Nejděsivější film vznikl před sto lety. Tvůrci vyznávali okultismus a herec měl být skutečný upír

Možná jste ho dosud neviděli, ale některé záběry z němého filmu Upír Nosferatu vám přesto budou povědomé. Bledé stvoření s dlouhými pařáty a špičatýma ušima vstávající z rakve patří k ikonickým výjevům kinematografie a značí důležitý milník, kdy se postavy upírů začaly z pouhých mýtů a folklórních legend začleňovat do popkultury.

Tento německý expresionistický snímek je první zachovalou, byť velice volnou adaptací slavného románu Drákula od Brama Stokera. Ten byl publikovaný roku 1897 a dočkal se kladného přijetí, ačkoli líčil dosti děsivý hororový příběh, na jaký tehdejší společnost nebyla tolik zvyklá. Stoker představil prototyp upíra jménem Drákula, jenž cestuje ze svého zámku v Transylvánii do Londýna, aby rozšířit své teritorium, a stejně tak přišel s postavou Van Helsinga, zkušeného lovce upírů. V současnosti existují na tři desítky filmových adaptací Stokerova nejúspěšnějšího díla, ovšem žádná nedosahuje takového významu jako ta neoficiální a původní.

Tvůrci Upíra Nosferatu neměli dost peněz na zaplacení práv Drákuly, tudíž se scenárista Henrik Galeen uchyloval k mnoha změnám. Dějová kostra sice Stokerův román následovala, ale měnila se jména postav, lokace i některé motivace. Namísto Drákuly tu byl Hrabě Orlok, Jonathana Harkera nahradil Thomas Hutter, Mina Harker se zde jmenovala Ellen Hutter a Van Helsinga zastoupil profesor Bulwer. Z Transylvánie Orlok tentokráte necestoval do Londýna, nýbrž do fiktivního německého města Wisborg, kam s sebou přitáhl krysy, které roznášely smrtelný mor.

Snímek ale rozhodně není žádným znásilněním kvalitní a legendární předlohy, nýbrž kinematografickým skvostem a jedním z vrcholů německého expresionismu, který patřil k nejvlivnějším formálním hnutím dvacátých let. Za jeho nehynoucí působivostí, která tkví ve znepokojivém vizuálním provedení, značném tematickém rozsahu a také v realističnosti, stojí především trojice tvůrců – režisér Friedrich Wilhelm Murnau, producent a výtvarný designér Albin Grau a představitel Orloka Max Shreck, jenž je terčem legend jako snad žádný jiný herec v dějinách.

Obecně největší vliv je připisovaný Murnauovi, jenž se posléze proslavil také v Hollywoodu díky filmům jako Východ slunce nebo Čtyři ďáblové. Vyrůstal v zámožné rodině a potěchu nalezl v loutkářství a malířství. Osm měsíců strávil v zákopech během první světové války a po jejím skončení konečně přesedlal k filmu. Jeho prvních sedm snímků, natočených v letech 1919 až 1921, je bohužel ztracených, ale při jejich výrobě spolupracoval s mnoha talentovanými umělci – mimo jiné s režiséry Ernstem Lubitschem (později natáčel v Hollywoodu slavné filmy jako Ninočka či Obchod za rohem) a Robertem Wienem, autorem další expresionistické klasiky Kabinet doktora Caligariho.

Při inscenování scén Murnau čerpal inspiraci od malířů jako Karl Friedrich Schinkel a dokázal vytvářet kulisy, které byly současně znepokojivé, magické i romantické. To otiskl také do Upíra Nosferatu, kde za pomoci Graua využíval pokřivených kulis a důmyslné hry stínů, aby vznikla expresivní podívaná, v níž prostředí, světla či pohyby herců formují emocionální výpověď i atmosféru děje. Vytvořil řadu pamětihodných sekvencí, které stály u zrodu hororových trademarků, jaké se užívají dodnes. Nosferatu nejenže představuje první hororové monstrum kinematografie, ale jeho romantická ikonizace se stala inspirací pro většinu následovníků. Sám Murnau přišel s dnes pevně etablovanou myšlenkou, že upíři umírají na denním světle. Tento motiv ve Stokerově románu scházel.

