Minisérie Iveta je dobrá. Skvělá by byla, kdyby po cestě neztratila Ivetu

První pokyn, kterého se Iveta Bartošová dočká po otevíracím titulku, je podívat se přímo do slunce. Což výmluvně reflektuje, k čemu byly Bartošové rady, jichž se během života dočkala. Někdy by asi bylo lepší druhé neposlouchat. Říká jí to otec ještě jako malé dívce na rodinném výletu a vypráví jí, že koukat na slunce je v důsledku osmiminutové cesty světla k Zemi jako koukat se do minulosti. Těžko říct, jestli tato historka stojí za riziko poškození zraku, ale třídílná minisérie jí nejen začíná, ale i končí, a jistě by měla působit romanticky a vzletně. Je to poněkud jalové, ale krásné a plné „atmosféry“. Jako celá minisérie Iveta.

Projekt rozjíždějící se streamovací platformy Voyo televize Nova se zrodil v rukách režiséra a scenáristy Michala Samira a producenta Matěje Chlupáčka. Ti patří v rámci českého prostoru mezi činné a celkem jedinečné tvůrčí duo. Mají zjevnou touhu tvořit kvalitní díla v rámci mainstreamu, což je úkol stejně potřebný jako záludný. Záměr se jim ne vždy plně vydaří, mají ale velký cit pro světové trendy a dostatečné know-how, aby jejich snaha o vlastní variaci stála za pozornost.

I v Ivetě je toho hodně dobře. Především první epizoda strhne svou dobovostí, která přesahuje pouhou audiovizuální stránku. Protíná i dialogy, herecké výkony a celou konstrukci díla, které by se neztratilo mezi reprízami Chlapců a chlapů a Kamaráda do deště. Tentokrát to je míněno jako pochvala. Nejde o otrockou imitaci, ale o důsledné nastudování tehdejších trendů, v tomto ohledu snese výsledek srovnání klidně i s retro fenoménem Stranger Things. V Česku máme mnoho důvodů být už na podobné fetišistické exkurze alergičtí, když je ale nějaké dílo tak vynalézavě důsledné, nejde se doopravdy zlobit.

Jenže ve jménu čeho je tato důslednost zužitkována? Sledujeme cestu naivní holky z moravské pohraniční vísky až do velkého města, kde roste její hvězda i deziluze. Opět dokonalý námět padnoucí do zobrazované doby, přesto to právě tady začíná drhnout. Tvůrcům se nepodařilo proměnit Ivetu v plnohodnotnou a dýchající postavu, na konci třetího dílu ji vlastně nechápeme víc než na začátku. Většinu stopáže působí jako „blbá hodná holka“, která sebou nechá vláčet dle libosti ve jménu své jediné ambice – slávy. Je naznačeno, že přes nekonečnou naivitu je v ní kus neartikulované, ale silné arogance. Ono „vláčení“ je ochotná tolerovat, dokud věří, že vede k jejímu úspěchu. Jednou za čas vystrčí růžky jako příslib, že dřív nebo později ukáže, co v ní doopravdy vězí.

Tento náčrt skýtá úžasný potenciál k vytvoření ambivalentní ženské hrdinky, která (možná ne zcela vědomě) využívá svou neodolatelnou bezelstnost k tomu, aby sama nemusela dělat o moc víc než čekat, až ji někdo vynese na vrchol. Samir to ale pomine, Iveta zůstává zcela uzavřená a úrovni její sebereflexe a sebedefinice neporozumíme. Je tu totiž jeden zádrhel – minisérie Iveta nakonec není moc o Ivetě Bartošové.

Jakmile se hlavní hrdinka na konci prvního dílu přestěhuje do Prahy za Petrem Sepešim, pohltí její partner celou minisérii. Po zbylé dvě epizody zaplňuje stopáž hlavně jeho osobní konflikt perfekcionismu s nedostatkem přirozeného talentu vedle intuitivně charismatické Bartošové. I tento námět žárlivosti ne z pozice nepřítele, ale naopak blízkého spojence je sám o sobě plný zajímavého potenciálu, nicméně přepnout do něj uprostřed vyprávění je poněkud nešťastné.

