Netflix si v Česku žije jako král. Kdy přestanou mizet peníze, které by u nás měly zůstat?

Poslední dobou by nám streamovacích platforem mohlo začít být i líto. Zákazníci Netflixu mizí, řeší se nástup reklamy a zatrhnutí sdílení hesel mezi vícero lidmi. Konkurence dál přibývá a lepší už to nebude. Z rostoucí komplexity a blížícího se kolapsu celého streamovacího systému si dělali legraci i ve speciálu South Parku s podtitulem Streaming Wars.

To ale věc posuzujeme z hlediska globálních producentů a distributorů. Když se na vše díváme trochu přízemněji z našeho českého pohledu, jsou nadnárodní streamovací služby stále nedotknutelnými obry, kteří mohou napáchat v lokálních systémech dost škody.

Když totiž nadnárodní streamovací služba vyprodukuje svůj film či seriál například v USA a na dálku si za jeho zhlédnutí zaúčtuje poplatek, tak tím vlastně bez náhrady čerpá peníze z české ekonomiky do soukromých zahraničních kapes. A to je problém.

Boj proti tomu existuje na dvou propojených frontách. První je produkční: chceme, aby filmaři jezdili natáčet přímo k nám. Aby zde zaplatili za využité služby, zaměstnali místní firmy a nechali zde co největší část rozpočtu. K tomu slouží systém filmových pobídek, kdy stát, většinou prostřednictvím specializovaného fondu, produkci nějakým způsobem finančně podpoří. Samozřejmě s tím, že ony peníze (a spolu s nimi další) musí být utraceny na místě.

V tomto ohledu se Česko poměrně rozjelo a systém pobídek byl poslední roky velmi štědrý. Mohly dorovnat až pětinu rozpočtu. To se samozřejmě oběma stranám velmi vyplatí: „Dám ti korunu, ty mi jich dáš pět a pak si vydělej třeba deset.“ Proto se k nám ostatně podařilo nahnat rekordní megaprodukci Netflixu – snímek The Gray Man.

Potíž ale je, že systém podpor je podle některých nedostatečně zastřešený, takže když k nám přijde jeden takový Gray Man, může pětinou svého rozpočtu vypumpovat skoro všechny filmové pobídky. Otevírá se tedy otázka: Chceme nastavit maximální výši podpory, aby se dostalo na více produkcí, ovšem za cenu, že už pak projekty jako Gray Man v Česku jen tak neuvidíme?

Současný oficiální konsenzus, zdá se, směřuje k plánům na zastropování. Fond má nyní na pobídky k dispozici v základu 800 milionů korun ročně a maximální suma přiznaná jedné produkci by podle ministerstva kultury v budoucnu neměla přesáhnout 150 milionů.

Druhá věc je pak danění streamovacích služeb, které musí odevzdávat část svých lokálních příjmů (a někdy si od části daní mohou odpomoci investicí do místní tvorby nebo alespoň dabingu). To se však snáz řekne, než udělá. Na streamovací služby se většinou nevztahují uplatnitelné zákony, a musí být tedy nejprve zavedeny nové. V médiích se jim často přezdívá „Lex Netflix“.

Skoro všechny evropské země už takové zákony mají. Například Švýcaři se nedávno v referendu usnesli, že streamovací služby musí zdanit 4 % lokálních příjmů. Itálie letos získala vyrovnání 55 milionů eur (1,4 miliardy korun), než se čtyřleté neshody ohledně danění dostaly k soudu.

Češi jsou ale zatím toho názoru, že tohle není způsob, jak se chovat k návštěvě, a od streamovacích služeb nechtějí vůbec nic. Česko je vůči právnímu ošetření tohoto sektoru tak nečinné, že je aktuálně jednou z pěti zemí, které čelí žalobě Evropské komise za nedodržení termínu zavedení alespoň základních opatření. Ta měla být vyřešena už v roce 2020.

Vláda zatím nestihla vlastní Lex Netflix začlenit do aktuálně řešeného balíčku zákonů, počítá se s ním až výhledově. Státní fond kinematografie by měl v následujících letech projít transformací ve Státní fond audiovize, který bude krom filmů lépe ošetřovat i seriálovou a videoherní produkci. Součástí této výraznější změny už by mělo být i zdanění streamovacích služeb.

Důvod tohoto textu je jednoduchý. Je třeba, aby voliči a voličky o tomto problému věděli a sledovali, kteří politici a jak míří k jeho řešení. Těžko půjde o rozhodovací bod jakýchkoli voleb, ale jedno se pojí s druhým... Laxnost a neschopnost reakce nakonec stojí českou kulturu miliony, potažmo i miliardy korun.