Král současného amerického hororu se v Nene zvládl vyblbnout s ufony a zároveň tnout do živého

Sourozenci Haywoodovi (Daniel Kaluuya a Keke Palmer) jsou profesionálními chovateli koní (byť bratr je zainteresovaný zásadně víc než sestra). Tuto tradici udržují ve jménu svého praprapradědečka, prvního člověka zaznamenaného v pohybu, když jel na slavně nafilmovaném koni Eadwearda Muybridge.

Svá zvířata se snaží zapůjčovat filmařům, jenže byznys nejde jako dřív, některé z nich tedy musí prodávat bývalé dětské televizní hvězdě (Steven Yeun), nyní majiteli zábavního parku stylizovanéhojako Divoký západ. Zdá se jasné, k čemu může takový člověk potřebovat koně? Chce najmout herce, aby si před návštěvníky hráli na honáky? Všechno je trochu složitější! V údolí se totiž nejspíš usídlilo UFO, které zdánlivě loví koně raději než cokoliv jiného.

Peele má úžasný cit pro budování napětí. Společně s úvodními titulky vidíme prostřihy na scénu se zakrváceným šimpanzem uprostřed zlikvidovaného televizního studia vedle číchsi bezvládných nohou – jak se dá v takovém okamžiku vyhnout zvědavosti, co nás čeká?

Nope je poměrně pomalý film, jeho pomalost je ale rozvíjená pomocí atraktivních obrazů a situací, kde se mísí humor, bizarnost, tíseň a napětí. Každá scéna jako by měla vlastní high concept. Pláň posetá plápolajícími reklamními panáky, z nebe padající mince, plastový kůň uprostřed pole, creepy pasta o násilném konci populárního seriálu. Každý moment jako by se chtěl sám o sobě zarýt do paměti. A co je nejúžasnější, výsledek přesto nepůsobí ani trochu chtěně!

Předchozí Peelovy filmy vynikaly i silným přesahem. Horory jsou tímto způsobem využívané často, většinou ale na mnohem základnější, pudové rovině. Budují podobenství k životním tísním, mezi něž patří strach ze sexuálního násilí či násilí obecně a vyrovnávání se s traumaty všech tvarů a velikostí. Na komplexnější společenskou kritiku pasují lépe třeba sci-fi s jejich tendencí budovat utopické či dystopické světy.

Jordan Peele se ale nebojí horor plně zapřáhnout právě k obšírnější reflexi své země. Samozřejmě, že jeho filmy musí fungovat i na instinktivní a intuitivní úrovni, jinak by nemohly budit hrůzu v pravém slova smyslu. Následně ale také pojmenovávají, jak tyto emoce souvisí s životním stylem a standardem hrdinů.

Uteč se tedy zabývalo zkušeností Afroameričanů ve Spojených státech. My trochu rozšířilo záběr a věnovalo se metafoře třídní nerovnováhy a selhání amerického snu. Nope dělá zajímavý úkrok a je před vším ostatním metafimem, tedy filmem o filmech. Nebo možná lépe: filmem o zábavním průmyslu, jehož součástí jsou i filmy. A nakonec o americkém způsobu života, vyznačujícím se tím, že se pomocí zábavního průmyslu zuby nehty snaží imitovat vlastní mýtus.

Peelův talent pracovat sebereflektivně s Americanou, tedy s idealizovaným otiskem Spojených států v mysli jejích obyvatel, si v ničem nezadá s Davidem Lynchem během Twin Peaks éry. Jeho filmy jsou přeplněné nejen popkulturními a historickými odkazy, ale především „atmosférou“ USA. Proto jde o tvůrce, který je nejvíce oceňovaný na domácí půdě – není snadné pro cizince o Americe nashromáždit dostatek informací, aby plně docenili vše, co je tu nabízeno.

Kinematografie byla vždycky důležitou součástí sebedefinice Američanů. Chápou ji (Francouzům natruc) jako své národní umění. Mají pro to ostatně mnoho důvodů. S jejím rozvojem je pevně spjatý i rozvoj Spojených států do pozice velmoci. Prostřednictvím filmů Američané dobyli kulturní svět ještě dříve a ještě rozhodněji, než dobyli ten politicko-ekonomický. Vždy se pak marně snažili, aby i jejich reálný život začal konečně odpovídat pohádkám, které o sobě vyprávějí.

Druhý produkt zábavního průmyslu, typický pro Ameriku, je koncept zábavních parků, nejvýrazněji reprezentovaných dědictvím Walta Disneyho. V nich se ještě úplněji spojuje naivní touha po nekonečné radosti návštěvníků s kolotočářskou a pouťovou mentalitou jejich provozovatelů.

