Il Boemo sice nesoutěží o Oscara, ale ovládlo Českého lva. Recenze Kinoboxu dává výsledku za pravdu

Josef Mysliveček je český hudební skladatel, kterého nejspíš velká část tuzemské populace zná jménem, ale tím naše povědomí o raně klasicistním umělci končí. Na samostatný film by přitom vydal už jeho komplikovaný vztah s mladým Mozartem – z Amadeovy dochované korespondence se zdá, že s výjimkou blízké rodiny k žádnému člověku necítil tak silné pouto jako ke svému staršímu příteli a mentorovi, alespoň dokud jejich vztah nezhořkl. To by byl skvělý příběh! Jenže Petr Václav nevolí snadnou cestu. Jeho Il Boemo v sobě má kus z nekonformní Blondýnky, o níž lidé nepřestávají mluvit, přestože ji málokdy dokoukají do konce.

Na přístupu svérázného a svéhlavého Václava je cosi nesmírně sympatického. Tedy pokud se na věc nedíváte z pohledu marketingového týmu. Svůj film pojmenoval Il Boemo, natočil ho z 99 % v italštině a vypráví způsobem, jako by se chtěl vyhnout všemu vděčnému, okolo čeho by šlo sestříhat chytlavý trailer. Režisér a scenárista sice distributorovi hodil alespoň jeden pamlsek v podobě Vojtěcha Dyka v hlavní roli, i tak ale tahle podívaná křičí „nedivácký film“.

Stačí si ostatně vzpomenout, že Václav v minulosti vyhrál hlavního Českého lva za Cestu ven, čímž stanovil rekord nejnižšího počtu divaček a diváků pro oceněný film. Pro cinefila je to z principu značně osvěžující. Pro kohokoliv jiného pořádná kupa „red flags“.

Il Boemo je navíc značně znepokojivý film. Příběh začíná, jak tomu v biografiích bývá, v momentu Myslivečkovy smrti – vidíme jeho tvář k nepoznání zohyzděnou syfilidou, jak poníženě prodává poslední cennosti, aby si vydělal na přežití. Po jeho pádu na zem způsobeném vysílením se vracíme o několik desítek let do minulosti, kdy šlo o krásného, mladého a talentovaného muže. A jsme svědky jeho cesty na výsluní, při níž měly předchozí tři atributy zhruba stejnou váhu.

Václav zobrazuje svět vrcholné hudby jako plný nepotismu, politikaření a vedlejších motivů. Sice víme, že Mysliveček je skvělý skladatel (přinejmenším to říká každý, kdo jen letmo pohlédne do jeho notových zápisů), nicméně aby doopravdy uspěl, musí vyšplhat po žebříku prominentních milenek. Ty ho vždy přivedou do o kus lepšího salónu, kde je třeba svést / nechat se svést návštěvnicí z vyššího společenského kruhu, a tak pořád dokola. Petr Václav tu obrací naruby stereotyp, kdy sledujeme kariéristického muže, který využívá své tělo, aby se dostal na vrchol.

Po vzoru Blondýnky i nedávného Elvise nikdy doopravdy nepohlédneme do Myslivečkova nitra. Je zajímavé, že tak odlišné filmy z jiných koutů světa, jejichž velmi rozdílní tvůrci se jistě na ničem nedomluvili ani na sebe nemohli v takové rychlosti reagovat, společně opouštějí tradiční snahu komerčních biografií. Zahazují tendenci oživit známé jméno emocionálním příběhem, jehož ambicí by bylo popsat vnitřní stav hrdinů a hrdinek a umožnit nám uvěřit, že od téhle chvíle slavné osoby „známe“. Je asi načase, aby se alespoň v profesionálních recenzích přestalo objevovat jako „chyba“, když si všimneme, že tvůrci se pokouší o něco jiného. Notně ohraný žánr biografií tu objevuje nové možnosti.

Největší rozdíl oproti zmíněným hitům u Il Boemo spočívá v tom, že zatímco Andrew Dominik a Baz Luhrmann mohou pracovat s bohatou ikonografií, Petr Václav nemá stejný luxus. Snad s výjimkou několika hudebních vědců neexistuje na světě člověk, který by měl nějaký mentální obraz Josefa Myslivečka jako kulturní ikony. Co tedy vidíme, je tím záhadnější a méně proniknutelné. Nemáme notoricky známé fotografie či filmové záběry, doopravdy neznáme ani Myslivečkovu hudbu. Přestože skládáme život významné skutečné osobnosti, začínáme od nuly.

