Sedmnáctiletý kluk zabil svého tátu. Ale kdo byl obětí a kdo pachatelem? Nový dokument nenabízí snadné odpovědi

První minuty dokumentu působí celkem nedůvěryhodným dojmem, protože respondenti jako by závodili v tom, kdo zvládne Anthonyho co nejvíc patologizovat a přisoudit mu nějakou obzvlášť šťavnatou diagnózu.

Dobrá obecná rada zní: jakmile někdo v dokumentu začne pohazovat pojmem „sociopat“, je nejjistější rovnou přejít o dům dál. Pravděpodobně půjde o bulvár snažící se šokovat – nic v ranku černých historek totiž nemá větší komerční potenciál než příběhy o sociopatech a psychopatech, kteří žijí mezi námi. Lidé takové příběhy milují! Komerční dokumentaristé by nás tedy rádi přesvědčili, že prakticky každý zločin, který se kdy odehrál, má na svědomí sociopat, kterážto diagnóza je dokázána pomalým zoomem na oči pachatele.

Bohužel jakkoliv jsou oči oknem do duše, rozhodně není dlouhý pohled do nich náhražkou profesionální diagnostické metody. A problémy lidského soužití mají málokdy na svědomí monstra.

Tentokrát by ale byla chyba přepnout, protože každé pravidlo má svou výjimku a po chvíli se ukáže, že režisérka Skye Borgman záměrně vyvolávala (možná trochu moc vehementně) falešný předpoklad, aby ho pak ve zbytku stopáže sama napadla. Ne že by šlo o vrchol dokumentárního vypravěčství, v převážně rutinním provedení většiny dokumentů Netflixu ale taková hra s publikem přece jenom mile překvapí.

Záhy se totiž ukáže, že Anthony byl skutečně v nějakém slova smyslu obětí svého otce. Ten ho odvedl od bývalé partnerky a izoloval se s ním od světa tak důkladně, že vlastní matka nemohla svého syna přes patnáct let najít. Během té doby Anthony nechodil do školy, neměl kamarády, stěží se naučil číst a v rámci psaní se dostal jen k jednotlivým písmenům abecedy. Jeho pohyb otec kontroloval pomocí GPS aplikace v mobilu.

To je nepochybně psychické týrání. Jenže problém je, že nedává automaticky právo vraždit. Anthony musí porotu přesvědčit, že se cítil fyzicky ohrožený na zdraví, ještě lépe na životě – to jediné v tuto chvíli soud zajímalo.

Právě jsem zabil tátu tedy zvládá otevírat zajímavé téma spravedlnosti a jejího vztahu k státnímu aparátu či soudnímu systému. Jako děti nás rodiče učí, že zlé lidi chytí hodný pan policajt a zavře je do vezení, čímž je spravedlnosti učiněno zadost. Časem si ale musíme připustit, že tak jednoduché to není. Legalita a morálka se nepřekrývají v jejich úplnosti a ne každou křivdu jde vyřešit tím, že někdo skončí ve vězení či zaplatí pokutu.

Anthonyho systém zcela zklamal – od jedinců po instituce nebyl za 15 let nikdo schopný ho najít, určit jeho problém a pomoct mu. Těžko říct, jestli za to někdo specifický (krom jeho otce) nese vinu, v nějakém slova smyslu se ale o selhání jedná. Systém ho našel, až když spáchal zdánlivě velmi jednoznačný zločin otcovraždy. A nyní pro něj má vymyslet trest.

Sice se otvírá možnost, že jeho otec měl skutečně, minimálně v minulosti, násilné sklony, takže Anthony možná opravdu cítil fyzické ohrožení na životě. Rozhodně to tvrdí. Stejně tak je ale možné, že mu zkrátka došla trpělivost a vzhledem ke svému odříznutí od světa (neznal ani vlastní datum narození, natož aby věděl o sociálních institucích, které by mu snad pomohly) možná nevěděl, co jiného si počít.

Únik z této klece musí každopádně stvrdit tím, že soud přesvědčí o svém fyzickém ohrožení. Což je dost možná lež. Pokud si to myslíme, dostáváme se do bizarní situace, že po letech strávených jako oběť psychického týrání může do společnosti vstoupit jen tehdy, pokud se mu úspěšně podaří obelhat soud.

Anthonyho situace je unikátní tím, že není jasně ohraničená. Pojmy oběť a pachatel se tu rozpadají na atomy a naše důvěra v to, že spravedlnost můžeme delegovat na státní aparát, dostává silnou ránu. Možná by bylo lepší, kdyby to tvůrci detailněji a důsledněji pojmenovávali, i tak ale nabízejí velmi podnětný případ.

Snad se i trochu zbytečně rochní ve vděčné estetice „skrytých tajemství za zavřenými dveřmi sousedů“, ale naštěstí ne přes míru. Vcelku se podařilo vyhnout mnoha zbytečným kličkám a příběh se soustředí na Anthonyho, jeho minulost a potenciální nejistou budoucnost.

Poněkud otravně však začíná působit strategie Netflixu cpát vše do formátu „dokusérie“ bez ohledu na to, jestli se podařilo nastřádat dost materiálu, nebo ne. Právě jsem zabil tátu naštěstí není podobně natahované jako Nejnenáviděnější chlap na internetu či Woodstock 99, tím víc je ale patrné, že výsledek mohl být velmi snadno jedním filmem. Takto je nastříhaný do tří epizod, z nichž každá má úplně jinou stopáž od půl do tři čtvrtě hodiny, které dohromady přesahují sto dvacet minut.

Kdyby střihači násilně nevymýšleli, jak strukturovat samostatné epizody, vyšla by jim stominutovka kompaktního a emocionálně působivějšího vyprávění. Ale protože „dokusérie“ je už dnes zavedenou institucí, nemají tvůrci na výběr. V tomhle případě můžeme být alespoň rádi, že se mermomocí nepokoušeli natáhnout celkové dílo přes tři hodiny, což by u Netflixu rozhodně nebyla výjimka.

Filmy z Jižní Koreje se vyznačují tím, že jen málokdy mají jeden žánr. Proto je Podezřelá nejen krimi thrillerem, ale i romancí a komedií. A stejně jako předcházející díla režiséra Parka Chan-wooka (Old Boy, Komorná) jde o podmanivou výtvarnou podívanou.