Nejnenáviděnější chlap na internetu si svou pověst zaslouží. Nad systematickou kyberšikanou žen se dá leda kroutit hlavou

Hunter nakonec skončil ve vězení. Ne za samotný provoz stránek, jež vedly ke zničeným životům a pokusům o sebevraždu u několika převážně ženských obětí, tady na něj byl zákon krátký. Jemu ale nestačilo čekat na "uživatele" a najal hackera, aby se nalamoval do soukromých mailů a profilů a získával nový materiál. A to už, na rozdíl od samotné kyberšikany, na legální postih stačilo.

Trojdílný dokument Roba Millera má něco pod tři hodiny a je rámován jako střet dvou postav. Kladnou hrdinkou je Charlotte Laws, v době událostí zaopatřená padesátnice, pseudocelebrita, jež svého času proslula nabouráváním luxusních párty. Ke stáru se začala věnovat aktivismu, především ochraně zvířat. Fotka její dcery se jednoho dne objevila na Is Anyone Up?, dívka přitom snímky nikde nepostovala a nikomu neposlala, měla je pouze uložené na svém emailu, protože si chtěla uvolnit místo v paměti telefonu.

Laws se rozhodla, že "tohle teda ne" a s přispěním manžela/právníka donutila Moorea fotku smazat. Tím to pro ni mohlo skončit, jenže svědomí jí to nedovolilo. Uvědomila si, že další oběti nemají v zádech bohaté rodiče se známostmi a nemohou být nechány na pospas. A přes veškeré prvotní posměšky a následné výhrůžky právě neúnavnost Charlotte zasadila o dva roky později Mooreovi smrtící ránu.

Někoho jako Charlotte nejsme zvyklí vnímat jako hrdinku. Starší žena, v době natáčení dokumentu šedesátnice, oděná v leopardím vzoru, se silným nánosem make upu a ještě silnějšími názory, které vám rozhodně řekne! Jde o prototyp nesnesitelné osoby na pohled. Klišé, k jakému se komediální režiséři uchylují, když chtějí mít jistotu, aby publikum postavu nenávidělo. Charlotte je Karen – privilegovaná bílá žena, které z nicnedělání zbývá dost energie na to, aby peskovala ostatní. Jsme kulturně podmíněni dívat se na ni s pohrdáním. Jenže právě Charlotte byla v tuhle chvíli za potřebí...

Proti ní stojí totiž Hunter Moore. Týpek uprostřed dvacítky, který sleduje trendy a buduje si jméno v stále ještě ne zcela probádané džungli internetu. Díky experimentování s tabuizovanými formáty se stává doslova kultovní osobností. Skupině svých obdivovatelů říká "The Family" po vzoru následovatelů Charlese Mansona, což zhruba demonstruje jeho intelektuální úroveň.

Moore ale nepotřebuje být chytrý, výjimečný ani talentovaný. Vlastně naopak, to by mu jen překáželo. Stačí, že zatímco většina „anonů“ na internetu skrývá svou identitu, Moore se hrdě staví do světel reflektorů a performuje drzého rebela se vší vervou. Stal se tedy maskotem mladých mužů, kteří by měli rádi božský komplex, ale život jim nedává příležitosti, jak ho dávat najevo – lidé jako Hunter ho tedy žijí za ně. Stal se také idolem mnoha žen, kterým imponovala jeho "bad boy" image.

Jde o absolutního antihrdinu. Člověka žijícího mimo morálku a základní lidskou slušnost, rochnícího se v potěšení z toho, že mu nikdo nemůže zabránit v jeho obludně zákeřném chování. Miluje tweetování výhrůžek, chlubení, ponižování druhých. Vysvětluje, že není důvod cítit empatii, když nikoho z lidí, jimž ubližuje, nemůže nikdy potkat. Lidé okolo něj pohazují pojmem "sociopat", ale smutná pravda je, že tohle chování je na internetu celkem běžné. Jen málokdy se mu dostane tolik pozornosti u konkrétního jedince a málokdy onen jedinec nepřepne do "lidskosti" ve chvíli, kdy je identifikován. Pro mnoho lidí bylo vzrušující sledovat právě někoho, kdo jejich vlastní agresi žije bez výčitek.