Přesto by snímek nikdy nemohl vzniknout nebýt producenta Albina Graua, jenž se těší daleko tajemnější pověsti než hlavní tvůrce Murnau. Ještě před premiérou Grau pro magazín Buhne und Film tvrdil, že touhu zfilmovat upírský příběh v něm probudila historka, kterou mu vyprávěl srbský vesničan během první světové války. Srbův otec prý zemřel a byl pohřbený bez požadovaných svátostí. O měsíc později došlo k sérii vražd a jistý svědek přísahal, že viděl zesnulého muže, jak se prochází mezi živými. Místní lidé hodlali tělo exhumovat, ale v rakvi opravdu žádné nenašli. Dalšího rána se vrátili a nalezli v ní zdravě vypadajícího muže se zuby tak dlouhými a špičatými, že nemohl zavřít ústa. Do srdce mu tedy vrazili špičatý kůl a rakev opět zakopali.

Tato historka bezesporu sloužila jako skvělý propagační tah, ale pravdou zůstává, že východní evropské regiony byly vždy centrem podobných legend o upírech i jiných nadpřirozených tvorů. Není tedy vyloučené, že ji Grau v Srbsku skutečně vyslechl a uvěřil jí. Byl totiž také okultistou a členem berlínské pansofické organizace, již založil okultní spisovatel Heinrich Traenker. V angličtině nesla tato lóže název Pansophic Lodge of the Light-Seeking Brothers, Orient of Berlin a roku 1926 na ni navázala magická organizace Fraternitas Saturni.

Tyto spolky vycházely z učení moderní spirituální filosofie Thelema, již založil na počátku 20. století anglický básník, okultista, kouzelník, novelista a horolezec Aleister Crowley a podle níž každý člověk disponuje jedinečnou a opravdovou vůlí, která jej odlišuje od běžných tužeb a potřeb lidského ega. Aby jedinec mohl tuto vůli objevit, musí osvobodit touhy podvědomí od kontroly vědomí, především pak všechny zábrany v oblasti sexuálního vyjádření, které si Crowley spojoval se silou božského stvoření.

Hermetické a okultní symboly ostatně prochází i Upírem Nosferatu, jenž se stal jediným snímkem, který produkovala Grauova společnost Prana Film. Tu založil roku 1920 a její název odkazoval k buddhistickému konceptu „prana“, což znamená „dech“ nebo „životní síla“. Prana měla vyrábět výhradně spirituální a nadpřirozené filmy, přičemž Nosferatu byl jejím velkým průlomem a současně vyvrcholením.

Grau, jenž byl podle některých zdrojů ve spojení také s orientálním řádem templářských rytířů (zkratka OTO) a zasloužil se mimo jiné o podobu Orloka či scénografie, totiž musel krátce po uvedení filmu poslat společnost Prana do bankrotu. Nosferatu se vůbec nezamlouval Florence Balcombe, vdově po Bramu Stokerovi. O existenci filmu se dozvěděla až po jeho vzniku a produkční společnost zažalovala za odcizení autorských práv manželovy knihy. Soud jí dal za pravdu a všechny kopie snímku měly být neprodleně zničeny. Naštěstí se v té době nacházely už po celém světě a zachráněno jich bylo dost na to, aby devadesátiminutový film přežil a mohl být v pozdějších letech restaurovaný. A to včetně hudby, neboť původní doprovod je až na několik motivů ztracený.

Samotné natáčení probíhalo s nízkým rozpočtem a Murnau byl nucený volit úsporné a časově nenáročné prostředky. Vedle různých kamerových filtrů a skvělého maskování herců mu pomáhala také pečlivá volba lokací. Region rumunské Transylvánie tvůrci nahradili slovenskými lokacemi, mezi nimiž nechyběly Dolný Kubín, Vysoké Tatry, Vrátna dolina či Oravský hrad, který posloužil jako ikonický domov Orloka. V Německu se natáčelo ve městech Wismar, Lübeck a Rostock či na ostrově Sylt.

Vedle gotických scén z hradu jsou působivé zejména městské sekvence, v nichž obyvatelstvo těžce zasáhla Orlokem přivolaná morová rána. Díky nadčasovému černobílému obrazu, soudobé architektuře, z níž některá padla za oběť druhé světové válce, či komparzu tvořeném lidmi, kteří už dávno nejsou mezi námi, mají tyto pasáže až dokumentární nádech. Když postavy kreslí na dveře smrtelnou značku X a vynášejí rakve s nebožtíky, Nosferatu nevypadá jako umělá inscenace, nýbrž jako znepokojivý historický záznam.

Na přetrvávající síle příběhu má významný podíl také představitel Orloka Max Schreck. Samotářského, vysokého a vyzáblého herce jako by charakterizovalo už samotné příjmení, které v němčině značí teror či hrůzu. Metodický Schreck se do své role natolik ponořil a odmítal z ní vystoupit, až se ho ostatní báli a roznesla se fáma, že je skutečným upírem. To po takřka osmdesáti letech přiživil unikátní film o filmu Ve stínu upíra režiséra E. Eliase Merhigeho. V něm si strašidelného a věčně nalíčeného Schrecka zahrál Willem Dafoe a umanutého Murnaua John Malkovich, přičemž jde o zábavnou konspiraci vycházející právě z domněnky, že Murnau tehdy najal opravdového upíra pod příslibem, že mu nakonec obětuje ženskou herečku.