Ne každý ví, že skutečnou ambicí Disneyho bylo vybudovat dokonalou společnost. Od zábavních parků a filmových produkcí se chtěl dopracovat k soběstačným a plně funkčním městům, která by představovala vrchol lidské civilizace, vědy a kultury. Na „radosti“, kterou prodával, chtěl vybudovat nový svět. Jeho vlastní firma ale byla proti takovému velikášství a Disneyho futuristické a utopické vize vždy ovlivnily jen stylizaci toho samého umělohmotného šidítka. Místo světa zítřka byl vybudován zábavní park na téma světa zítřka. To je mnohem rychlejší, jednodušší a pohodlnější.

Zábavní parky a mainsntreamové filmy jsou tedy většinou první na řadě, když se někdo rozhodne kritizovat americký způsob života. A většina Američanů se musí někdy během dospívání vyrovnat s tím, že produkty, které mají zafixované jako to nejlepší na světě, jsou lží, podvodem a falešnou nadějí. Bezvýznamný park za zenitem v Nope je navíc zahleděný do minulosti a drží se mýtu Divokého západu. O něm už dnes není objevné říct, že tak, jak existuje v klasických westernech, nikdy neexistoval v realitě.

A Divoký západ má pak v popkulturní praxi překvapivě blízko k tradici UFO konspirací, nejsilnějších během padesátých let, protože létající talíře se z nějakého důvodu v popkulturní představě nejčastěji objevují nad prériemi. Peele tu tedy kombinuje velmi výrazné prvky národního ducha a svěžím způsobem z nich dělá mix satiry a hororu.

Pokud se zdá podivné, že tento text spíš shrnuje základní postřehy o americké kultuře, než že by konkrétně popisoval film, je to proto, že je důležitější jít na Nope s povědomím o tématech, jimž se věnuje, než se tu pouštět do nevyhnutelných spoilerů nebo nedejbože do vyjmenovávání detailů a maličkostí, které lze ve filmu objevit. Takhle si kazit překvapení!

Jde o skvělou hříčku, u níž je radost čekat na nápady, které na nás v další scéně vyskočí. Někomu by ale mohlo vadit, že mnohé věci tu vyznívají naprázdno. Už v trailerech například vidíme záběry na znetvořenou ženu v hledišti ródea. Jaký je její význam? Nakonec skoro žádný. Pohled na ni zvyšuje napětí a zvědavost, nejspíš jde o odkaz na typický hororový motiv (možná je trochu diskutabilní použít oběť násilného útoku). Není s ní ale spojené velké zjištění a nemá skutečnou roli v příběhu.

Takových okamžiků, bychom našli víc. Peele v Nope skutečně překypuje nápady, ale nemají vždy jasný středobod, do nějž by mířily, jako tomu bylo v případech Uteč a My. Neodhaluje se tu jedna velká teze, kdy se nám najednou rozsvítí a vyvstane před námi velmi konkrétní pointa, jako když na konci My vidíme „klony“ v nekonečném řetězu napříč Amerikou a dozvídáme se pravdu o hrdince, která nám odhaluje nepříjemnou pravdu o našem vlastním světě.

Nope se alespoň po prvním zhlédnutí jeví spíš jako méně specifická řada nápadů a aluzí volně spojených několika ústředními motivy. Pro někoho možná proto půjde o zklamání, pro někoho naopak o tu největší možnou zábavu, kde Peele naplácal vše, co ho napadlo, a díky jeho natrénovanému filmařskému citu je radost u toho být.

Vděčí za to i svým skvělým hercům a na tělo napsaným postavám, úspěšně balancujícím na hraně filmového archetypu (hyperaktivní sestra, stoický bratr, pošahaný kamarád, egomaniakální filmař) a životnosti. Kaluuyovi věříme polohu obyčejného chlápka, který chce hlavně klid, ale i hrdiny, co v gestu sebeobětování cválá na koni, aby zachránil svou sestru.

V neposlední řadě jde o skvělý audiovizuální zážitek. Kamery se chopil Hoyte van Hoytema, který točil například poslední filmy Christophera Nolana. Měl možnost pracovat s širokoúhlým filmovým pásem, což už se dnes příliš často nevidí. Je tedy skvělé, že i v Česku se chystají IMAX projekce. Podcenit by se ale neměl ani vymazlený zvuk, který dělá hororové i akční scény mnohem působivějšími. Rozhodně jde o film pro kina!

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.