Pro člověka jako Hunter a jeho příznivce není niv víc ponižujícího a hrůzu nahánějícího, než když nad nimi zvítězí žena jako Charlotte Laws. Jenže právě to se stalo. A cesta k tomu je pro diváky a divačky rozhodně sladká.

Po nějakých dvou letech, kdy Mooreova hvězda rostla až na rovinu osobnosti zvané do celostátních amerických médií, se začala nálada veřejnosti obracet. Na jeho činnost se začala soustředit FBI, která mohla díky soukromé pátračce Charlotte nakonec odkrýt ilegální část podniku.

Stejně jako Al Capone byl svého času uvězněn lstí za daňový podvod, i Moore doplatil na to, že se soustředil na legalitu konceptu Is Anyone Up? a neřešil zjevnou ilegalitu hackování v pozadí.

Nejnenáviděnější chlap na internetu tedy dělá právě to, co podobné tříhodinové streamovací dokumentární monstrozity umí nejlépe. Nachází téma, v němž se nějak odráží širší společenské problémy, a důsledným odvyprávěním "příběhu" dovoluje otevřít hned několik témat. Potud v pořádku. Zároveň ale nejde zrovna o dokumentaristický majstrštyk.

Miller postrádá dokumentaristickou finesu. Stylisticky je veskrze fádní a pomohlo by, kdyby nepracoval s estetikou primetime dokumentu z komerční stanice. Nepotřebujeme dramatické zvukové efekty ani návodné montáže, téma je silné samo o sobě.

Nevyužívá ani některé zajímavé motivy, které přitom leží přímo před jeho očima. Až do začátku druhého dílu si schovává odhalení, že Charlotte má za sebou sama minulost hvězdičky, která rozdává interview v médiích proto, že se jí daří vetřít mezi slavné lidi. Je to sděleno jako roztomilá zajímavost, nic víc. Přitom by se dala skvěle stavět paralela mezi dvěma pseudocelebritamy dvou různých generací.

Charlotte by stále vyšla jako vítěz, protože svými kousky nikdy nikomu neublížila, přesto by to ale dokumentu dodalo zajímavý rozměr. A není to tak, že by nebylo místo, celá minisérie se ve skutečnosti dost opakuje. Jaká škoda!

Hunter Moore zmizel. Po dvou letech, které strávil ve vězení, po něm už pes neštěkne. Jistě, pár lidí z jeho "Rodiny" mu zůstalo, nemá ale šanci znovu vstoupit do mainstreamu. Je irelevantní figurkou, která těží z patnácti minut slávy tak zoufale, že na svém novém nepříliš frekventovaném Twitteru (starý mu byl soudně odebrán) promuje i tento dokument, který o něm mluví jako o lidské šmíře. Také říká, že našel boha a je nyní křesťanem. Můžete mu to věřit, jestli chcete. Každopádně už žádnou hromadnou škodu nenapáchá.

Jenže energie, na kterou se kdysi napojil, zůstala. A našli se jiní, kteří ji kultivují mnohem vychytraleji a s mnohem širším záběrem než budování kultu osobnosti. Máme tu veřejné figurky, které z „chovat se jako kretén“ udělali základní lidské právo, za něž je třeba bojovat.

I Moore říkal svým trapným webových stránkám „hnutí“ a vydával se za bojovníka za svobodu slova. Dnes už by mu to nikdo nevěřil, stejnou lež se ale dál daří prodávat, když je lépe zabalená. Šikanovat druhé v roce 2022 je třeba o trochu rafinovaněji.

Nejnenáviděnější chlap na internetu je dnes stejně důležitý, jako by byl před deseti lety, a vypovídá o řadě stále platných fenoménů. U nás to platí tím spíš, protože veřejná debata tu je... trochu pozadu. Stačí se podívat na komentáře na ČSFD, aby se vyrojilo dost jedinců, kteří si Moorea idealizují ještě v roce 2022. Netflix tedy zase jednou přispěl něčím kloudným.

Dva režiséři, co si říkají jen „Daniels", točí opravdu crazy videoklipy a filmy. Tento má zatím nejlepší recenze roku, ale musíte být hodně velcí fandové kung-fu, paralelních světů a buddhismu, abyste ho ocenili.