Íránské drama Na cestě nachází kreativitu tam, kde už západní produkce nemají co říci

Toto automobilové přirovnání není náhodné a souzní s příběhem o rodině, která ze záhadných pohnutek cestuje k hranicím země, v níž svoboda často končí již za okny rodinného sedanu. Něco takového ostatně naznačuje už promyšleně inscenovaná scéna, jíž snímek Na cestě začíná. Kamera pomalu rotuje uprostřed auta a odhaluje odpočívající tříčlennou posádku a řidiče, jenž vůz obchází, protahuje se a krátce přes sklo komunikuje se psem ležícím v kufru. V té chvíli ještě nevíme, že řidičem je nejstarší syn (Amin Simiar) manželské dvojice, která jej doprovází na hranice Íránu společně s mladším, přibližně pětiletým synem (Rayan Sarlak).

Otec (Hasan Majuni) má nohu v sádře, ačkoli se nikdy nedozvíme proč, a během pozdějšího rozhovoru to úsečně svádí na to, že „spadnul“. Matka (Pantea Panahiha) nelibě nese, že mladší potomek propašoval na výlet mobilní telefon, rovnou mu jej zabavuje a ukrývá pod nedaleký kámen s tím, že jej při zpáteční cestě vyzvednou. Staršího syna neopouští zasmušilost a evidentně není ve své kůži ještě předtím, než mu matka přikazuje zastavit, a s obavami pronáší, že je někdo sleduje. Už od startu je tedy zřejmé, že nepůjde o rutinní rodinné povyražení a že budeme odhalovat tajemnější pravdy o světě, před nímž aktéři podle všeho utíkají.

Něco takového se na jednu stranu potvrzuje. Rodinka směřuje k hranicím za pomoci tajných převaděčů a tento řídící motiv vyprávění, tedy cesta, evokuje uprchlickou krizi a touhu vydat se za lepšími zítřky do západních zemí. Írán je v záležitostech lidské svobody dlouhodobě represivní, jeho občané bývají ve velkém popravováni za relativně nicotné prohřešky, ženy marně vyhlížejí své zrovnoprávnění a sňatky se mohou uzavírat ještě před dovršením patnácti let. A zemi pochopitelně poznamenává i politická a čistě sociální nestabilita multikulturního regionu.

Pokud ale sledující tento základní kontext nezná, pravděpodobně bude zmatený z toho, že scénář se o minulost postav nakonec vůbec nezajímá a namísto odpovědí předkládá feel good jízdu, založenou na prožívání společných okamžiků. Ty jsou totiž s blížícím se cílem stále vzácnější. Můžeme to vyčíst z interakcí rodičů, z nichž často odkapává vůle skutečné emoce potlačovat. A to hlavně tváří v tvář energickému a zvídavému mladšímu synovi, jenž by plné vysvětlení beztak nepobral a jehož dětská nevinnost a chuť do života musí zůstat nezlomené.

Přemýšlivý režisér a scenárista Panah Panahi se na tuto nakažlivou dětskou energii často orientuje a místy se může zdát, že snímek je zábavnou one-man-show vynikajícího mladého herce Rayana Sarlaka. To on je na zadním sedadle neúnavným motorem, který pohání občas melancholické, ale veskrze pozitivní a příjemné nálady příběhu. Jeho skotačení a vtipná imaginární přirovnání zlehčují i scény, které by v jinačím uchopení vydaly i na temný thriller – jako při setkání s hororově zamaskovaným převaděčem na motorce, jenž se vynoří z husté mlhy a rodině podává další jízdní instrukce. Po jeho odjezdu ještě dlouho slyšíme zvuk motorky, ale malý chlapec jej pohotově přirovná k postavě Scarecrowa z komiksů o Batmanovi (potažmo z filmu Batman začíná).

Podobné narážky na zábavní kulturu se ve filmu objevují hned několikrát. Jednak dokazují Panahiho lásku k filmu či literatuře, jednak pomáhají dotvářet uzavřený svět titulních postav, které jako kdyby unikaly pochmurné realitě, jíž se za zády plačtivě vysmívají. O budoucnosti staršího syna je nám řečeno pouze to, že se má v zahraničí oženit, přestože nepadne ani jméno jeho nevěsty. Když během jedné zastávky vyběhne mladší potomek vyvenčit psa, rodiče si povídají o tom, že je fena vážně nemocná a měla by se dát utratit, což ale ze soucitu nad ní i nad synem neudělají.

V průběhu tohoto rozhovoru chlapec se psem nadšeně poskakuje a připojuje se k nim i starší syn, což rodiče sledují společně s publikem z velké vzdálenosti. Panahi takto pracuje s perspektivou záměrně, a zatímco při scénách v autě, které jsou vlastně jen přetvařováním se a únikem před realitou, jsme aktérům pochopitelně nablízku, opravdové výlevy emocí schovává režisér co nejdále od kamery. Ať už jde o popisované skotačení se psem nebo o samotné loučení, kdy slyšíme vzlykající matku na levé straně rámu a z té pravé se ozývá ustavičné pokřikovánípětiletého chlapce, jenž závažnost momentu nechápe.