Václav nám tedy nikdy doopravdy neumožní nahlédnout pod masku (míněno symbolicky; doslova se pod Myslivečkovu fyzickou masku skrývající jeho ztracený nos podíváme hned na začátku). Můžeme proto jen hádat, jak pragmaticky přistupuje například ke své promiskuitě. Není vůbec jasné, nakolik je v tomto ohledu strůjcem svého osudu a nakolik reaguje na příležitosti, jež mu štěstěna hází pod nohy. Občas u něj vidíme projev žárlivosti, občas náznak toho, že za mileneckým vztahem se skrývá opravdový cit. Kariérní povinnost ale vždy a bez debat vítězí.

Zcela zřejmý není dokonce ani vztah Myslivečka k hudbě. Žije pro svou tvorbu, nebo je jeho talent jen nástrojem k získání postavení a peněz? Vidíme hned dva „salieriovské“ momenty. V prvním se hrdina modlí k bohu, aby požehnal jeho talentu a dal mu úspěch. Výměnou nabízí tvořit v jeho jménu. Jedná se o jeden z mála momentů, kdy mluví česky, jde tedy o obzvlášť intimní chvíli. Identická scéna byla i ve Formanově klasice, kde antagonista nabízel nejvyššímu stejný obchod, takže víme, že je motivovaný arogancí, nikoli pokorou. Později pak vidíme sotva náctiletého Mozarta, jak Myslivečka ohromí svým intuitivním a zcela nedostižným talentem.

Na rozdíl od Amadea nenacházíme po ruce klíč, jak tyto scény přesně zasadit do Myslivečkova hodnotového systému. Nemáme důvod si myslet, že na Mozarta přímo žárlí nebo že se sám cítí nedoceněný. K tomu ostatně nemá důvod, když ho každý neustále chválí. Mysliveček tu není „géniem průměrnosti“ viditelně utopeným ve své zhrzenosti jako fikcionalizovaná verze Salieriho. Stejně tak ale není nadlidským géniem, který splývá s hudbou, na zosobnění takového ideálu má příliš zašpiněné ruce.

Když s napětím a dokonce s nečekanou agresivitou vůči problémové divě (po neúspěšném přemlouvání jí vlepí pár facek) dává dohromady své vrcholné představení, můžeme jen hádat, nakolik mu jde o vytvoření dokonalého hudebního zážitku a nakolik chce oslnit dědice italského trůnu, který mu může dohodit lukrativní zakázky. Je to ale produktivní tápání. Možná někoho dovede k přesvědčení, že tyto dva póly jsou součástí jednoho celku. Populární umění, a nakonec jakékoliv umění, je s komercí, logistikou, protekcí a byrokracií neoddělitelně spjato.

Josefa Myslivečka vidíme dojít velikosti a úspěchu. A pak ten okamžik pomine. Přijdou jiní, mladší, stejně dobří nebo i lepší. V jeho případě navíc nastává fyzický rozklad, absolutní kolaps v důsledku pohlavní nemoci. Tu by šlo vnímat jako trest prozřetelnosti za smilstvo, jímž byl i historický Mysliveček nechvalně známý. V kontextu filmu jde spíš o nevyhnutelnou daň. Ale možná ani to ne, protože se nenakazí od jedné ze svých patronek, ale od služky, s níž se vyspí proti svému zvyku. Jde tedy o trochu škodolibou náhodu.

Myslivečkova syfilis přitom nenabere podoby body hororu, tedy s výjimkou samotného úvodu. Máme teď za sebou Rod Draka, kde se král Viserys pomalu rozpadá po dobu osmi epizod až do obludně dezolátního stavu coby symbol rozkladu celého království. Václav se v Myslivečkově konci nevyžívá se stejným důrazem a nepřikládá mu jasnou metaforickou hodnotu. A postava sama se ke svému stavu samozřejmě nevyjádří. Nevíme ani, jestli svou životní pouť považuje za úspěšnou díky skvělému postavení, jež si získal, nebo jestli věří, že relativně brzkým koncem života a kariéry selhal. Zkrátka pokračuje v práci, jak dlouho to jen jde.

A právě tím vším, co nám Il Boemo neříká, co nedělá a kde nechává až provokativně nezaplněná místa, nás nutí, abychom to vše dokončili sami od sebe. A to může být nesmírně vzrušující proces. Jistě je třeba ocenit rekonstrukci Myslivečkových oper i zcela uspokojivý výkon Vojtěcha Dyka (nejde sice o tak vtahující výkon jako u dua Mišík/Bendig v BANGER., ale nějakou spojnici na metarovině bychom tu našli). Nicméně právě princip filmu, který nám nedovoluje proniknout dovnitř a nutí nás hledat odpovědi v sobě, je největším Václavovým úspěchem.

Po dlouhé době vzniknul v Česku tak ambiciózní historický životopisný film. Režisér Petr Václav přitom nikdy podobný projekt nedělal. Největší pastí by bylo hledat v něm nového Amadea. Il Boemo se vydává vlastní cestou.