Tyto zvěsti obklopují kultovního Upíra Nosferatu podobně jako různé interpretace, z nichž některé jsou značně kontroverzní. Na rozdíl od hollywoodských filmů je Upír Nosferatu daleko více bezútěšný a dalo by se říci, že jeho pohled na společnost a autority si zachovává aktuálnost i dnes. Zámožný hrabě ze svých poddaných doslova vysává krev, ulicemi se šíří strach a morová pandemie a všemu vládnou síly, v tomto případě nadpřirozené, jimž mnozí podlehnou a další jim dobrovolně slouží. Svobodná vůle či vyhlídka skutečné lásky neexistují.

Z první světové války Německo odešlo jako poražený stát a nově založená Výmarská republika, již Hitler svrhl roku 1933, se nesla ve znamení donucování, nestability, společenského strachu a ekonomických problémů. Lidé žili v paranoie a hrabě Orlok byl jejím ztělesněním, které rozsévalo smrt a rozvracelo životy mladých lidí. Jeho temnotu zdůrazňovalo stylistické zpracování založené na stínohrách a expresivních kulisách, což jsou znaky, které později převzal také v USA populární film noir. V tomto ohledu Upír Nosferatu skutečně patří k nejvlivnějším filmům své doby a kinematografie obecně.

Doprovází jej ale také jiné čtení, které film líčí jako skandálně antisemitský. Orlokova „krysí“ vizáž v mnohém odpovídá rasistickým karikaturám, jimiž jsou Židé především v posledním století častováni – to zahrnuje dlouhý nos, pařáty i hlad po mladých německých dívkách. Cestu hraběte do Německa lidé chápali jako znázornění východních vetřelců, jimiž Židé pro spoustu občanů byli. A vláčeli s sebou nemoci i ekonomické neduhy.

Tento obraz přetrvával, přestože Murnau, který byl gay, měl mnoho přátel židovského původu a na filmu několik židovských umělců pracovalo – mezi nimi například scenárista Henrik Galeen. Vizáž Orloka a jím vyvolaný krysí mor tedy mohl být spíše výsledkem poválečného traumatu, který následně přiživila hrozivá španělská chřipka.

Antisemitský podtext vyzdvihl především jistý Julius Streicher, jenž se účastnil premiéry a jehož film fascinoval natolik, že na něj chodil opakovaně. Streicher se o dekádu později stal hlavním editorem Hitlerova antisemitského plátku Der Stürmer, kde Židy pravidelně přirovnával k upírům a činil z nich krysám podobné, krvelačné a mor roznášející bytosti.

Tyto interpretace ale víceméně zůstaly zakonzervovaní v tehdejší napjaté době a dnes se na Upíra Nosferatu nahlíží primárně jako na mistrovské dílo kinematografie a nejlepší zpracování Stokerova románu, což je vzhledem k výše napsanému dosti paradoxní. Na kritickém agregátu Rotten Tomatoes má snímek 97 % pozitivních z celkových 70 recenzí, a to s impozantním průměrným hodnocením 9,05 z 10. Časopis Empire jej ve svém žebříčku 100 nejlepších světových filmů z roku 2010 zařadil na 21. místo.

Není tedy divu, že filmoví tvůrci na tento klenot čas od času navazují. Roku 1979 natočil německý režisér Werner Herzog remake s názvem Nosferatu - Fantom noci, kde si Orloka zahrál Klaus Kinski. A v poslední době si něj brousí zuby také režisér Seveřana Robert Eggers, jehož vysněná verze s Anyou Taylor-Joy se ale zasekla v preprodukci a není jisté, zda ji někdy uvidíme.

Na legendy se ostatně nesahá a dvojnásob by to mělo platit po události z roku 2015. Tehdy byla přímo z krypty na hřbitově Stahnsdorf v jihozápadní části Berlína odcizena hlava režiséra Murnaua a policie spekulovala, že šlo o okultně motivovaný čin. Jako kdyby toho mysteriózního oparu kolem Upíra Nosferatu i po sto letech od premiéry nebylo dost.

V kinech má premiéru třetí díl Jurského světa, jenž volně navazuje na trilogii Jurský park z 90. let. Napadlo vás někdy, že dobrodružství s dinosaury je vlastně feministická antiutopie?