Děti Nagana sázejí hlavně na devadesátkovou nostalgii v čele s Jágrovou žvýkačkou

Režisér a scenárista Dan Pánek debutoval v roce 2016 thrillerem Taxi 121, atmosférickým zpracováním skutečného případu vraha, který si za oběti vybíral pražské taxikáře. Chystaný projekt s názvem Show zase na první pohled připomíná sérii Saw, jelikož sleduje skupinu různých lidí, kteří se probudí zavření v klecích a nevědí, jak a proč se tam ocitli. Pánka však není nutné zaškatulkovat jako thrillerového řemeslníka, jelikož jeho aktuální snímek Děti Nagana stojí především na autobiografických prvcích, což je jeho největší přednost i slabina.

Stejně jako většinu mileniálů i Pánka zasáhlo vítězství českých hokejistů na olympiádě v Naganu roku 1998. Prvním zlatem od vytvoření samostatné republiky byl už o dva roky dříve titul světových šampionů z Vídně, do kulturního povědomí se však mnohem hlouběji zapsal až naganský úspěch. Tehdy na olympijský turnaj poprvé přijely i hvězdy z NHL, takže Američané, Rusové a především Kanaďané měli velkou motivaci ukořistit zlaté medaile. To se však podařilo výběru České republiky a spoustě z nás se do paměti vryly triumfální hlášky komentátorů Roberta Záruby a Petra Vichnara.

Památné finálové vítězství nad Ruskem se odehrálo 22. února 1998 a přesně po 25 letech do kin přichází Pánkovo vzpomínání na tehdejší události. Je třeba upozornit, že až na drobná camea Dominika Haška a Slavomíra Lenera se ve filmu nevyskytují strůjci tehdejšího úspěchu, hokejoví hrdinové tedy vystupují jen v televizních přenosech, na které se tehdy díval celý národ. Výjimkou není ani jedenáctiletý Dominik (Tom Brenton), spřízněný s Haškem nejen křestním jménem, ale i pozicí brankáře. Potíž je v tom, že o hokejové kariéře nechtějí Dominikovi rodiče, otrávení chlapcovou přelétavostí mezi zálibami, ani slyšet.

Na blíže nespecifikované české vesnici žijící Dominik si však s omezenými možnostmi dokáže poradit. Společně s několika spolužáky sestaví tým pozemního hokeje a hodlá se postavit o pár let starším a sportovně zkušenějším středoškolákům. Místo lapačky má kšiltovku (samozřejmě s logem Haškova tehdejšího týmu Buffalo Sabres), vyrážečku si vyrobí z učebnice angličtiny a hokejky nakoupí celý tým za pár korun v papírnictví. Dětské nadšení se samozřejmě brzy střetne s realitou, bezradné mládeže se však naštěstí ujme bývalý hokejista Karel (knírem odevadesátkovaný Hynek Čermák) a ukáže jí cestu, jak může skupinka zapálených dětí fungovat jako tým.

Odkazování k Naganu v názvu je samozřejmě extrémně lákavé, tato významná událost novodobé české historie však vystupuje spíše na pozadí. Vyprávění se soustředí na skupinu dětí v rámci jedné vesnice, nedozvíme se víc o širším společenském dopadu tehdejšího úspěchu, což samozřejmě nebyl účel, jen je dobré na to upozornit. Místo toho se ocitáme ve světě podobném Sorrentinově Boží ruce – hybatelem dění jsou vzdálené sportovní úspěchy, k nimž se však mladiství hrdinové nemají šanci přiblížit.

Schématem připomínají Děti Nagana typický sportovní film ve stylu Rockyho. Po počátečním sestavení týmu následuje první zápas, který samozřejmě nedopadne příliš slavně, následuje pád na dno, usebrání a odveta. Oproti nedávné Smečce, zaměřující se rovněž na hokejové prostředí, je tento snímek mnohem hravější a oddychovější, jeho dramatické jádro o hledání sebe sama během dospívání se podařilo obalit nenásilným komediálním kabátkem.

Hojně využívá devadesátkového fetiše od Jágrovy žvýkačky přes tamagoči, pogy a hokejové kartičky až po barevné outfity, nad nimiž by Ivan Jonák uznale pokýval hlavou. Pánkův tým vsadil na navození dobové atmosféry prostřednictvím propracovaných kostýmů i výpravy, takže snímek naštěstí nevypadá podfinancovaně. Snad jen rychle sestříhané sekvence pozemního hokeje by šlo zpracovat o něco přehledněji, ale řemeslná kvalita snímku je v rámci současné tuzemské produkce rozhodně dostačující.

Sám režisér a scenárista přiznal, že vycházel z vlastních vzpomínek, zjevně se pro něj jedná o velmi osobní téma. To leckdy bývá na škodu, v tomto případě však není pochyb o tom, že tehdejší události stejně emotivně prožívala velká část národa, díky čemuž má film větší komerční potenciál než standardní tituly o dospívajících hrdinech. Už úvodní audiozáznam přehrávající postupový nájezd Roberta Reichela proti Kanadě naladí publikum na správně nostalgickou vlnu.

Fascinace tématem se však projevila i tak, že spousta nakousnutých linek zůstala nedořečená a matoucí. Dozvíme se, že Dominik vyrůstá s otčímem (Pavel Batěk), ale co se stalo s jeho otcem? Co se odehrává v domě Dominikovy lásky Katky (Johana Racková) a proč se Karel opakovaně hádá se svou družkou (Jana Bernášková)? Na první pohled se může jednat o malichernosti, ale vyprávění nás vede k empatii vůči postavám či vytváří napínavé momenty právě proto, že dětské postavy nechápou složitý svět dospělých. My jako diváci a divačky bychom jim však porozumět dokázali, a tak je škoda, že je nám toto prohloubení zážitku odpíráno.

Pánkovo ohlédnutí se za zašlými časy je však natolik sympatické, že mu lze odpustit scenáristicky nepropracované momenty a kvůli nezkušenosti dětských herců i trochu utahané tempo v situacích, kdy plátno neokupují ostřílenější herecké tváře – vedle Čermáka především Klára Issová jako Dominikova matka a Otakar Brousek mladší v úloze chlapcova dědy.

Pohodovou atmosféru ke konci dotváří cover Bowieho Heroes od Vojtěcha Dyka, který sice za originálem pochopitelně zaostává, pro znalce však představuje příjemné připomenutí ikonického intra k videohře NHL 99. A tak je to s celým filmem, u něhož nakonec záleží hlavně na tom, jaký máte vztah k tehdejší naganské horečce. Dospělé publikum může zavzpomínat na šťastné momenty z konce milénia, mladší diváci a divačky mají šanci pochopit fenomén předchozí generace.