Oscarový favorit Všechno živé hledá krásu ve světě, jak ho známe, těsně před jeho koncem

„Člověk by neměl rozlišovat mezi ničím z toho, co dýchá,“ je krédo muslimských bratrů Sauda a Nadeema vštěpené jim jejich zesnulou matkou. Už od svého dospívání se zhlédli v pomoci divokému ptactvu, které je v jednom z nejpočetnějších a nejvíce znečištěných měst světa – Novém Dillí – ve stále větším ohrožení. Spolu s kamarádem Salikem ve sklepě založili amatérskou záchrannou stanici, v níž se starají především o luňáky. Profesionálové je ignorují, protože dravé návyky těchto ptáků ohrožují ostatní opeřence. Navíc jsou považovaní za přemnožený druh.

Tato trojice věnovala milovaným zvířatům už dvě dekády života. Nejmladší Salik je s tímto údělem zřejmě zcela spokojený, zatímco nejstarší Nadeem začíná tak trochu pochybovat. Životní a politická situace v Indii se pro muslimské obyvatelstvo mění k horšímu, což dělá už tak nepříliš přívětivé místo ještě tísnivějším.

Velkou výhodou snímku indického režiséra Shaunaka Sena je, že nikdy neztrácí kontext. Bratři chrání luňáky před nástrahami znečištěného města, nicméně bez hromad zbytků skýtajících pro takzvaný invazivní druh potravu by komunita těchto dravců v takové velikosti neexistovala. Svět ptáků není oddělený od lidského, neposkytuje únik fyzicky ani symbolicky.

Hranice mezi civilizací a přírodou, člověkem a zvířaty i odpadem a prostorem pro život jsou nejasné a propustné. A to přestože se nacházíme v jednom z nejlidnatějších měst světa, tedy na místě, jež by zdánlivě mělo být velmi jasně oddělené od všeho, co nevzešlo z člověka a není pod jeho kontrolou. Přesto sledujeme živoucí ekosystém vzniklý zcela samovolně, jemuž není snadné porozumět. Jeho všudypřítomnost přesahující lidskou intenci je patrná a oba bratři si nejsou jistí, nakolik je jejich zásah užitečný či důležitý.

Snímek je observací, kterou občas doplňuje monolog některého z hrdinů. Jako tolik jiných dokumentaristů, i Sen má tendenci přecházet do nádherných audiovizuálních montáží, kterým se trochu pejorativně říká B-roll. Většinou vznikají tak, že okleštěný štáb vyrazímimo hlavní natáčenído terénu, a pořizuje hezké záběry. Ty se pak dají v postprodukci přidat k filmu, aby obohatily vjemy publika. Tento přístup může snadno působit mechanicky a líně, B-roll u Všechno živé je však nezbytnou součástí zážitku. Kameramani Riju Das a Saumyananda Sahi se totiž nespokojují s tím, že by prostě ukazovali létající ptáky a odvraceli zrak od šedivých polorozpadlých budov či hromad špíny v ulicích.

Fráze „hledat krásu v ošklivosti“ je sice trochu otřepaná, zde ji ale tvůrci naplňují do puntíku. Zdrojem nečekaných okamžiků souznění, klidu a jakési těžko pochopitelné křehké harmonie může být i odraz hejna zkoumajícího hromady suti a komunálního odpadu. Všechno krásné a ošklivé je propojené, patří to k realitě.

Sen se vyhýbá povrchní romantizaci a antropomorfizaci zvířat, kterou oplýval předloňský oscarový vítěz, sentimentální kýč Moje učitelka chobotnice Craiga Fostera. Tento film vypráví o dobře zaopatřeném muži s krizí středního věku, který bez špetky sebereflexe na rok opustil rodinu včetně dospívajícího syna. Mindráky si léčil tím, že šnorchloval a potápěl se mezi nádhernými korály a natočil dokument o svém domnělém kamarádství s chobotnicí.

Zvíře celý rok nedělalo nic jiného, než že se před nezvaným vetřelcem pokoušelo schovat, Foster si ale do jeho chování projektoval absurdní lidské motivace a dojímal se tím, jak během své prodloužené dovolené souzní s přírodou a nachází sebe sama. Kladné přijetí tohoto dokumentu kritickou obcí je opravdu tristní. Všechno živé by nemohlo být takovému nevkusu vzdálenější.

I naivní Salik je upnutý na představu, že luňáci k němu cítí totéž, co on k nim. Rád spekuluje o různých hypotetických situacích, na nichž by se to dalo dokázat. Prý kdyby zemřel, rozhodně by ho nesežrali jako kdejakou mršinu. Určitě by v něm poznali člověka, jenž se o ně staral! Saud ho ale opravuje, takhle to v přírodě nefunguje. I oni dva by nakonec byli pro své svěřence jen dalším soustem. „My lidi občas zapomínáme, že jsme taky jenom kus masa,“ říká mírně skleslému kamarádovi. Všechno živé má pochopení a empatii pro Salikovu čistou duši, zároveň jí ale nepropadá.

Starání se o zvířata není ve filmu jednoduchou odpovědí, která dává životu smysl. Nadeem není šťastný a naplněný, a ačkoliv miluje svou práci, ještě raději by vyrazil do světa, poznával vše nové a zjišťoval, jestli mu někde může být líp.

Na pozadí scén někdy slyšíme z nedalekého náměstí politické projevy, které naznačují průběh velkých dějin. V turbulentní Indii mohou kdykoli násilně zasáhnout do života muslimských obyvatel a toto riziko se během námi sledovaného úseku jejich života neustále zvyšuje. Vnitřní vyrovnanost a čisté svědomí vám nebudou nic platné, když se pod okny objeví rozlícený dav. Nadeem by rád své každodennosti unikl, ale co jeho rodina, útulek a Saud se Salikem? „Jde to tu od desíti pěti. Ptáci padají z nebe. Dillí je zející rána a my jsme maličká náplast,“ stěžuje si.

Film začíná dialogem o tom, co by se dělo, kdyby mezi Indií a Pákistánem propukla jaderná válka. Salika samozřejmě výhradně zajímá, co by bylo s ptáky, Saud je ale ve svých úvahách opět praktičtější a trpělivě vysvětluje následky nukleárního výbuchu. Je patrné, že o podobných věcech naši hrdinové uvažují často. Jejich život působí, jako by se svět nacházel těsně před koncem civilizace. Možná ale, že dystopie už dávno začala i bez nutnosti nějakého děsivého kataklyzmatu.

Všechno živé je film stejně krásný jako smutný. Sleduje obětavé a vyčerpané lidi, kteří přežívají v nepřátelském světě, jehož podobu prakticky nemohou ovlivnit. Přestože se snaží dělat ho lepším, vzduch se dá den ode dne dýchat hůř a hůř. Shaunak Sen zvládá nacházet v jejich situaci přesto kus krásy, obdivuhodnosti a něhy, o které se nenechají připravit.

Jde o dojemný film, který však zůstává oběma nohama na zemi a má co říct k problémům systému, jenž tuto bezútěšnost vytváří. Bratři jsou skuteční lidé, i jejich problémy jsou skutečné a ten kus dobra, o které se pokoušejí, není dostatečnou odpovědí na žádnou ze společenských, politických ani environmentálních otázek. Tragičnost tohoto zjištění dělá tento dobrý dokument výjimečným.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.