Po Pánském klubu se člověk cítí špinavý. Kam to dopracovala česká komedie?

Pánský klub by byl tak před deseti patnácti lety pro filmového recenzenta požehnáním – tehdy frčelo specificky hledat ty nejhorší možné filmy a psát na ně ty nejagresivnější a nejnaštvanější reakce. Takové to „haha, chudák z redakce si vytáhl krátkou sirku“. Od té doby jsme trochu zmoudřeli a podobné texty, i když se stále objevují, už působí přežitě a vyčpěle. Lepší je hledat pozitivní zážitky. Co tedy s Pánským klubem? Filmem, po jehož zhlédnutí se člověk cítí fyzicky špinavý, znechucený a chce buď nadávat, nebo padnout a umřít?

Jde o adaptaci stejnojmenné divadelní hry režiséra, scenáristy a producenta Matěje Balcara, který tímto filmem loni celovečerně debutoval. Sledujeme skupinku mužů (Jiří Mádl, Boleslav Polívka, Milan Šteindler, Zdeněk Žák, Martin Leták), kteří z různých důvodů chodí na skupinovou terapii „erotické závislosti“. Velmi rychle se ukáže, že Balcar buď neví, co přesně psycholog dělá a jak takové terapie probíhají, nebo ho to nezajímá. Psycholožka s tváří Kristýny Hrušínské postrádá základní vzdělání i inteligenci a není schopná reagovat na banálně tupé „hlody“ svých svěřenců. Ti ji zasypávají „moudry“ o dynamice mezi mužem a ženou jako z přednášky Radima Uzla, které by každý studovaný psycholog smetl ze stolu.

Balcar se dopouští základních hříchů netalentovaného scenáristy. I když postavy představují agresivně odlišné archetypy, ve skutečnosti sdílejí stejně omezený pohled na svět a nejsou schopné se vzájemně vyzývat a posouvat. Mezi středoškolským učitelem, vychlastaným rockerem a osmdesátiletým scenáristou tu neexistuje větší rozdíl. Balcar ví, co by mělo být pointou scén, zpětně tedy zkonstruuje dialogy, které by měly působit jako konfrontace směřující ke kýženému výsledku. Protože ale nemá ani argumenty pro vlastní postoj, ani nechápe argumenty druhé strany, vycházejí z toho obludně mrtvolné dialogy, při nichž postavy sedí v křeči tak dlouho, než jedna konečně může říct tu jednu „dobře znějící“ větu.

Lze si představit, že na divadle by, alespoň pro cílové publikum, z tohoto textu plynul nějaký pozitivní prožitek. V divadle klademe ve všech ohledech menší nároky na realismus. U takovéto komedie se soustředíme na fyzické herecké výkony, kusé gagy a jednotlivé „skeče“. Určitá klaustrofobie a absurdita příběhu by mohly fungovat – hrdinové jako by se ocitli v očistci, který následuje vlastní logiku. Film je ale jiné médium, scény ukotvuje ve fyzické realitě, herce vidíme ve skutečných prostředích, která sami známe, mezi komparzisty simulujícími skutečný svět. Najednou vystavěné situace působí zcela nepřesvědčivě a nesnesitelně. Tohle nejsou živí lidé, ale nejsou to ani uspokojivé karikatury – na to Pánskému klubu chybí sebereflexe.

Jistě by i film šel stylizovat k podobnému zážitku, jaký vyplývá z divadelní hry, ale v tomto případě tvůrci chybí jakákoliv nápaditost. Je celkem troufalé, že Balcar několikrát nechá postavy komentovat filmová klišé, která se dějí kolem. Třeba když se dvě postavy políbí a najednou začne pršet. Ano, toto je klišé ad absurdum, nicméně i doslova každá další tvůrčí volba, která ve filmu padla, je očekávatelná, normální a nudná.

Balcar si úroveň nepřijatelného klišé stanovuje jako déšť během polibku, zcela v pořádku mu ale přijde nechat Jana Hrušínského hrát gaye podle vzoru upíra Romana ze Svatby upírů a nehnout u toho brvou.

