Milenec lady Chatterleyové už ztratil svou skandální hranu, jako poctivá romantika ale funguje pořád

Existují literární díla, jejichž adaptací se ne a ne zbavit. Jako první vysvětlení by se nabízelo, že za to může jejich univerzalita a vysoká hodnota. Jistě tomu tak zčásti je, většinou ale mají společnou i jinou zásadní vlastnost, a sice jsou legálně ve veřejné doméně. Za jejich adaptování tedy není třeba platit autorská práva.

Je trochu zvláštní, když si uvědomíme, že popkulturní kánon není nutně tvořený uměleckou kvalitou děl, ale jejich právním statutem. Patří mezi ně Tři mušketýři, Jane Eyre, Drákula. Společné mají především starší datum vzniku.

Milenec lady Chatterleyové, vydaný poprvé roku 1928, by jako novější dílo hypoteticky mohl být v soukromém vlastnictví až do velmi nedávné doby. V různých zemích se copyright udržuje 75 až 100 let od smrti autora či autorky. Jenže skandální kniha D. H. Lawrence, který zemřel na tuberkulózu v pouhých čtyřiačtyřiceti letech v roce 1930, nebyla dlouhá léta distribuovaná standardním způsobem. Nevšední dílo mnozí považovali za pornografii a hádky o něm probíhaly až na nejvyšších místech. Ještě v roce 1960, třicet let po publikaci, se v domácí Británii odehrál slavný soudní proces, v němž knižní nakladatelství Penguin Books čelilo žalobě za obscénnost, když poprvé vydalo kompletní verzi.

Vítězství vydavatelů, zpodobněné v roce 2006 ve filmu The Chatterley Affair, značilo zlom v historii cenzurních postupů. Vedlo také k zaplavení knihkupectví tímto titulem, jenž se prodával po milionech kusů. Právě protože román doposud vycházel především samizdatově (a v mnoha cenzurovaných verzích) a nebyl řádně registrován, vstoupil ihned po definici moderního autorského zákona do veřejné domény. Filmových adaptací jsme se za tu dobu dočkali řady. Tou první a nejslavnější (protože kontroverze kolem knihy tehdy ještě planula naplno) je francouzská verze z roku 1955. Po ní jsme se Lady Chatterleyové dočkali v mnoha dalších podáních, včetně indického a českého.

A co může za všechen ten povyk? Samozřejmě, že sex! Všichni víme, že dokud si lidé v příbězích slušně řežou hlavy, vše je, jak má být, ale jakmile někdo promluví necudně, blíží se konec západní civilizace tak, jak ji známe! Pomyslel někdo vůbec na děti? Rozhodně ne D. H. Lawrence, který zaplnil svou knihu nevídanými výjevy sexuálních aktů a nijak nešetřil prokletými „čtyřpísmennými slovy“. Tak se přezdívá anglickým výrazům fuck, shit, piss, cunt, tits, cock, damn, crap, wang a dalším, které mají společné to, že se většinou vztahují buď k lidské sexualitě, nebo k tělesným funkcím.

Lady Chatterleyová ale není pornografickým románem, jedná se o komplexní příběh, který v individuální rovině sleduje střet těla a mysli na společenské třídní dynamice raného 20. století. Mladá inteligentní Constance (v aktuální verzi Emma Corrin) z nižší vyšší třídy se vdá za sličného šlechtice, sira Clifforda Chatterleyho (Matthew Duckett), možná trochu chladného, ale jinak veskrze slušného muže. Clifford však narukuje do první světové války, kde je po zranění paralyzovaný od pasu dolů. Po vojně se tedy pár přestěhuje na venkov na rodinné panství Chatterleyů, jehož rozvoji se Clifford věnuje.

Taktně také naznačí mírně znuděné Constance, že by uvítal, kdyby se jí podařilo vyprodukovat potomka. Lidé z jeho panství neznají přesně rozsah Cliffordovy paralýzy a stále doufají v dědice. On by jim ho rád dopřál, sám toho ale není schopný. Dává tedy šokované Constance svolení, aby si našla milence – ovšem pouze s podmínkou, že půjde o sexuální akt bez přítomnosti emocí a bude ukončený ihned, jakmile dojde k početí. Dítě pak přijme za své a všichni budou spokojení. Nevyslovenou, ovšem předpokládanou součástí plánu také je, že Constance obstará „kvalitní genetický materiál“, tedy milence z vyšší třídy.

Jenže co čert nechtěl, po panství Chatterleyů si to začal štrádovat statný mladý hajný Oliver (Jack O'Connell), na pohled hrubý, neotesaný muž, sám veterán první světové války, pod jehož tvrdým zevnějškem se ale skrývá křehká duše, kterou by láskyplný dotek té správné ženy jistě přivedl na povrch. Constance bohužel nemá ve dvacátých letech přístup k velkému množství fan fiction, takže naivně věří, že vztah s tímto prototypem romantického ideálu zvládne udržet na čistě fyzické rovině, ale samozřejmě se do něj brzy bezhlavě zamiluje. I on se po chvíli více otevře (katalyzátorem vztahu je první společný orgasmus) a chudáku Cliffordovi se jeho sociální inženýrství sesype na hlavu.

Verze Netflixu věrně kopíruje tento základní syžetový rámec, byť předlohu samozřejmě zjednodušuje. V ní sledujeme ještě několik vedlejších, často toxických vztahů, aby tím lépe vynikla čistota a nezištnost harmonického souznění, které našli Constance s Oliverem. Režisérka Laure de Clermont-Tonnerre a scenárista David Magee neopomínají psychologický a sociální rozměr (velkým motivem Lawrencova portfolia je industrializace a nejistá budoucnost dělnické třídy), přeci jen ale zdůrazňují romantický motiv, jehož náladě vše podřizují.

Nikdo nemá náladu poslouchat diskuze o vykořisťování mezi scénami rozněžněných polibků a bláznivého pobíhání v dešti bez šatů. Ani sexuální scény nejsou zpodobněné zvlášť explicitně a zachovávají si dekorum mainstreamového melodramatu. Místo toho postavy dostanou jasný happy end, zatímco román končí v sice nadějné, ale nejistotě.

Snímek tedy odvádí povětšinou dobrou, i když ne výjimečnou práci. Potřebovali jsme tuto verzi? Asi ne, rozhodně se nejedná o definitivní ani zvlášť komplexní adaptaci, která by konečně plně uchopila předlohu ve všem, co nabízí. Jde přesto o důstojnou a technicky zvládnutou (snad jen místy tyrkysový grading některých scén působí podivně) žánrovou podívanou se sympatickými herci, která se soustředí hlavně na female gaze aspekty předlohy, tedy jejich tendenci uspokojovat ženské preference, zkušenosti a úhel pohledu.

Lady Chatterleyová byla napsaná proto, aby se prostřednictvím milostného příběhu otevřela důležitá témata. Během skoro stovky let se ale díky podobným uměleckým dílům zjistilo, že romantika oživená společenským konfliktem je v první řadě komerčně velmi atraktivní. Konzumenti a konzumentky těchto vyprávění milují představu zakázané lásky, která překonává psané i nepsané normy, i když kritický aspekt se stává spíš ornamentem než skutečným tématem. Není to ideální, ale těžko to vyčítat právě novému Milenci lady Chatterleyové.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.