Takové spojení akutního zármutku s nezkrotnou energií a radostí ze života se pro film s ubíhajícími minutami stává stále typičtějším. Starší syn například uroní za volantem obrovskou slzu právě ve chvíli, kdy jeho bratr recituje praštěnou básničku o čurání. Panahi ovšem tento kontrast aplikuje nejen na úrovni emocí, ale také stylu a tématu. Matka se odjíždějícího syna neočekávaně zeptá na jeho oblíbený film a on jmenuje 2001: Vesmírná odysea se zdůvodněním, že jde o „zenový film, který zklidní nervy a přenese do jiných galaxií“.

A přesně to provádí se sledujícími i Na cestě, byť cestování mezi dimenzemi vyměňuje za jízdu autem s rodinou, která je sama zdrojem imaginace a uklidnění. Později otec leží u ohně, zabalený do obleku povrchem připomínajícím celofán, a malý syn se spokojeně uloží na jeho hruď. Baví se o tom, jak drahý musí být Batmobil, a kamera se od nich vzdaluje. Země kolem nich se poté mění na hvězdami poseté nebe a dvojice se doslova stává astronauty, mizejícími v dáli.

Hřejivost dané scény, kdy postavy zasněně fantazírují u ohně a staršímu synovi a sourozenci, jehož už možná nikdy neuvidí, malují setkání se superhrdiny, charakterizuje celý film. Na cestě trvá příjemných devadesát minut a oslovuje nikoli samoúčelným sentimentem, nýbrž jemnými nuancemi a dotykem šikovného a kreativního filmaře. Panahi je synem legendárního íránského režiséra Jafara Panahiho, jenž má doma třeba Zlatého lva z Benátek za snímek Kruh nebo Zlatého medvěda z berlínského festivalu za Taxi Teherán. A po slavném otci zdědil nejen náklonnost k příběhům odehrávajícím se na cestách, ale také nesporné formální nadání, které se v jeho debutu vyznačuje hlavně spojením naturalismu a uměleckého přístupu.

Postavy si povídají způsobem, který není dějotvorný v hollywoodském smyslu a postrádá lineárnost, ale odpovídá tomu, jak se mohou bavit a vtipkovat rodiče s pětiletým synkem,a to globálně. Tím se ostatně potvrzuje nátura íránské kinematografie a kultury obecně, které nemusí být od té evropské až tak na hony vzdálené, obzvláště třeba v porovnání se sousedním Afghánistánem. A artové momenty, kdy aktéři dlouho mlčí či prolamujíčtvrtou stěnu mezi filmem a divákem, promyšleně zapadají do sdělení a nepůsobí otravně. Týká se to především závěru, kdy se matka oddává smutku a pláče, zatímco hraje starší popová píseň a mladší syn se dívá přímo do kamery a pohybuje rty, jako kdyby zpíval na playback.

Přesto je někdy trochu obtížné porozumět jednání postav, uvízlých v pro nás cizí kultuře, a ne každá dílčí zastávka přináší kýžené myšlenkové obohacení. Epizodka se sraženým cyklistou, který se nechá v autě svézt a následně pokračuje v probíhajícím závodu, je možná až moc mimo mísu a některé scény doznívají trochu déle, než je zapotřebí.

Celkově však vítězí silná autorská vize a triumfální spojení hořké melancholie s humorem, které žánr road movie dlouho nepamatuje. Letos sice dané území prozkoumá ještě oslavovaný japonský snímek Drive My Car, který bude usilovat o několik Oscarů a v českých kinech se představí již za deset dní, ale Hollywood v tomto směru dávno nestíhá. Ze známější zámořské konkurence posledních let například moc neobstála ani tak oscarová Zelená kniha, jako spíše nezávislá Malá Miss Sunshine z roku 2006. Ta rovněž nacházela lehký a osobitý humor tam, kde by ostatní sáhli po laciném rodinném sentimentu.

Se zdejšími postavami, které podle všeho obětovaly i střechu nad hlavou pro synův útěk a které podnikají i vlastní útěk duševní, se nakonec sžijeme a je nám s nimi dobře. Herci jsou báječní a sympatičtí a Panahi opakovaně nachází kreativitu tam, kde západní konkurence už dávno stagnuje. A stačí mu k tomu vlastně jen vynalézavá práce s kamerou, která už v úvodní scéně z auta činí útočiště před okolním světem, a chytře nastavená míra kontextu. I za cenu toho, že publikum místy tápe, rezonuje tato svobodomyslná a nadějeplná jízda nakonec velice účinně. Dejte jí šanci.