Bartošová jako oběť, která nakonec získá, co chce. Iveta z Voya rozdělí publikum

Posouváme se do devadesátých let, tedy do období, kdy Iveta Bartošová (Anna Fialová) získala třetího Zlatého slavíka a v očích veřejnosti je na vrcholu. Společnost ji má sice stále za křehkou naivku, nicméně nesmírně úspěšnou a spokojenou, což šovinistický svět, v němž Iveta žije, považuje za vrcholnou ženskou aspiraci. V soukromí se však jedná o stále stejně nenaplněnou ztracenou duši jako na začátku její kariéry. Jen po smrti Petra Sepešiho se upnula tentokrát na Ladislava Štaidla (Ondřej Brzobohatý).

Stejně jako v případě Sepešiho jde o muže, který může Bartošové kariérně velmi pomoci. Vytváří jí nutné zázemí pro vystupování a stará se o veškerou logistiku její živnosti, což nás nevyhnutelně vede k předpokladu určité její vypočítavosti. Přesto je jasné, že fixace na Štaidla přesahuje vědomý kalkul a stává se patologickou závislostí, v níž by měl prominentní byznysmen nahradit necitlivého vulgárního otce a naplnit romantický ideál dokonalého, štědrého a chápavého pohádkového prince, který ji na rozdíl od ostatních mužů nebude považovat za kus masa.

Ženatý a pragmatický Štaidl nemá ani pomyšlení na to, aby se Ivetě celý odevzdal a naplnil její fantazie, nicméně pro něj Iveta představuje zlatý důl a příjemnou společnost. Začíná tedy kolotoč vzájemné manipulace, ponížení a zklamání. Za kratší konec tu rozhodně tahá Bartošová, jejíž kariéra se v mnoha aspektech odvíjí od Štaidlovy libovůle. A emocionálně nejsilnější je druhá řada Ivety právě ve chvílích, kdy mocný muž psychologicky drtí svou milenku. Třeba když ji přemlouvá k interrupci, kterou zpěvačka zjevně nechce podstoupit. Během vyčerpávající scény jí její partner nad nemocničním lůžkem nejenže zákrok vnutí, ale ještě ji chce přimět, aby ho přijala jako vlastní nápad a byla za něj vděčná.

Není to však tak přímočaré, protože jakkoli toho Iveta hodně protrpí, nejde si nevšimnout, že čase získá všechno, co chce. Posiluje svůj vztah se Štaidlem a čím víc se od něj nechává kontrolovat a ovládat, tím víc si nárokuje prostoru v jeho životě. Nejenže se dočká jeho dítěte, ale dokonce proti Štaidlově vůli pokračuje v budování kariéry, zatímco bezradný milionář doma v jedné z mála komických scén hlídá syna. V prvním dílu série by přitom takové jeho podvolení bylo nemyslitelné. V mnoha ohledech se proměnil mnohem víc k Ivetině obrazu, než naopak.

Druhá Iveta tak v sobě má kus Nitě z přízraků o vztahu prominentního módního návrháře a servírky. Ta se stane jeho múzou, a zatímco je zdánlivě obětí jeho vrtochů, omotá si ho kolem prstu. Vykreslení toxického a oboustranně likvidačního vztahu staršího mocného muže a na pohled bezradné ženy pak může vést k diskuzi o mocenské dynamice ve vztazích a o nástrojích, jimiž k prosazení svých cílů disponují oba základní gendery. Jen tam, kde Nit z přízraků byla mistrně cynickou a černohumornou anekdotou, se Iveta snaží být opulentním melodramatem. Což je první kámen úrazu.

Pozitivní je, že Bartošová je tentokrát jednoznačnou protagonistkou příběhu. V první sérii tvůrci nedokázali navázat vývoj děje a jeho zvraty na ni samotnou a museli odskakovat k postavě Petra Sepešiho. Zde by se totéž nabízelo se Štaidlem, úhel pohledu a priority vyprávění však konečně zůstávají u ústřední figury.

Příběh bohužel maximálně zdůrazňuje Ivetu jako oběť, a to na hraně misery porna. Nejpatrnější to je ve druhé epizodě, jejíž podstatná část se věnuje nechvalnému únosu zpěvačky Romanem Třískou (Miloslav König). Povedené je, že tu tvůrci nabízejí mírně rašomonovskou nejednoznačnost při střetu jejich výpovědí, kdy ani jedna nejspíš není stoprocentně pravdivá. V kontextu celé série to nicméně značí nutkání replikovat bulvární vzrušení, které Bartošová nabízela, když sledujeme pomalu se topící trosku a čekáme, jak hluboko může klesnout. Musíme doufat, že třetí série tomu zcela nepropadne.

Je až frustrující, jak Samir dokáže v těch nejhrubších črtách naznačit fascinující konflikt uvnitř Bartošové, která nejspíš sama neví, co od života doopravdy chce, a očekává, že se jí splní všechny sny o rodině a kariéře. Od jakéhokoliv jasně artikulovaného poznatku či postoje však scenárista vždy uhne k prožívání emocí, jež v daném okamžiku hrdinka navenek projevuje. To dávalo větší smysl u minulé série, jíž melodramatický rámec poměrně slušel. Nyní už si samotný příběh říká o komplexnější a bohatší zážitek, než Iveta pláče = seriál pláče = publikum pláče.

V tomto vyprávění jistě nemůže nastat situace, kdy se hrdinka stejně jako v Niti z přízraků odhalí jako sebevědomá manipulátorka, která celou dobu chápala svou situaci mnohem lépe, než jsme si mysleli. Na to je její sebedestrukce moc pohlcující. Navíc víme, že musí nakonec ztratit kontrolu a dojít k tragickému konci. V ideálním případě by to skýtalo potenciál na hlubší a komplexnější postavu, která svou bezradnost sice nepředstírá, zároveň však z ochoty vložit svůj osud do rukou druhých mnohokrát těží. Bartošová jako (ne zcela kalkulovaná) strůjkyně sebe sama jako oběti by byla odvážná a pořádně provokativní tečka, k níž dílo ve svých nejlepších momentech zdánlivě směřuje. Ještě není zcela vyloučený, avšak zatím pokaždé, když došlo na lámání chleba, tvůrci ucukli k nekomplikované lítosti a dojímání.

Přesto nutno uznat, že tyto tři hodinové epizody (mimochodem ideální délka) zvládnou vyprovokovat docela slušnou reakci. V mnoha ohledech jde o skvělý obsah pro platformu Voyo, jejíž původní materiál je jinak poměrně nemastný neslaný. U Ivety je patrný zájem tvůrců předvést řemeslně zvládnuté dílo s autorskou vizí, i když pořád poměrně populistické. Výsledek není v žádném ohledu bezchybný. Jeho asi nejsilnějším aspektem jsou silné herecké výkony a na výrazná vizuální stylizace nadsazeně vycházející z doby, kdy se odehrává děj. Jinak však ostré hrany vyčuhují odevšad. Člověku nicméně není lhostejné příběh sledovat, a o to nakonec běží.

Pro tipy na další seriály se můžete podívat na žebříček nejlepších seriálů na Voyo.