Buď chlap! Nebo raději ne. Další česká romantická komedie, která mlátí prázdnou slámu

Zápletka filmu, jenž producenti označují jako feel good komedii, je jednoduchá. Téměř čtyřicetiletý fotograf Pavel (Jakub Prachař), který je single a stále žije s matkou, náhodou narazí na ztracenou kamarádku z dětství Terezu (Tereza Ramba). Zamiluje se do ní, ale Tereza ho nechce, protože (zřejmě) není opravdový chlap, což nijak nevysvětlí. Pavel proto vyrazí do Tater na výcvikový kurz pro nepodarky tradiční maskulinity, jenž vede údajný bývalý mariňák Weisner (Ondřej Sokol).

Pavel po pádu do horské bystřiny skončí sám v horách, ale místo toho, aby se snažil zachránit, začne si hrát na přežití. U toho si vzpomene, jak jeho tragicky zesnulý otec toužil vyfotit medvěda, a začne jednoho sledovat. Mezitím se Tereza s Pavlovými sestrami (Sabina Remundová, Ester Geislerová) a jejich dětmi vypraví za ním, aby ho zachránily. Kdesi v divočině na sebe hlavní protagonisté narazí a nějak jim dojde, co k sobě cítí...

Na filmu je nejpatrnější špatný scénář. V českých filmových krajích si ho k romantickým komediím rádi píšou sami režiséři (Rudolf Havlík, Jiří Vejdělek, Martin Horský, Petr Kolečko, Karel Janák), což je, bohužel, také tento případ. Ne nadarmo je to samostatná profese. Michal Samir (Iveta) může být dobrý režisér a snad i scenárista (Polednice, Profesor T.), ale v tomto žánru se neosvědčil. Není ani jasné, proč se jinak umělecky ambicioózní tvůrce, jenž často spolupracuje v tandemu s Matějem Chlupáčkem), do tohoto projektu vůbec pustil. Stojí za tím potřeba splácet složenky nebo si třeba vydělat na něco nekomerčního?

Bolavé jsou při sledování zejména logické lapsy. Pavel a Tereza se například přes dvacet let neviděli, naposledy navíc v dětství, ale na první pohled se poznají. Pavel se topí v horské bystřině, kde je zprvu vody po kolena, respektive ho pak po pádu dlouhé kilometry v mdlobách unáší proud, což je dost komická představa. V Tatrách mu přes noc uschne všechno promočené oblečení. Když se ztratí a nemá u sebe nic než foťák, který jako zázrakem přežije otloukání korytem řeky, rozhodne se začít žít jako Robinson. A když narazí na stopu medvěda, neuteče, ale vyrazí mu naproti.

Noc a den se ve filmu střídají s větší kadencí než ve slepičích velkochovech, kde se uměle simulují, aby bylo víc vajec. Pavel tak například přijede do Tater za světla, nasedne do „vejtřasky“, která ho z nádraží veze do hor, kam dorazí za tmy. Tam ho a ostatní účastníky kempu řidič pošle bez mapy kamsi do neznáma, údajně po cestě, načež skupina mužů dorazí do tábora za světla a složitým terénem. Dostane se jim uvítání v podobě spílání, kde jsou tak dlouho, ale ve skutečnosti je div, že vůbec trefili, nehledě na to, jak dlouhé by musely všechny ty úseky být (takže by už pravděpodobně byli někde v Polsku).

Většina postav se navíc do hor vydává sama pátrat po Pavlovi, aniž by přítomní znali prostředí, měli nějaké pomůcky (třeba mapa nebo kompas se hodí), případně vůbec věděli, kde hledat. Horská služba by na projekci musela zaplakat. Když navíc Weisner s účastníkem kurzu Karolem (Filip Novák) odejdou po Pavlových „stopách“ a do tábora později dorazí Tereza s Pavlovými sestrami a dětmi (těžko říct, jak to tam vůbec našly, asi ženská intuice), všichni účastníci kurzu jsou pryč. Buď se sami vrátili domů, nebo už mezitím pomřeli na nedostatek testosteronu...