Je notoricky známé, že silné ženské postavy se píší těžko. Přesněji řečeno, ženské postavy se píší těžko mužským scenáristům. Ti mohou mít klidně nejlepší úmysly udělat to tentokrát jinak, ale nakonec stejně utečou k nejbližšímu mužskému ekvivalentu, na který se upnou, protože si do něj snáz projektují svou životní zkušenost. Z nedávných příkladů se můžeme podívat třeba na Chyby Jana Prušinovského. I ty měly být hypoteticky o ženské postavě a v mnoha ohledech se tváří, že o ní jsou jsou, nicméně celý příběh se nakonec stejně točí okolo důsledků pro „hrdinčina“ partnera.

Iveta této tendenci nepropadá ve stejně absolutní míře, přesto i zde, když Bartošová dostane nabídku nazpívat duet s Karlem Gottem, není směrována emocionální pozornost na důsledky pro její kariéru, ale pro kariéru Petra Sepešiho, který může najednou skončit bez partnerky. Pro příběh je důležité, jak bude reagovat on, jak se se situací smíří.

Ivetu sledujeme tiše trpět a stýskat si, zatímco Petra vidíme „dělat věci“ a posouvat příběh kupředu. Petr je ten, kdo artikuluje svoje cíle a nejistoty, zatímco Iveta čeká, až jí někdo řekne, že je načase začít zpívat. Dokonce i velký monolog o tom, co dělá Sepeši vůči Bartošové špatně, musí pronést ústy Ondřeje Brzobohatého Ladislav Štaidl. Jde možná o víc slov, než kolik za celou minisérii pronese Bartošová.

Opět – z toho by se dalo něco vykřesat. Sledujeme Sepešiho, jak se hystericky brání tomu být „jelimánkem“, zatímco Bartošová tuto roli přijímá a potichu čeká na svou chvíli. Bohužel ale nikdy nemáme šanci pochopit, co si o tom všem Iveta vlastně myslí a jestli si vůbec naplno uvědomuje, co se okolo ní děje. Nesledujeme ji účastnit se duetu, dělá spíš křoví, které hodně zabírá kamera, ale její text je jen „šalalali“.

Minisérie Iveta nemá rozpoznatelné ambice reflektovat dobu vzniku, dnešní dobu či komentovat dynamiku mezi mužem a ženou, kteří se snaží prosadit v šoubyznysu – žádné „sdělení“, po němž v textech Sepeši tak prahne, zde není. A nemusí být. Iveta je o momentálních emocích. Mohli bychom hledat paralely mezi nedávnou biografií Spencer, která velmi sugestivně přeříkala hrůzostrašný emocionální tlak, který zažívala princezna Diana v období vrcholící manželské krize. I Iveta sleduje v relativně krátkém časovém úseku bezelstnou a (zdánlivě?) bezbrannou protagonistku, jak demonstruje, že čelit tlaku okolí je nesmírně těžké. Jenže Spencer udržela ve svém středu Dianu, kdežto tvůrcům Ivety se Bartošová na cestě ztratila.

Recenze vyznívá možná o kus negativněji, než byl samotný dojem ze sledování. Iveta je z ranku „tak blízko, a přitom tak daleko“ počinů, které dělají hodně věcí dobře, ale v nějakém aspektu jim to ujede. Minisérii stojí za to vidět, i když nakonec působí mělce. Pro Voyo jde přesto o skvělou vizitku a krok správným směrem. Ukazuje vůli nabídnout nápadité a méně prvoplánově melodramatické uchopení látky. Stejný tým může příště dost dobře dojít k něčemu výjimečnému.