Smysl života nám Monty Pythoni sdělili před 40 lety. Jedná se o jejich nejodvážnější film

Smysl života je labutí písní britského uskupení Monty Python, které vzniklo v roce 1969. Posledním celovečerákem, kde se všichni zakládající členové sešli pohromadě, než Graham Chapman v roce 1989 zemřel a tím navěky znemožnil případný plnohodnotný comeback.

Zatímco dřívější Svatý grál a Život Briana mají jasný zastřešující příběh, ve Smyslu života se tvůrci vracejí ke skečovitější formě Létajícího cirkusu, původního televizního seriálu vysílaného v Británii do roku 1975. Nosným tématem je hledání smyslu života, Pythoni se však nikdy netajili tím, že vypíchnutí tohoto motivu bylo jen záminkou, jak dát dohromady všechny nápady, které jim nashromáždily za posledních pár let.

Režie se chopil Terry Jones, jenž měl na svědomí i dva výše zmíněné filmy. Pouze segment The Crimson Permanent Assurance o vzpouře postarších úředníků proti kapitalistickému systému se ujal Terry Gilliam. V tu chvíli měl ještě dva roky před premiérou Brazil, který z něj učinil jednoho z nejsledovanějších režisérů své generace.

Už zde však můžeme vypozorovat jeho rukopis a cit pro detail, který jednoznačně převyšuje filmařskou úroveň běžného pythoního skeče. Gilliam si ostatně vyžádal víc finančních prostředků a technické pozornosti, než měl zbytek produkce. Aby tedy odlišný styl nepůsobil příliš jako pěst na oko, je jeho příspěvek prezentovaný jako předfilm. Jde o vtipnou inverzi tradice, kdy se před hlavním programem pouštěla laciná scénka, zatímco publikum hledalo svá místa v sále – v případě Smyslu života jde o nejokázalejší a nejvelkolepější segment celého večera.

Přesto ani zbytek Smyslu života není co do produkčního zázemí radno podceňovat. Jedná se o nejdražší film Monty Pythonů s rozpočtem deset milionů dolarů a Jones s těmito prostředky aktivně pracuje. Chybí mu ale Gilliamův cit pro filmový jazyk, takže hlavně „jde na sílu“. Skeče obsahují velké množství komparzistů, natáčí se v prostorných ateliérech plných rekvizit i v exteriérech, kvůli nimž bylo třeba dělat zábory celých ulic.

Je vlastně samo o sobě vtipné, že tato zvýšená péče je věnovaná sérii sotva propojených absurdních scének, které by se mohly odehrávat v jedné místnosti v pěti lidech. Místo toho vidíme tyto nesmysly ožívat prostřednictvím zjevného úsilí obrovského štábu. Není to nakonec další šťouchnutí do (ne)smyslu života?

Před pár dny jsme si připomněli 55. výročí Producentů Mela Brookse, dalšího základního kamene moderního humoru. Je tedy příhodné postavit tyhle dva počiny vedle sebe. Zatímco Brooks přehazuje vtipy vidlemi a je schopný jich nabídnout několik za minutu (což odpovídá i jejich kvalitě a promyšlenosti), Pythoni představují pravý opak. I několikaminutové pasáže vedou k jediné pointě, jedinému vtipu, který je buď donekonečna opakovaný, nebo je jeho (mnohdy záměrně neuspokojivá) katarze maximálně oddalovaná.

U komplexního muzikálového vystoupení o tom, že každá spermie je důležitá, můžeme jako publikum projít cestou od pobavení přes trapnost a pocit vypotřebování námětu zpět k veselosti z toho, jak dlouho byl film ochotný s tímhle nápadem zůstat. Tento princip opět skvěle pasuje k zastřešujícímu tématu o hledání smyslu života, zážitek z filmu je tedy překvapivě ucelený. Kontinuitu mu dodává samotný způsob, jakým Pythoni vypráví vtipy.

Přijetí filmu bylo zpočátku nejednoznačné, nicméně v tom nejlepším slova smyslu. Kritika možná neuváděla vysoká číselná hodnocení, přesto je patrné, že jí Smysl života imponoval. Jednalo se o střet trapnosti s genialitou a hluchoty s trefností, s kterými člověka baví se prát. Odráží to i vítězství snímku V Cannes, odkud si snímek odnesl cenu poroty – druhou nejvyšší celého festivalu.

Humor Pythonů je často srovnávaný s českými Cimrmany. Dnes si to tolik neuvědomujeme, ale Británie a Československo sedmdesátých let byly přinejmenším svou náladou možná méně odlišnými státy, než by se zdálo. Británie se od konce války vypořádávala se ztrátou pozice impéria, což s sebou neslo úpěnlivou touhu udržet neudržitelný status quo. V kontextu nyní již obyčejné země se odhalovala směšnost naddimenzovaného státního aparátu i přežívajících šovinistických hodnot. Nemluvě o konfliktech se separatisty. Reakcí na všechny tyto problémy byla svého druhu normalizace – snaha pokusit se všechny problémy zneviditelnit a předstírat, jako by britské soustátí nestálo na prahu rozpadu.

Situace v Československu nebyla zcela analogická, i v něm však lidé žili v popření reality a předstírání toho, že nepřesvědčivá fasáda maloměstské spořádanosti a slušnosti může celý systém udržet pohromadě. Humor Cimrmanů i Pythonů se do této společenské křeče strefuje, i když Pythoni to dělají mnohem domyšleněji a sebevědoměji, než kdy mohli (a chtěli) Svěrák se Smoljakem. Stačí se podívat na skeč o nenažraném panu Creosotenovi, který v luxusní restauraci blije a blije, zatímco se personál i ostatní hosté snaží chovat, jako by se nic nedělo.

Smysl života vybočuje z většiny tvorby uskupení tím, že mnohé pointy jsou překvapivě intimní. Moderní publikum může být například překvapené, kolik historek komentuje to, co bychom dnes nazvali „toxickou maskulinitou“. Pythoni se věnují společenskému tlaku na mladé muže a chlapce chovat se konkrétním stereotypním způsobem, aby se stali „správnými chlapy“. Vidíme to ve scénce sexuální výchovy, vojenského výcviku, v zákopech či u písně o tom, jak skvělé je mít penis. Ne že by tvůrci tato témata objevili a rozhodně nemá smysl škatulkovat si Pythony podle současného diskurzu kulturních válek, stojí ale za povšimnutí, že dnes tak řešená témata byla v myslích tvůrců přítomná již před takřka půlstoletím.

Kýžený životní úděl se nakonec od Monty Pythonů dozvíme, však proč by ne. Před závěrečnými titulky nám ho přečte otrávená moderátorka: „Snažte se být k lidem hodní, nejezte tučné, občas si přečtěte dobrou knížku, vyjděte na procházku a snažte se žít v míru a harmonii s lidmi všech vyznání a národů.“ (Konec spoileru.)

Snímek si můžete pustit na Sky Showtime, Apple TV a Google Play.