Minisérie Netflixu Nepřestávej dýchat o ženě uvězněné v divočině by vám ráda připomněla, že jiní už totéž natočili mnohem lépe

Liv (Melissa Barrera) je třicátnice žijící nudnou každodennost korporátní právničky plnou stresu, sterilních interiérů a spousty velkoměstské rutiny. Když se jí zpozdí letadlo, nasáčkuje se na soukromý let dvou mužů v jejich osobním stroji. Havarují kdesi uprostřed nekonečných lesů a od svých spolupasažérů se před smrtí dozví jen to, že cesta nebyla tak úplně legální, proto nemá smysl čekat na záchranu.

Jde o velmi jednoduchý námět, který může v ideálním případě vést k celkem neobjevnému, ale přesto uspokojivému zážitku. Je vlastně skoro unikátní, jak strašně špatně je Nepřestávej dýchat realizováno. Tvůrci Martin Gero a Brendan Gall jako by nestrávili ani vteřinu tím, co přesně chtějí, aby bylo výsledkem, krom samotného námětu totiž už nic v minisérii nedokáže nabrat pořádný tvar.

Když točíte o člověku uvězněném uprostřed nezkrocené krajiny, musíte si zodpovědět dvě základní otázky: Jaký je vztah hrdinky k přírodě? A jaký je vztah přírody k hrdince? Protagonistka může být velkoměstská puťka pohrdající vším, co není pod lidskou kontrolou, nebo může být někým, kdo po úniku od „toho všeho“ tajně sní. A příroda může být buď vznešeným prostorem, kde je možné najít hlubší pravdu, nebo nelítostným místem, jež člověku se vší bezohledností dokazuje jeho konečnou bezvýznamnost a malost.

V Nepřestávej dýchat není vyjasněný žádný z těchto základních bodů. Ne však ve stylu Wernera Herzoga a jeho proslule ambivalentního vztahu k nim. Spíš ve stylu narychlo splácané netflixovské sterility, jejíž tvůrci viděli deset lepších filmů na stejné téma od Přežít přes Trosečníka po Útěk do divočinya pokusili se z nich vybrat nejzajímavější momenty.

Liv tedy nemá k přírodě vůbec žádný vztah, celá situace je pro ji jen jednou z mnoha komplikací, do nichž se mohla dostat. Kanadská divočina je v kontextu příběhu jen o něco hůř udržovaná překážková dráha. Jeden by pak řekl, že skončit sama uprostřed pustiny je dobrá záminka k tomu nechat izolovanou postavu dělat věci o samotě. Tvůrci ale zřejmě nemají dostatečnou důvěru v to, že by publikum udrželo zájem, využívají tedy jakoukoliv záminku, ale se Liv mohla s někým vybavovat. S halucinacemi, se vzpomínkami, s vybitým telefonem. Nemůžeme sledovat, jak sama o sobě pochybuje, musí za ní stát mrtvý pašerák a říkat: „Nikdo pro tebe nepřijde, protože tě nikdo nemá rád.“

Některé příběhy banalitě unikají nejsnadněji tím, že jejich jednoduchost není artikulovaná – sledujeme něco celkem basic, ale v mysli si do toho můžeme projektovat řadu dalších věcí. Motiv „uvězněná v divočině“ je rozhodně jedním z nich. Nepřestávej dýchat ale dělá mílové skoky, aby dosáhlo takové doslovnosti, jak je lidsky možné.

A pak flashbacky. Ach, ty flashbacky! Liv se vrací do vzpomínek na svého manic pixie dream boye/modela, který s ní má nekonečnou trpělivost i přes její chladnost a nepřístupnost. A pak zpytuje svědomí ještě hlouběji, aby si připustila, co v ní její uzavřenost a negativitu vyvolalo. Protože scénář si opět nemohl vybrat mezi tím, jestli za to může víc otec, nebo matka, volí oboje.

Vzpomínání tu zabírá tolik prostoru, že jde o samostatnou dějovou linii. Tvůrci k ní ale nepřistupují s dostatečným důrazem. Jednak ji řadí nechronologicky, podle emocionálního stavu Liv v současnosti, a jednak jde o třeskuté banality jako z parodie, kdy jsou každé trauma a každý komplex vysvětleny tím nejvíc přímočarým způsobem.

Odmítá Liv lásku svého přítele? To musí být proto, že ji v dětství opustila matka, takže má strach, že ji opustí i přítel! Jak jinak! Ne že by taková odpověď nedávala smysl, ve vyprávěních jsme na ni už ale tak zvyklí, že zobrazená a nahlas vyslovená bez jakéhokoli ozvláštnění působí směšně. A tak je to v Nepřestávej dýchat se vším.

Velmi záhy pochopíme, že během své pouti za záchranou se Liv naučí opět milovat samu sebe. Pohádá se s mámou i tátou, tedy s jejich halucinacemi, a v glumovsky vyznívajících scénách je pošle pryč, protože už je nepotřebuje. A tím vyhrála! Upřímně řečeno – kdyby jí o víkendu vypadla wi-fi a seděla doma na židli, mohla by dojít ke stejným životním zjištěním.

Nepřestávej dýchat nebolí, po filmech jako Revenant, kde Leo DiCaprio jedl syrové maso a plazil se většinu stopáže po zemi, působí hrdinčina cesta lesem jako prodloužený výlet pod stany. Fyzicky se jí dějí nepříjemné věci, ke konci už trochu ad absurdum, kamera a obecně režie to ale neumí prodat. Působí to mělce. Příliš nepomáhá, že samozřejmě musí přežít minimálně do posledního dílu (a série nebudí dojem, že by si i tehdy dovolila ji odpravit).

Snahy o vzletné montáže pak evokují kýčovité facebookové slogany a příběh o nalezení sebe sama vyznívá reduktivně a polopaticky, možná dokonce trochu urážlivě pro lidi, kteří trpí následky opravdových traumat. Nakonec zjišťujeme, že co nás nezabije, to nás posílí. To už jsem viděl vytištěné na nějakém pocintaném tričku.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.