Pokus oživit legendární Woodstock skončil jako památná katastrofa. Dokument Netflixu zjišťuje, proč se to tak zvrtlo

Woodstock 99 je skvělé téma na dokument, pokud chcete natočit nekompromisní sondu do americké společnosti konce století. Nabízí mikrokosmos devadesátých let s jejich naivitou, obžerstvím i primitivitou. A s jejich nekonečně zmateným vztahem mezi kontrakulturou a komercí, kteréžto síly by měly být v přímém protikladu, ale éře MTV se podařilo je roztavit a slít v jeden obludný celek, který nevyhovoval nikomu krom šéfů korporací. Přesto mu nešlo uniknout.

Hudební lineup byl zoufalým mišmašem populárních kapel a hudebníků, které pořadatelé zamluvili ve snaze zavděčit se mladým, aniž by je sami pořádně znali. To znamenalo spoustu agresivních umělců, kteří zpívali o tom, jak je potřeba být ještě víc agresivní. Mnozí návštěvníci nebyli schopni jmenovat jediného účastníka z devětašedesátého, natož aby chápali étos prvního Woodstocku.

Šlo především o festival mladých bílých mužů, a to co do hostů i účinkujících, opět v přímém protikladu vůči smyslu původní události. Slogan "Mír, láska a hudba" byl zcela nepoužitelný. Jaký mír? Jaká láska? Rocková, metalová a pop-punková hudba byla tehdy plná sexismu, homofobie a touhy po násilí. Mladé lidi nespojoval odpor vůči válce a společenské nespravedlnosti, ale vágní pocit, že s jejich životem něco není v pořádku, ačkoliv netuší co, a je třeba se nějak ventilovat.

Šlo o éru Klubu rváčů, satiry toxické maskulinity, kterou většina publika přijala a často dodnes přijímá jako vážně míněnou životní filosofii. Šlo o éru sexuálního skandálu Billa Clintona, jemuž se i přes celkovou trivialitu podařilo narušit důvěru americké společnosti v její základní instituce.

A co hůř, pouhé tři měsíce před Woodstockem 99 se odehrál masakr na Columbine, kdy se dva kluci v honbě za nesmrtelností a pomstou společnosti "za něco" pokusili vyhodit do povětří svou střední školu. Jejich po domácku vyrobené bomby rozmístěné tak, aby zabily stovky dětí, naštěstí selhaly, přesto se jim podařilo zastřelit několik spolužáků i učitelů a navěky změnit americkou společnost. Ne každý z jejich vrstevníků byl jednoznačně proti tomu, co udělali.

Oficiálně šlo o dobu prosperity a klidu, ve společnosti ale bobtnaly negativní emoce, jež byly nakonec do světa naplno vypuštěny po teroristických útocích 11. září. No a v téhle atmosféře se Michael Lang, jenž organizoval už původní festival, pokusil přivést zpět atmosféru šedesátých let. Byl naivní? Byl chamtivý? Těžko říct. Rozhodně byl obklopen dost naivními a chamtivými lidmi na to, aby se stala pohroma. Když totiž naženete čtvrt milionu lidí uprostřed nelidského vedra do betonem vyložené bývalé vojenské základy, zakážete jim přinést si vlastní vodu, kterou pak prodáváte za 4 dolary kus, a necháte je skandovat o zapalování ohňů... no tak za chvíli bude hořet!

Posluchači se během tří dnů proměnili v nekontrolovaný dav a zlikvidovali vše, co jim stálo v cestě. Skončilo to požáry a explozemi pořadatelských dopravních aut a hromadným rabováním festivalového zázemí. O život přišel naštěstí (a ze sporných důvodů) jen jediný člověk, nicméně bylo znásilněno několik žen.

