Byla znásilněna a přežila školní střelbu. Aktuálně nejsledovanější film Netflixu tne do živého, ale zůstává povrchní

Nejšťastnější holka pod sluncem (Luckiest Girl Alive) se v době vydání čtyři měsíce vyhřívala na seznamu bestsellerů a převážně nadšení recenzenti kreslili paralely například ke Zmizelé od Gillian Flynn. Spisovatelka Jessica Knoll v knize zúročila osobní zkušenosti se sexuálním zneužitím a vytvořila postavu Ani Fanneli, jejíž příběh sestává ze dvou linií. Ústřední se odehrává v současnosti, kdy se Ani blíží vysněnému angažmá v New York Times a snaží se zapadnout do života manhattanské smetánky, ta vzpomínková se vrací šestnáct let do minulosti a vrcholí fatální (smyšlenou) školní střelbou, v níž Ani figurovala jako možná spolupachatelka.

Dospělá protagonistka, již ve filmu ztvárňuje Mila Kunis, potlačuje své pocity a názory do nekonečné přetvářky a krátkých výbuchů vzteku. Stejně jako kniha je snímek vyprávěný samotnou Ani, která má na většinu otázek dvě odpovědi – tu zamlčenou, upřímnou a sarkastickou, která jí zní v hlavě, a pak tu uvážlivě neutrální, již nahlas vyřkne. Ironie její existence ostatně spočívá už v pracovní náplni, kdy možná sní o respektované pozici umožňující jí psát, o čem a jak se jí zlíbí, ale musí se spokojit s rubrikou o sexualitě, kde se například řeší efektivní způsoby dosažení mužského orgasmu.

Ani s odporem hledí na dávného spolužáka Deana, jenž po inkriminované střelbě skončil na vozíku a živí se jako úspěšný autor, jenž z tragédie těží motivační psychologii. Tentýž Dean byl ale jedním z trojice kluků, kteří ji ve škole v opilosti sexuálně zneužili. Zbylí dva padli při útoku, jenž zosnoval Anin dobrý kamarád. Mnozí se přitom domnívali, že dívka, která od té doby setrvává v mlčenlivosti, se rovněž toužila pomstít a v tragédii má prsty.

Navzdory smyšlené titulní události se Nejšťastnější holka pod sluncem odehrává v reálném světě, kde ženy pobírají za stejnou práci méně peněz než muži, jsou často nahlížené jako další pozlátko v životech bohatých manželů a jejich zkušenosti se znásilněním bývají zlehčovány či dokonce odmítány. Fanneli všechna tato stigmata, ve vyšších společenských kruzích před vypuknutím kauzy MeToo dvojnásobně tíživá, zviditelňuje v zájmu pichlavé společenské kritiky.

Jessica Knoll si sama napsala scénář, zrežírovaný televizním matadorem Mikem Barkerem (Příběh služebnice, Fargo), s úmyslem přivést na stream absolutní vícegenerační zpověď žen, které se v životě cítí být oběťmi nejen mužů, nýbrž i mediální prezentace vlastních či obecných záležitostí a také nutkání být pro svůj osobní i pracovní prospěch zticha.

Film přitom vykazuje uvědomělé formální postupy a protagonistku v současnosti konfrontuje dokumentarista, jenž jí chce umožnit sdílet svou verzi tehdejších událostí bez jakýchkoli zásahů či překrucování. Tuto linii kompletního psychického odhalení pro potřeby dokumentu, tedy té zásadově nejčistší odrůdy objektivity, ale shazuje hrdinčin voiceover, který její postoje vyjevuje od první scény. Příběhu, založenému na paralelním vývoji dvou časových linií a objasňujícímu hrdinčino trauma, tudíž schází stupňování zvědavosti a napětí směrem k vyústění.

Publikum rychle pochopí, co se hrdince v minulosti přihodilo, ovšem vedle syrového vyobrazení nuceného sexuálního styku i ozbrojeného zúčtování se nedočkáme žádných hlubších myšlenkových asociací. Mila Kunis hraje Ani jako nepřístupnou ženu plnou zášti, které neukápne jediná slza a s nezáviděníhodnou životní situací se nakonec vypořádá tím, že odhodí přetvářku a se zvýšenou drzostí směřuje k úspěchu a nezávislosti. Chiara Aurelia v roli pubertální Ani je nevinná dívka s ideály, které jí parta kluků o divoké noci ukradne. Ač je odlišnost obou žen záměrná, vinou nedostatečně propracovaného scénáře je obtížné přijmout, že opravdu sledujeme jednu a tutéž osobu.

Dvouhodinová stopáž se tentokrát zdá příliš krátká na takto ambiciózní a myšlenkově rozvětvený příběh, tudíž výsledek paradoxně připomíná snůšku vršených klišé. Především v klíčové vzpomínkové linii se vše odehraje příliš rychle a kromě Ani nestačíme poznat, natož alespoň elementárně porozumět zbylým aktérům. Sekvence střelby možná disponuje sugescí, ale jinak se povrchní prezentace myšlenek dotýká i rutinního stylu – co mělo být temným a depresivním thrillerem o tom, jak znásilnění činí z žen celoživotní oběti, vypadá jako rytmicky svižné drama, které se temnotě vyhýbá – s výjimkou často nepřehledně tmavého obrazu.

Závěr filmu se od knižního liší, aby více odpovídal skutečnému životu Jessicy Knoll po vydání úspěšné a diskutované knihy. Také toto rozhodnutí Nejšťastnější holku pod sluncem poznamenalo sebereflexí autorky, která se ve výsledku jeví důležitější než distribuce všech objemných, leč v tvůrčím procesu lehce ztracených motivů.

Snímek zpracovává stále aktuální a kritické téma, ovšem od roku 2015, kdy vyšla kniha, se věci posunuly. Už nestačí jen poukázat na problém a nechat protagonistku vnitřně promlouvat o tom, jak těžko se s ním vyrovnává. Žijeme v kultuře probuzené aférou Harveyho Weinsteina a formované zpřístupňováním dříve tabuizovaných genderových témat i televizními pořady nebo filmy jako Šokující odhalení, Nadějná mladá žena, Neuvěřitelná či Zmizelá, které se věnují emancipaci s větší naléhavostí a mnohoznačností, než bývalo přípustné. To se ale Nejšťastnější holky pod sluncem, která vyznívá jako syntéza několika názorových proudů a vrchol své argumentace skrývá už v ironickém názvu, bohužel netýká.

Jde o jeden z nejslavnějších filmů z minulého režimu, co skončily v trezoru. Nyní jde do kin jeho restaurovaná verze. Recenze se noří hluboko do minulosti, nachází nečekané paralely a ukazuje, v čem je Ucho nadčasový snímek.