkoši, ale též po hlubším smyslu?

Rozkoš vstoupí do tuzemské kinodistribuce 5. prosince.

Hodnocení: 65%