Organizátoři dodnes tvrdí, že akce byla v principu úspěšná, dokud ji nezkazilo "pár špatných jablek". Litují především toho, že brand Woodstock byl nejspíš navěky znehodnocen. A návštěvníci? Pro část jde o nejhorší zážitek života. Pro část o ten nejlepší, nebo přinejmenším nejintenzivnější. Jedinou chvíli, kdy měli pocit, že jejich emocím bylo učiněno zadost.

Takže ano. Woodstock 99 je naprosto úžasný námět na dokument. Proto i Woodstok 99: Totální provar má mnoho zajímavých momentů a stojí za to ho vidět. Ze všech možných aspektů se nejvíc soustředí na výpověď stárnoucího hipíka Michaela Langa žijícího v sebeklamu. Štáb ji stihl nahrát tři měsíce před jeho smrtí v lednu tohoto roku. Sekunduje mu profesionální promotér Johna Schera, byznysmen jak podle slovníkové definice, který se nestará o nic jiného než o komerční úspěch.

Nejsilnější emoce, jakou lze cítit, je rostoucí odpor jak vůči tvrdohlavé a těžko uvěřitelné naivitě Langa, tak i chladnokrevnosti Schera. Oba až dodnes odmítají své selhání a vymlouvají se na vše, na co jen trochu mohou.

Nepřijde jim divné najmout jako ochranku týpky, co mají v plánu pařit spolu s návštěvníky. Nepřijde jim divné odříznout lidi uprostřed nesnesitelných podmínek od vody a základních hygienických potřeb. Znásilnění považují za nešťastnou věc, s níž se ale na tak velké akci musí počítat.

Dokumentaristé vědí, že nemusí dělat o moc víc než nechat je mluvit, aby se sami znemožnili.

Odsoudit tuhle dvojici je snadné. Není to ale málo? Tři padesátiminutové epizody, každá věnovaná jednomu dni, postupně stupňují jednu katastrofu za druhou, zatímco Lang s Scherem nad tím mávají rukama a tvrdošíjně opakují, jak bylo vše zveličeno. Nakonec to začíná být trochu unylé.

Zvlášť v porovnání s dokumentem HBO z loňského roku Woodstock 99: Peace, Love, and Rage, který coby jediný celovečerní film potřeboval o 40 minut méně, aby o akci sdělit totéž, a ještě také mnohem víc. Přestože i Netflix zahrnuje dobový kontext a společenské rozpoložení, HBO tu zvládla nabídnout víc úhlů pohledu.

Včetně historické exkurze užité k narušení mýtu původního Woodstocku – Lang měl tehdy štěstí, že byla jeho akce přijata pozitivně. Předně díky tomu, že stvrzení jejích politických cílů mělo v očích většiny přednost oproti pořadatelským nedostatkům. I na původním Woodstoku hořely ohně. I tam musela zasahovat policie. Dočkal se mnoha podobných problémů, jen se jim nepodařilo zaujmout pozornost oproti idejím, k nimž se festival hlásil. Protože Woodstock 99 byl "o ničem", dohnala Langa tentokrát karma, alespoň tedy podle některých respondentů HBO dokumentu. Netflix se tomuto aspektu vůbec nevěnuje a první Woodstock prezentuje s nostalgickým obdivem.

Verze od Netflixu přesto rozhodně neurazí a díky delší stopáži a důslednému chronologickému vyprávění má možnost některé kusé okamžiky festivalu představit do většího detailu. O rok starší dokument na HBO oproti tomu nabízí komplexnější a nahuštěnější pohled na věc. Obě práce jsou natočeny velmi standardně, kdy je vidět slušný rozpočet, ale ne velká touha experimentovat, přesto slouží svému účelu a dají se doporučit.

Největší monstra na světě jsou muži, říká tento šílený horor

Tato recenze je trochu výjimečná: Vznikla úplně spontánně bez scénáře a obsahuje spoilery, jak film dopadne. Vzhledem k tomu, že ale hodně lidí tápe, co měl konec znamenat, to snad bude užitečné.