Samozřejmě, vždycky se dá namítnout, že jde o nadsázku, na niž bychom mohli s trochou velkorysosti přistoupit, pokud bychom tím něco získali. Zábavu například. Ale ani ta se nekoná. Nejkomičtější měl být evidentně Weisner, parodie mucho macho chlápka, který si zdánlivě myslí, že největší nadsamec vítězí především schopností přežít v divočině. Jenže ouha, vtipný není ani trochu, byť to mělo pojistit angažování Sokola. Nácvik rozhovorů se ženami, při nichž si nasazuje blonďatou paruku, za tímco účelem do divočiny přivezenou, je jenom trapný a plný stereotypů.

Zábavní nejsou ani Terezini rodiče (Ivana Chýlková, Igor Bareš), kteří se dohadují, jestli se říká předsednictvo, nebo představenstvo. Ani scéna, kdy Tereza spadne do „bažiny“ (spíš díra s bahnem) a vyrobí si z klacku jakousi selfie tyč, aby mohla chytit signál a najít na internetu, jak se dostat z močálu. Mnozí lidé by ten klacek spíš použili k tomu, aby se dostali ven, případně by si pomocí speciální aplikace přivolali pomoc. A ano, sem tam se v kině někdo bavil, ale byli to stejní lidé, kteří se předtím smáli také u reklamy na supermarket, kde Suchánek s Genzerem tančili v obtažených dresech...

V ideologické rovině je zapotřebí vrátit se k samotnému názvu a k tomu, co vyjadřuje. K danému tématu se dá přistoupit různě. Buď je možné potvrzovat různé genderové stereotypy, pokud tvůrci uznají existenci nějaké tradiční maskulinity a femininity. Nebo je možné je naopak parodovat či podvracet, případně hledat nové způsoby rozpuštění polarity mužskost – ženskost. Jenže v Samirově filmu je v tom všem dost zmatek.

Přestože opakovaně zaznívá věta, že někdo je nebo není opravdový chlap, nedozvíme se, co to znamená. Terezina matka chce pro svou dceru někoho takového zjevně proto, aby ji ekonomicky zajistil. Podle Weisnera to znamená určitou drsnost, hraničící s ovládnutím a násilím, protože „ženskou je třeba si pevně vzít“. Sám sice tyto nároky nesplňuje, což se později ukáže, jenže jak to vyznívá, když skončí ve dvojici s dalším „neopravdovým chlapem“? Je to zábava, nebo spíš vysmívání se?

Ještě větší chaos panuje mezi Terezou a Pavlem. Tereza nejprve matčiny pobídky záměrně ignoruje, po jednom večeru a dni stráveném s někdejším kamarádem z dětství poněkud nespravedlivě prohlásí, že by přece jenom potřebovala správného chlapa. A Pavel, aniž by se jí zeptal, co tím vlastně myslí, poslechne radu svého šéfa, vyhledá zmíněný kurz a okamžitě jede do Tater, aby Tereze vyhověl. Nic z toho nedává smysl, spíš je to smutný příklad toho, jak spolu lidé stále neumí komunikovat a jak podléhají určitým tradičním představám o mužství a ženství. A někteří filmaři si z toho ještě pokoušejí dělat legraci.

