Dwayne Johnson konečně jako superhrdina. Zamračený Black Adam však nudí i přemírou akce

Dwayne „The Rock“ Johnson se konečně dočkal – a to hned dvakrát. Už zhruba před patnácti lety totiž projevil zájem o ztvárnění komiksové postavy Black Adama. V té době ještě Marvel neměl natočeného ani prvního Iron Mana a větší pozornosti se dostávalo postavám od DC, jelikož se na premiéru pomalu chystal Temný rytíř. Ano, od té doby uteklo opravdu hodně vody a v komiksových adaptacích se protočilo hodně peněz. Na Black Adama přišla řada až nyní, zato však dvakrát během pouhých pár měsíců.

V červenci šla do kin animovaná DC Liga supermazlíčků, která v rámci potitulkové scény představila Black Adama jakožto antihrdinu (nikoli padoucha, na čemž trvá jeho pes Anubis). Johnson tuto postavu (i psa) namluvil a nyní se po velkých odkladech způsobených jeho pracovním vytížením, jinými prioritami pohlavárů Warner Bros. i pandemií covidu dostává do kin i Black Adamův hraný celovečerák. Tím však důvody k radosti téměř končí.

Pohled na filmografii španělského režiséra Jaumeho Colleta-Serry prozrazuje, že se jedná o zručného řemeslníka, který si v Hollywoodu vybudoval silnou pozici díky sázce na divácky přívětivé žánry. Od hororových začátků (Dům voskových figurín, Sirotek) se přesunul k zaměnitelným akčňákům s Liamem Neesonem (NON-STOP, Neznámý, Cizinec ve vlaku) a lehkým úkrokem stranou v podobě vodáckého thrilleru Mělčiny se dostal až ke spolupráci s Johnsonem. Toho režíroval už v dobrodružné patlanině Expedice: Džungle a důraz na nenáročnou, masově líbivou podívanou zůstává zjevný i u Black Adama.

Na něm je však bohužel až příliš patrné, jak DC ve spolupráci s Warner Bros. pořád nezjistilo, kam své filmové univerzum směřovat. Bezesporu chce stavět hlavně na akci a horko těžko se snaží představit co největší množství postav, aby s nimi následně šlo natočit týmovku a budit tak dojem, že vše je promyšlené a dlouhodobě plánované. Jenže evidentně není a neustálá rozkročenost mezi snahou o osudovou serióznost a odlehčené blbnutí mocných nadlidí tomu vůbec nepomáhá.

Na to vše doplácí i Black Adam. V prologu, který se kamerovými průlety, stylovými zpomalovačkami i rychlým střihem zřejmě snaží odstartovat vyprávění na způsob Pána prstenů, dostaneme rychlokurz dějin severoafrického města Kahndaq, v němž se celý příběh odehrává. Zlodušský vládce Ahk-ton nechal zhotovit korunu, jež ho měla učinit neporazitelným. Rada čarodějů pod vedením Shazama (Djimon Hounsou) však z odvážného mladého otroka, odsouzeného k popravě kvůli vzpouře, učiní hrdinu Teth-Adama, který vládce porazí. Následně však dalších pět tisíc let hibernuje pod zemí. Přecházíme do současnosti, kdy Kahndaqu vládne zločinecký syndikát s názvem Intergang, jenž do konce filmu nepřestane skupině superhrdinů dodávat zástupy vojáků k zabíjení.

V nepříliš přehledném příběhu můžeme sledovat několik stran: probuzeného Teth-Adama, který je bojechtivý, krutý, nevypočitatelný a (přestože mu byla od čarodějů údajně dána do vínku i moudrost) neschopný chápat sarkasmy. Hrdinu v něm vidí rebelující učitelka Adrianna (Sarah Shahi), jež společně se svým bratrem a synem chce Kahndaq zbavit nadvlády Intergangu, kvůli čemuž během dobrodružného úvodu připomínajícího Mumii hledá bájnou korunu. Otázku svého kamaráda, proč se pokoušet najít a znovu ukrýt něco, co je už pět tisíc let spolehlivě ukryto, v podstatě ignoruje. Odstartuje tak festival nepochopitelných rozhodnutí činěných lidmi, již by se měli pyšnit vysokou inteligencí.

Naopak rizikem je Teth-Adam z pohledu Justice Society, další z mnoha komiksových partiček dohlížejících na světový pořádek. Jejími hlavními členy jsou Hawkman (Aldis Hodge) a Dr. Fate (Pierce Brosnan), které lze bez výčitek připodobnit k marvelovským postavám Falcona a Doctora Strange. Pro tuto misi je doplňují nováčci Cyclone (Quintessa Swindell) a Atom Smasher (Noah Centineo), zřetelně připomínající Storm (z X-Menů) a Ant-Mana. V menší roličce se objeví Viola Davis jako Amanda Waller (pravidelně rekrutující Sebevražedné oddíly) a ještě před finálními titulky mohou DC fandové zachrochtat u jednoho očekávaného, leč nikam nevedoucího camea.

