Kauza MeToo pokračuje. Jaké jsou její příčiny a důsledky?

S kauzou je nově spojována i herečka Uma Thurman, jež před několika dny světu prozradila, že ani jí se nevyhnulo košilaté chování producenta Harveyho Weinsteina, který s ní spolupracoval třeba na Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994). K oné obskurnosti mělo prý dojít v polovině 90. let v londýnském hotelu, kdy měl Weinstein herečku nutit k pohlavnímu styku. Jak Thurman sama uvádí, úplně se do toho nevložil a nevzal si ji násilím, takže ke znásilnění nedošlo. Den po tomto ataku měla herečka od Weinsteina obdržet kytici růží se vzkazem: „Máš skvělé instinkty“. Lehce zavánějící je skutečnost, že s ním i po oné nepříjemné zkušenosti natočila oba díly Kill Bill.

To, co začalo dle slov mnohých zainteresovaných jako spravedlivé potrestání oplzlého macha, o jehož nevhodných praktikách se prý dlouhá léta vědělo, vyústilo v nekonečný řetězec obvinění, mnohdy i falešných a absurdních. Problém, který se původně točil okolo hollywoodské smetánky, se rozrostl do dalších sfér a vyjevil se jako celosvětový. Někdo neobvyklé dění posledních měsíců nazývá nesmyslným honem na muže, někdo zásadním milníkem v rámci emancipace žen a někteří vinu uvrhávají na postarší herečky, které se tímto způsobem rozhodly zviditelnit. Problém však není jednotvárný a tudíž ho nelze jednoznačně nálepkovat či snad univerzálně vyřešit.

Příčinou současné exploze obvinění je utajovaná minulost, která po dlouhou dobu ve společnosti bujela a byla přehlížena. Právě konání dnes radikálně odsuzované bylo před lety zřejmě přijatelné, hluboko zakořeněné jako nezměnitelné dogma, jako něco možná škodlivého, na druhou stranu natolik přirozeného a běžného, že změna nepřipadala v úvahu. S tím úzce souvisí i to, že léta minulá se vyznačovala i odlišnými společenskými konvencemi, a tak je zapotřebí přihlížet i na dobový kontext. Jak je tedy pro USA typické v mnoha ohledech, přelétávají z jednoho extrému do druhého. Dnes není těžké dohledat množství případů, u nichž nebyla vina prokázána, a i přesto se obvinění nevyhnou společenské stigmatizaci.

Další závažnou otázkou je rozpoznání vážnosti konkrétní situace. Laškovné poplácání po zadku může být pro někoho projevem náklonnosti, nevinného pozdravu nebo taky netolerovatelným projevem perverznosti. Pojem „sexuální napadení“ se tak stává otevřenou množinou významů, což je velmi nešťastné a (nejenom) u mužů to často vyvolává rozpaky směrující k posměškům typu: „Jen na ní očkem mrknu a hned je ze mě sexuální deviant“. Jako krásný příklad poslouží případ George Bushe staršího, který byl obviněn herečkou Heather Lind. Bývalý americký prezident pohybující se v posledních letech jen na vozíčku prý při nedávném společném focení herečku chytil za zadek a pronášel nemravné vtipy, za což byl obviněn ze sexuálního obtěžování.

Přítomná éra se mimo jiné vyznačuje snahou o rovnoprávnost pohlaví či zbavení se nepatřičných xenofobních a homofobních rysů - obecně o objektivní hodnocení člověka na základě jeho dovedností abstrahovaných od zevnějšku dotyčného. Zastávám názor, že pro dosažení rovnoprávnosti pohlaví je potřeba vzájemná komunikace obou stran, míra empatie a odklon od předsudků. Ale právě kauza MeToo polarizaci pohlaví ještě umocňuje. Rozhodně se tím nesnažím říct, že je tato aféra pouhým negativním jevem, naopak v mnoha ohledech emancipaci žen dopomohla. Mnoho žen se odvážilo vyjevit dlouho skrývanou a tíživou pravdu, načež se i ubránit kritice, která se odhalením detonovala. Na druhou stranu kampaň vytváří zkreslený obraz o jakési válce pohlaví, který samozřejmě rozděluje, než aby spojoval a podněcoval konstruktivní diskusi.

Jak jsem nakousl dříve, někteří muži vidí celou věc jako hysterii a vyvolává v nich zmatky ohledně chování vůči ženám. V rámci emancipace žen se pozměňují role a stereotypní a samozřejmé „muž pracuje a vydělává“ už dávno pozbývá platnosti, přičemž právě kauza MeToo jakoby mužům upírala jejich mužnost, bránila jim v přirozeném jednání a uváděla je tak do ještě složitější situace (touto větou nereflektuji své myšlenky, pouze reprodukuji názory, na které jsem v poslední době hojně narážel).

Takový náhled na situaci rozhodně není jediný a i některé ženy jsou nespokojené se směřováním kampaně. Francouzská herečka Catherine Deneuve upozorňuje na neopodstatněnou kriminalizaci mužů: „Znásilnění je zločin. Ale neodbytné nebo nemotorné flirtování není zločin a ani galantnost není agresí mužského šovinismu“. Množství feministek se naopak vůči názoru sdružení umělkyň, mezi něž Deneuve patří a jejichž názory reprezentuje, vyhraňuje. Já osobně se ztotožňuji s Deneuve a věřím, že střídmý názor s potřebnou dávkou nadhledu je správný.

Na závěr dodávám klišovitý vzkaz, optimisticky vida lepší zítřky: „Komunikujme a naslouchejme si“.