Kdyby se jeho film odehrával ve světě, kde je normální, že během romantického polibku začne pršet, měli bychom se třeba o čem bavit. Pokud je ale tato situace rámována jako něco nepřijatelného, na co postavy upozorňují, film tím sám na sebe klade úplně jiné nároky. Tvrdí, že o svých klišé přemýšlí, což není pravda. To se netýká jen scénáře, ale i unylého řemesla. Už i v třetiřadých českých komediích jsme si například odvykli na takhle návodné užívání zaměnitelné hudby.

Tak trochu jsem se doteď vyhýbal rozboru toho, co rozebírají hrdinové, protože myslet na to opravdu bolí. Pánský klub je etalonem českého chcípáckého filmu, kde si zlé, sobecké, hloupé a obludně jednorozměrné postavy nonstop stěžují na to, že se okolo nich odmítá točit svět. V tomto filmu tedy nepřekvapivě vztahy vznikají a zanikají způsobem, který zcela ignoruje ženskou perspektivu. Když ji jen na vteřinu vezmeme v potaz, musíme obracet oči v sloup. Ve světě Pánského klubu totiž obecně neexistují „druzí“ víc než jako nástroj k dosažení vlastního štěstí. Jde o svět bez empatie a pochopení.

Je hezké, že Balcar dovolil alespoň jedné manželce svého muže nakonec nenávratně opustit, ale to bylo v situaci tak extrémní, že je předně nepochopitelné, proč to neudělala před mnoha lety. Opět se vracíme k tomu, že situace jsou vystavěné zpětně podle zamýšlené pointy, tvůrci ale postrádají schopnost k ní smysluplně dojít. Když tedy napíšu, že jedna z dějových linií končí tak, že žena konečně opustí manžela za jeho mnohaleté podvádění pravděpodobně s desítkami žen, a on se rozhodne využít nově nabytou samotu k vypořádání se se svými psychologickými problémy, vypadá to skvěle.

Nicméně Balcar nezvládá dojít do tohoto bodu tak, abychom uvěřili, že šlo o autentické rozhodnutí postav. Že chápou, co dělají a proč, a že u nich opravdu dochází k vnitřnímu proměně. Tentýž hrdina ostatně poslední momenty filmu stráví tím, že se začne chovat extrémně homofobně, když zjistí, že jeden z jeho kolegů je gay či bisexuál. Což je prezentováno jako závěrečný „vtípek“ filmu. Když nám tedy film oznámí, že postavy se nyní chovají správně, aniž by to dávalo sebemenší smysl a aniž bychom to doopravdy viděli, dělá to výsledek vlastně ještě horším, protože žádná z postav si morální rozhřešení nezaslouží.

Nebudu ale rozebírat jednotlivé dějové linky, z nichž každá je ohavná, nevtipná a úmorná trochu jiným způsobem. V mnoha ohledech je zbytečné psát cokoliv, protože pokud Pánskému klubu slouží ke cti jedna věc, tak že je velmi transparentní ohledně toho, čím je. Publikum kladoucí filmům nároky na kvalitu a vkus na něj nikdy nevyrazí, protože všechno, co jsem napsal, je patrné z první ukázky. Takže mi opravdu nezbývá než nadávat z principu.

Těžko říct, proč to nemůže být jinak – proč nemůžou v Česku vznikat mainstreamové komedie jako italští Naprostí cizinci, kteří jsou středně povedenou středněproudou vztahovkou pro střední třídu. Jde však o film s rozmyslem. Má určité mouchy, ale dá se u něj vydržet, jsou v něm filmařsky, herecky i scenáristicky zajímavé momenty. Český remake tohoto filmu Známí neznámí z letošního března byl o řád pod italským originálem – opravdu to je asi námi! Čeští mainstreamoví filmaři zkrátka neumí točit. Jedna věc je totiž najmout si dobrou kameru a pořídit si oukej postprodukci obrazu, druhá je vymyslet alespoň jeden nápad, který stojí za pozornost. Přečíst si na Wikipedii něco o světě tohohle století by byl dobrý začátek.