Nihilistické drama o dospívání provokuje, ale bez smyslu. Proč mladí nevěří v Nic?

„Kdyby se o tom dospělí s námi víc bavili, nemuselo to tak blbě dopadnout,“ předjímá hlavní hrdinka Agnes hned v úvodu jedné z tragédií, k nimž nepřítomní rodiče nevědomky přispívají. A opravdu, postavám rodičů je ve filmu věnovaný jen minimální prostor, jako kdyby snad kromě občasných restrikcí či nároků se svými dětmi vůbec nekomunikovali. Jak se tedy mohou dospívající dozvědět, co je v životě opravdu důležité?

Palčivá existenciální témata ve třídě plné dospívajících žáků osmé třídy otevře nekonformní Pierre-Anthon (Harald Kaiser Hermann). Mladík odmítne vyplnit nelogický dotazník týkající se pracovních vyhlídek mládeže ve věku třinácti či čtrnácti let. To je samozřejmě velmi náročné období z hlediska definování vlastní identity, prozkoumávání nepřehledných pubertálních pocitů i zmatení ohledně sexuality.

Pierre-Anthon odejde ze třídy a vyleze na vysoký strom. To udělal už dříve, tentokrát však odmítá slézt dolů a na nepochopení spolužáků reaguje slovy, že nic nemá smysl, tak proč se vůbec pokoušet? Šokované omladině přednáší až nedůvěryhodně komplexním způsobem o tom, že život nás všech je vyplněný zbytečnými ambicemi a nicnepřinášejícími činnostmi. Existenciálně otřesení vrstevníci v čele s citlivou Agnes (Vivelill Søgaard Holm) se rozhodnou svého kamaráda přesvědčit o tom, že zdaleka ne vše je v životě nepodstatné.

Zprvu pozoruhodná výzva, aby každý obětoval nějakou věc, která je pro něj či pro ni důležitá, se však rychle zvrhne a činy chtíčem nebo závistí ovládané mládeže se postupně stupňují. Spolužáci si vzájemně zadávají úkoly, jež je třeba splnit, a s rostoucí mírou vandalismu, nechutností či násilí se vzdalují původní ideji. Zatímco na začátku je drobné oběti pomohly spojit, pomoci lépe se poznat a posunout blízké vztahy na vyšší úroveň, po čase převládá vyřizování účtů, strach a nenávist.

Většinu ani ne hodinu a půl dlouhého snímku tak vyplňuje tíživá atmosféra neustálého napětí, kam se budou neomluvitelné skutky posouvat. Díky umírněné stopáži se na nic nečeká, jednotlivé epizodky udržují rychlé tempo vyprávění, zároveň však není čas k postavám proniknout hlouběji a pochopit jejich motivaci. Leckteré výzvy jsou prezentované s až osudovou tragikou, pokud se však týkají postav, které publikum do té doby v podstatě nevidělo, jejich emoční hloubka vyšumí do ztracena.

Zřejmě je to důsledek toho, že režisérka a scenáristka Trine Piil Christensen adaptovala stejnojmenný bestseller dánské spisovatelky Janne Teller, který se vedle desítek překladů dočkal i zhruba 150 divadelních adaptací. Lze si představit, že kniha nabízí větší prostor k rozpracování postav a jejich vztahů, zato divadlo je možné postavit na sevřenosti děje, znepokojivých dialozích a činech mladých postav na omezeném prostoru. Jenže filmové zpracování s žádnou přidanou hodnotou nepřichází, naopak si několikrát zcela nemotivovaně vypomáhá doslovným vypravěčem. Uspěchané směřování k drsnému, leč přece jen trochu umělému závěru opomíjí řadu možných směrů, které výchozí premisa nabízí.

Italský filosof a psycholog Umberto Galimberti na počátku 21. století napsal knihu Znepokojivý host, v níž popisoval hodnotovou vyprázdněnost současné italské mládeže. Navázal především na Nietzscheho kritiku západní společnosti, jejíž odklon od náboženské víry se projevuje nihilismem – ztrátou smysluplnosti a rozpadem univerzálně přijímaných hodnot. Mladí lidé se podle Galimbertiho budoucnosti spíše obávají, než že by se na ni těšili, a proto jim chybí motivace se o cokoli snažit. Možné východisko představuje obrácení do sebe sama, učení se vědomému prožívání přítomnosti a vybudování morálních hodnot právě na těchto základech. Těmto procesům však musí napomoci i všudypřítomné kulturní prostředí, samotný člověk totiž nemůže jít proti všem.

Zároveň je fascinující, s jakou rychlostí a samozřejmostí jsou ve filmu zobrazení mladí lidé ochotní přijmout antisociální pohled na svět jednoho spolužáka. Bez konzultace s rodiči či jinými autoritami a jen na základě pochybné motivace začnou konat zjevně riskantní činy. Pierre-Anthon se tak zcela náhodou stává samozvaným prorokem, jenž prohlédl oponu společenských konstruktů. Nabízí se proto otázky po povaze sektářství a ochotě (nejen) mladých lidí propadnout charismaticky působícím individualitám, jimž se chtějí za každou cenu zavděčit.

A konečně nelze nevidět ani paralely s románovou klasikou Williama Goldinga Pán much. V této dystopické alegorii se skupina chlapců ocitá na opuštěném ostrově, kde se snaží vybudovat funkční společnost. Goldingova dodnes poutavá kniha poukázala na nástrahy skupinové dynamiky i na temné proudy lidské povahy, jež znemožňují vytvoření smysluplných a na dobrovolnosti založených sociálních strukturách.

To je jen nástřel myšlenek, které se při sledování coming-of-age dramatu Nic objevují. Bohužel však vycházejí pouze z původního konceptu, nikoli z jeho filmového rozpracování. Snímek ukazuje rizika plynoucí z nedostatečné pozornosti rodičů či z absence hranic, jež si mladí lidé v rámci svých experimentů nedokážou vytyčit, kvůli své překotnosti však sklouzává k tezovitému zjednodušení komplexních problémů.