Ostatně účastníci onoho kurzu jsou zase jenom smutnou přehlídkou hloupých stereotypů. Mezi těmi, kteří se potřebují „pochlapit“, jsou tlusťoch, alternativec, intelektuál, Asiat... Samirovi se tak jistě nezáměrně daří pozurážet kdekoho. Včetně gayů, jak naznačuje vytvoření vztahu mezi Weisnerem a Karolem. Vyznívá to zhruba takto: „Nejsi správný chlap a nemůžeš si najít ženu? Nevadí, vždycky na tebe ještě zbyde nějaký podobný chudáček a můžeš být gay.“

A to není zdaleka všechno. Pokud budou v publiku sedět rodiče autistických dětí, měli by se připravit na ránu mezi oči. Zhruba ve druhé polovině se totiž dozvíme, že jeden z Pavlových malých synovců Šimůnek je (pravděpodobně) autista, neboť nemluví a nedokáže dát najevo city. Nakonec zázračně roztaje, když jeho matka kamenem srazí dravého ptáka, jenž předtím uletěl se Šimůnkovým plyšovým žirafákem v pařátech. K čemu tedy přemýšlet nad tím, jak pracovat s autistickými potomky, když je to tak snadné?

Jako by těch problémů s maskulinitou a femininitou nebylo málo, ze všeho nejhůř jsou vymyšlené a napsané ženské postavy. Terezina matka dceru pobízí do svatby, Pavlova zase synovi neposkytuje soukromí. Jedna ze sester je typická kvočna, kterou zajímají jenom děti, druhá zase nedostane téměř žádný prostor. Nejhorší je ovšem to, jak se Michal Samir vykašlal na protagonistku. Pavel má svůj příběh a aspoň trochu se vyvíjí, což se týká i jeho profesního života. Během hraní si na divocha totiž potká tolik zvířat, jako kdyby se před ním zhmotnil National Geographic. Takže pořídí spoustu fotek, až je jasné, kde se bude odehrávat finále.

O Tereze ale nevíme prakticky nic. Pracuje ve firmě svých rodičů, kteří jsou architekti, ale co přesně dělá, nikdy nezazní. Chová se dost nesmyslně, když jednu chvíli zdánlivě tuší, co chce, ale pak se zachová v rozporu s tím. Vlastně o ní nevíme vůbec nic včetně toho, co považuje za „opravdové chlapáctví“. Jako kdyby existovala jenom pro hlavního hrdinu, determinovala jeho rozhodnutí a další kroky, pročež se následně stane jeho odměnou. Vlastně to ani není moc sympatická postava, ve svých rozhodnutích je liknavá a dost často se zbytečně rozčiluje, aniž by k tomu byl důvod.

Buď chlap! ještě ke všemu typicky česky neumětelským způsobem publiku servíruje product placement, který by nemohl minout ani slepý, navíc rádoby vtipně. Luxusní autobus jisté přepravní společnosti účastníci kurzu považují za vozidlo, které je dopraví na místo kurzu, pytlíky s cukrovinkami v příběhu šustí ostošest. Kdyby to bylo naopak a film jsme považovali především za reklamu, možná by byl výsledek lepší, protože po formální stránce vcelku funguje. Jenže za to přece lístek do kina neplatíme.

Přesto je však zapotřebí někoho pochválit. A to medvěda, o němž se až z presskitu dozvíme, že se jmenuje Mocmoc a filmaři si ho zapůjčili z Maďarska. Jako jediný je autentický, roztomilý a zábavný, a navzdory tomu, že se k němu Pavel připlíží poté, co si vzpomene na otcovu poučku, jak se má ke zvířatům chovat s úctou, ho velkoryse nesežere. Bohužel má v titulcích méně prostoru než ruské kolo, což je druhá atrakce, kterou si tvůrci pro film pronajali.

Jako správná česká romantická komedie je Samirův snímek aromantický a asexuální. Padne v něm jediná pusa, takže do kina můžete bez obav vzít děti, hluboce věřící přátele a všechny ty, jimž se romantika a tělesný kontakt zajídají. Závěrečná scéna je navíc divná a budí rozpaky, ale nějak to stejně skončit muselo... Pokud je navzdory všemu výše uvedené přesně to, co od takového filmu čekáte, budete zaručeně spokojení. A vemte si s sebou gumové medvídky.

Česká romantická komedie Ostrov plní své poslání díky tomu, že je dokonale odříznutá od současné české reality. To předchozí filmy Rudolfa Havlíka měly s realitou celkem problém.