Většina děje tedy spočívá v tom, že se Teth-Adam pere s členy Intergangu, členové Justice Society se perou s členy Intergangu, samozvaná vůdkyně odporu Adrianna a její rodina se pere s členy Intergangu, Teth-Adam se pere s členy Justice Society nebo se Teth-Adam a Justice Society perou s bizarně banálním záporákem, který se časem objeví. Stopáž lehce přesahující dvě hodiny na první pohled působí milosrdně (alespoň při současném trendu), je však vyplněná téměř permanentní a nezpomalující akcí, takže postupem času je publikum nevyhnutelně znavené a unuděné.

Nabízí se srovnání s komiksovkami od Marvelu, které rovněž bývají předvídatelné a nekomplikované, ovšem v naprosté většině případů vcelku zdárně balancují poměr mezi akčními sekvencemi, vysvětlujícími dialogy, emočními vrcholy a humorným odlehčením. Zde působí snahy o legrácky nepatřičně a ostře kontrastují s převládající vážností – reálně však vyjádřenou hlavně Johnsonovým mračením. Emoční vrcholy zcela chybí stejně jako vysvětlující dialogy: O většině postav se téměř nic nedozvíme, takže nám na jejich osudu příliš nesejde a kvůli nedostatečné obeznámenosti se schopnostmi superhrdinů jsme vystavení tomu, že se při bitkách může odehrát v podstatě cokoli. A podle toho to vypadá.

Značnou část dvousetmilionového rozpočtu jistě spolkly digitální triky, které během potyček vidíme v podstatě pořád. Každý souboj hýří barvami (s nezvyklou dominancí zlaté) a efekty, navíc v souladu s duchem Zacka Snydera, jenž se do filmového vesmíru DC propsal nejvýrazněji, se nešetří ani zpomalovačkami. Když už tentýž záběr rozmachující se figury vidíme poněkolikáté, začnou se vkrádat myšlenky, zdali je film vůbec něčím víc než jen sérií letmo poslepovaných rvaček (spoiler: není). Dokonce i během nemnohých dialogů zní na pozadí hudba Lorne Balfeho, využívající známých skladeb od Rolling Stones či Smashing Pumpkins.

A když už jsme u těch klasik, invenční bezzubost celého filmu trefně ukazuje aluze na Hodného, zlého a ošklivého. Teth-Adam se po svém probuzení dívá v televizi na finální přestřelku z Leoneho klasiky a o něco později se ocitne v podobné situaci. Tři vojáci Intergangu na něj z různých stran míří, kamera těká po detailech zbraní a vyhrocených pohledech. Následně bez další pointy Teth-Adam všechny nepřátele usmaží bleskem a odchází. Collet-Serra tak nezáměrně prozrazuje, že postavy v tomto filmu nemají o co hrát. Jejich superschopnosti jim pokaždé umožní se dostat z libovolné šlamastyky, a přestože se konce filmu ve zdraví nedočká kompletní plejáda figur, ani skon tu nepůsobí jako nezvratný problém.

Režisér ambiciózně přirovnal postavu Black Adama k Drsnému Harrymu, ovšem odvaha k vytvoření dospělého, skutečně temného filmu o braní spravedlnosti do vlastních rukou na výsledku bolestně absentuje. Nechybí naopak předigitalizovaná akce, jež ale kvůli ratingu PG-13 nemůže být dostatečně násilná či krvavá, aby činy postav publikum znepokojovaly. Teth-Adam, který až v samém závěru filmu přijme modernější jméno Black Adam, bez mrknutí oka zabíjí kohokoli, kdo se mu postaví do cesty, díky Johnsonově hravému šibalství to však zábavu pro celou rodinu nijak nekazí.

Což ostatně platí i pro další interpretace. Fiktivní Kahndaq by klidně mohl zastupovat skutečný Irák či Afghánistán, pak by šlo Intergang připodobnit k chování USA v těchto zemích. Jenže myšlenkové zázemí Justice Society spočívající v utilitaristické etice a arogantním posuzování, kdo je hrdina a kdo padouch, rovněž připomíná zahraniční politiku Spojených států.

Kontrolní stanoviště v Kahndaqu zase připomínají izraelsko-palestinské hranice. Film tedy evokuje prvky známé ze skutečného světa, zároveň se však cíleně vyhýbá tomu, aby se k reálným problémům vyjádřil. Ostatně i sám Johnson je v politických názorech velmi opatrný a střídavou podporou demokratů i republikánů se především snaží nerozbít svůj pečlivě budovaný mediální obraz. Snad i proto dává smysl, že se Black Adam nesnaží k ničemu vyjádřit, chce pouze bavit. Láká diváky a divačky do kina na hollywoodského sympaťáka v akcí a triky našlapaném blockbusteru. Pod vším digitálním pozlátkem je však až dechberoucí prázdnota.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?