Kanibal Armie Hammer je posledním problémem svého klanu. Expozé se topí ve fascinující minulosti jedné z nejvlivnějších amerických rodin

Snaží se to odhalit třídílná dokusérie House of Hammer vyprodukovaná Discovery+. Tato platforma aktuálně prochází kontroverzním spojením se známějšími značkami Warner a HBO.

Discovery se vyznačuje produkcí dokumentů velmi různorodé kvality, což spolu s ukřičeným trailerem v House of Hammer mnoho důvěry nevyvolalo. Vypadalo to trochu, že Casey Hammer, Armieho teta odstřihnutá od rodiny, si chce po vzoru mnoha odvržených členů slavných klanů vyřídit účty. Ne nadarmo je „autobiografické expozé“ zavedeným subžánrem americké literatury. Jeho ekvivalent v audiovizi by nebyl překvapivý.

Výsledek je naštěstí mnohem důstojnější a důslednější, než hrozilo. Přesto trpí tendencí dobře známou i ze všech českých mainstreamových médií, jež si nárokují titul „seriózní“: tvůrci dělají vše pro to, aby mohli předložit co nejšťavnatější a nejvíce populistický produkt, aniž by ale přímo překročili hranici bulváru. Někdy sice ujedou, pokud to ale není dost často, úkol byl splněn.

Potíž House of Hammer spočívá v tom, že Armieho životní příběh otevírá králičí noru vedoucí tolika směry, že je těžké udržet nit a nestrávit čas skákáním po těch nejvíc šokujících jednotlivostech. Na jednu stranu tu máme příběh hollywoodského krasavce na vzestupu s netradičními sexuálními choutkami, jež přesahují hranice konsenzuálního experimentování. Na druhou vidíme pravnuka jednoho z nejbohatších mužů planety, olejového magnáta Armanda Hammera.

Hammerův pradědeček měl prsty ve všem od špehování pro Sovětský svaz po sponzoring nelegálních aktivit Richarda Nixona. Založil rodinu plnou zlomených mužů, kteří jeden na druhého přenášeli násilné sklony, drogové závislosti a touhu kontrolovat své okolí – především ženy v něm. A na konci celé téhle anabáze stojí Armie Hammer, dítě narozené do přepychu a do naprosté absence následků činů a zločinů. Co mohlo z toho kluka vyrůst?

To je docela nálož. Tři hodinové epizody tedy jednotlivé vrstvy „fenoménu Hammer“ rozkládají na komponenty. V první sledujeme současnou kauzu nejmladšího Hammera ústy několika jeho expřítelkyň. Ve druhé pak otěže přebírá teta Casey a vypráví temnou rodinnou kroniku. Třetí díl se pak obě vrstvy snaží splést dohromady, a dokonce předjímá přijetí samotného dokumentu. Včetně výzev, jež respondentkám účast v něm přináší.

V recenzích věnovaných dokusériím se často opakuje základní motiv: varování před patologizací jako kardinálním hříchem. Snaha vykládat komplikované problémy a konkrétní lidská selhání jako vrozené a statické vlastnosti jednotlivců většinou vede jen k tvorbě vzrušujících, ale povrchních strašáků. A protože publikkum příběhy sociopatů a maniaků miluje, producenti jim je dopřávají.

House of Hammer si pak za přiznaný cíl klade patologizovat Armieho Hammera a odhalit ho jako člověka, který byl od narození odsouzený, aby se stal jakousi „lidskou zrůdou“ (byť takto explicitní jazyk není volen). Tvůrce zčásti zachraňuje, že jejich projekt je v tomto ohledu důsledný. Patologizace může být na místě, když je řádně zasazená do kontextu a neslouží k odvedení pozornosti od větších problémů, ale je jejich součástí. Zde se to, i když ne zcela důsledně, daří.

Pokud lze totiž u něčího nevhodného chování (řečeno eufemisticky) pohlédnout na jeho minulost a říct si: „To dává smysl,“ tak je to Armie Hammer, jehož pradědeček byl odsouzený za účast na skandálu Watergate a promptně omilostněný prezidentem, jehož dědeček zastřelil muže kvůli dluhu 400 dolarů a odešel bez trestu a jehož otec měl jednu dobu „sex trůn“ (neptejte se).

Zároveň ale platí, že poté, co vyslechneme historii o generace trvající sérii podvodů, podplácení, násilí všeho druhu a následného unikání spravedlnosti, je trochu absurdní vracet se k Hammerovi a nakládat celou tu tíhu na jeho bedra. Ne že by činy, z nichž je veřejně obviněný, nezasloužily kategorický odsudek, to vůbec ne, přesto tu ale máme dva velmi odlišné světy. Na jedné straně de facto organizovaný zločin bující pod záštitou kapitalistického systému, na straně druhé perverzního chlápka, který zneužívá své výsadní postavení k tomu, aby si dělal sexuálně dobře.

Armie Hammer působí nakonec spíš jako poznámka pod čarou. Symptom většího problému. Tvůrci si vlastně trochu naběhli. Jejich snaha patologizovat Hammera je vedla k předložení tak komplexního příběhu, až našli mnohem důležitější témata, k nimž by se bylo třeba vyjádřit. Jenže to by pak přestala být zábava!

Bylo by třeba pojmenovat opravdové jádro celé ságy, tedy pátrat po vysvětlení, jak se mohlo stát, že klan Hammerů mohl uzurpovat takovou moc a pod vahou multimilionů degenerovat. Vracet se ke kýčovitě přepáleným montážím se záběry na jednu celebritu, jak se zrovna na nějaké tiskové konferenci podezřele mračí, už nemůže stačit.

Jako by nám byly předloženy dva dokumenty v jednom. Historickými fakty podložená analýza a #Metoo zpověď spoléhající na výpovědi svědkyň. Jde o tak odlišné módy, že se ze sebe navzájem vytrhávají. Ve zjevné nevýhodě tu jsou pak ženy, jež mají na své straně jen pár zveřejněných zpráv a nemohou se odkázat na data z Wikipedie.

Ony výpovědi jsou velmi důležité a jejich zpracování je poměrně solidní. Je také vidět, že tým Discovery+ vážil každé slovo. Aby ne, když proti nim stojí tým právníků připravený na každou záminku k vyplnění žaloby – i přes množství uniklého matriálu a podpůrných výpovědí totiž Hammer zatím nebyl před soudem, natož aby byl za něco odsouzený.

Škoda, že si tvůrci nemohou pomoct a audiovizuálně tlačí každou emoci na maximum, pomáhají si návodným střihem a dramatickými prohlášeními, jež znějí ve svém pronesu velmi uměle. Kdy američtí dokumentaristé pochopí, že míň může být víc?

Není cílem ani smyslem recenze posuzovat pravdivost předkládaného narativu, na to zkrátka nemáme prostředky. Můžeme tu jen shrnout, jak dává předkládaný narativ smysl a jestli mu zvolené filmařské prostředky pomáhají, nebo ne. A výsledek je „spíš dobrý“ vzhledem k tomu, o jaký slepenec jde.

Styl Discovery+ bohužel pasuje lépe historickému referátu než intimní výpovědi, která pak (tím spíš, že jsou oba formáty položeny vedle sebe) působí tlačeně. Tvůrci jdou sami proti sobě, protože s větším množstvím rozmyslu a citu mohl být House of Hammer fascinující freskou americké společnosti, podobně jako O. J.: Made in America.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?