Dějiny světa plné recese. Černý Ježíš, šikanovaný Stalin a explodující Rasputin v komediální sérii Mela Brookse

Pod pojmem filmová parodie si možná představíte Žhavé výstřely, Bláznivou střelu a jiná zesměšňování hollywoodských šablon s Lesliem Nielsenem či Charliem Sheenem. Pionýrem tohoto žánru ale zůstává Mel Brooks, jenž prorazil roku 1968 se satirickými Producenty a 70. léta věnoval komediím jako Mladý Frankenstein či Ohnivá sedla. V nich si utahoval z žánrové tvorby a do westernových či hororových kulis minulosti zasazoval odkazy na moderní dobu.

Jeho zřejmě nejslavnějším dílem jsou Vesmírná tělesa (1987), kde při parodování Star Wars probourával čtvrtou stěnu a do děje vnášel i reklamu na výsledný produkt. Brooks takto ničil mytologii obklopující klasická vyprávění. Nejambicióznějším pokusem o takovou recesi byla komedie History of the World: Part I z roku 1981. Režisér v ní ztvárnil několik rolí a nechal publikum nahlédnout do pravěku, na horu Sinaj, kam Mojžíš přinesl patnáct božích přikázání (než desku s pěti řádky rozbil), nebo do starověkého Říma a na Ježíšovu poslední večeři.

Avizované pokračování přichází po dvaačtyřiceti letech ve formě osmidílné série se stopáží od 21 do 30 minut. History of the World: Part II nenechává na pochybách, že jde o koncept Mela Brookse se všemi tradičními klady i zápory. Proslulý komik natočil poslední celovečerák roku 1995 (Drákuloviny s Leslie Nielsenem) a před kamerou nestál od roku 2005, ale přehled o vývoji populární kultury a společenského klimatu neztratil.

Oblíbené jsou dnes hlavně kratší zábavní formáty, seriál se tudíž skládá z přibližně patnácti dílčích příběhů, z nichž vždy vidíme pouze pár minut. K těm z období občanské války, Jidášovy zrady či aféry Watergate se vracíme v průběhu celé série, skeče o vzniku Kamasutry, o Amelii Erhart či Sigmundu Freudovi zaberou několik minut a dál se nerozvíjí.

Skoro všechny linie podléhají odlišnému formálnímu uchopení, které rovněž odpovídá současným trendům. První černošská americká senátorka Shirley Chisholm dostává sitcom, v němž slyšíme smích přítomného (černošského) publika. Ježíš se s apoštoly schází na nahrávání posledního hudebního alba ve stylu loňské série Beatles: Get Back a imitují se záběry či přízvuk hudebníků z dokumentu Petera Jacksona. Galileo pro změnu informuje o svém heliocentrickém výzkumu a nenávisti papeže prostřednictvím živého vysílání přes sociální sítě.

Uctivé vykreslení historie opředené slušným humorem nečekejte. Brooks opět karikaturuje, co může, přičemž většinou umí odhadnout správnou dávku jízlivosti. Zesměšňuje krasobruslaře Hitlera, jemuž okupované státy dávají nula bodů, nebo úslužného Stalina v podání Jacka Blacka, jehož Lenin s Trockým šikanují na jednáních před bolševickou revolucí.

Kydání hnoje na nenáviděné diktátory střídá recese vůči hlasitým odpůrcům woke kultury. S kyselými výrazy rasistů před očima tvůrci jistě obsazovali černošského herce Jaye Ellise (Top Gun: Maverick) do úlohy Ježíše Krista, jenž působí jako povznesený hippie hlásající lásku a odpuštění. Závěrečná epizoda zavítá na koncil roku 325, kdy skupina bílých mužů rozhodne o tom, že Ježíš byl vlastně běloch s vyrýsovaným tělem. Natočí o něm film s výbušným trailerem, kde všichni vypadají sexy a Máří Magdalenu ztvárňuje modelka Emily Ratajkowski.

Seriál nabourává tajuplnost, která mnoho dějinných skutků a osobností obklopuje; paroduje se reprezentace historie v hollywoodských filmech. Generál Ulysses S. Grant je notorickým opilcem, před domem Jidáše zastaví římská hlídka, již dopředu ohlásí zvuk a blikání policejních sirén, američtí výsadkáři plující k břehům Normandie hromadně zvrací nikoli z nervozity, nýbrž kvůli absurdní směsici důvodů od otravy jídlem až po mořskou nemoc.

Některé situační gagy jsou skvělé a připomenou zlatou éru parodie. Zejména linie občanské války, kdy se v pozadí mimoděk odvíjí šílené situace, nebo rok 33 v Jeruzalému, kde sluha na toaletách ústy simuluje dnešní vysoušení rukou elektrickým spotřebičem, nápady nešetří. Bohužel se dočkáme také řady prázdných a trapných scének. Například dlouhý segment o senátorce vrcholí na místě činu Watergate, ale toto pozadí nijak nezúročí. Nemluvě o laciném humoru přítomném v historicky první kuchařské show, jejíž hostitelka má tyfus a místo toaletního papíru používá salát.

Za předpokladu, že přijmete Brooksův styl, budete se cítit jako na houpačce. Na jeden kreativní a úderný vtip totiž připadá další mdlý. Sebevíc snaživá recenze navíc nedokáže zaručit, zda vám zdejší styl humoru sedne, nebo zda vás urazí. Herci a herečky, kteří v případě Nicka Krolla, Ike Barinholtze či Wandy Sykes ztvárňují mnoho rolí, většinou teatrálně přehrávají. Kroll hraje výhradně židovské aktéry, jež seriál vykresluje podivně stereotypně, ačkoli Brooks je židovského původu a neopomíná zmínit, jaké bezpráví jeho národ odněpaměti zakoušel.

History of the World: Part II rozhodně skýtá jiný humor, než na jaký jsme na televizních obrazovkách zvyklí. Už to je malá výhra vzhledem k tomu, jak tvůrci televizní popkulturu nezávazně reflektují. Mel Brooks jako vypravěč ve svém možná posledním velkém projektu nevyměkl a zachoval si charakteristickou tvář. A byť by citelně potřeboval k ruce autora, jenž by vyškrtal zbytečné oplzlosti, svou rozlučkou umí novou generaci rozesmát i roztrpčit. O víc beztak ani neusiloval.

Retro velkofilm Babylon odehrávající se ve 20. letech minulého století stál asi 80 milionů dolarů a je to jeden z největších komerčních propadáků roku. Jenomže má i nominace na Oscary a část recenzentské obce ho považuje za jeden z nejlepších „filmů o filmu“, jaké kdy vznikly.