Dostane íránský režisér za Hrdinu třetího Oscara? Příběh o tom, jak je snadné stát se štvancem

Rahim (Amir Jadidi) je ve vězení kvůli dluhu, který nebyl schopný splatit. Během dvoudenní propustky na svobodu se snaží přesvědčit svého věřitele, aby odvolal svou žalobu na zaplacení části dlužné částky. Věci se však vyvinou nečekaným směrem.

49letý íránský filmař Asghar Farhadi (český přepis Ašghar Farhádí) je už víc než deset let hvězdou mezinárodních filmových festivalů. Jeho renomé výjimečného scenáristy a režiséra pak nejvíce stvrdil snímek Rozchod Nadera a Simin, rodinné drama oceněné Oscarem za nejlepší cizojazyčný film roku 2011. Stejnou cenu se mu povedlo získat ještě za film Klient, jenž natočil roku 2016. Šanci získat dalšího Oscara má i letos právě díky dramatu Hrdina, za nějž si už odnesl např. Velkou cenu z festivalu v Cannes.

Zatím poslední Farhadiho filmový počin je dílem akcentujícím mnoho témat – svědomí, čest, morálka, relativita spravedlnosti či křehkost pravdy a lidské důvěryhodnosti. Rafinovaný režisér o těchto věcech vypráví prostřednictvím zdánlivě jednoduchého a banálního, ve skutečnosti ale velmi promyšleného a hutného příběhu, v němž náhoda a jemná nedorozumění v kombinaci s dávnými křivdami učiní ze života obyčejného muže téměř antickou tragédii.

Rahim během propustky nalezne tašku plnou zlatých mincí. Vzhledem ke svému obrovskému dluhu se rozhodne nalezený obnos využít ke splacení alespoň části z něj. Brzy se v něm ale pohne svědomí a místo toho se odhodlá tašku i s cenným obsahem vrátit. V místě nálezu vylepí inzeráty, aby se mu mohl člověk, který tašku ztratil, ozvat. Brzy se k nálezu přihlásí cizí žena. O Rahimově dobrém skutku se dozví i ve vězení, kde si odpykává trest. Zpráva se šíří dál, až se z Rahima stane mediální hvězda, které chce prostřednictvím charitativní organizace pomoct spousta lidí se splacením dluhu. Rahimova dojemná historka však náhle začne nabývat povážlivých trhlin, kvůli nimž se Rahimův život nepředstavitelně zkomplikuje.

Kdybych měl poselství Hrdiny shrnout jednou větou, použil bych otřepané rčení „pro dobrotu na žebrotu“, popřípadě cynicky poupravenou frázi „s poctivostí leda pojdeš“. Pokud pomineme Rahimův původní (a pochopitelný) záměr využít nález pro řešení svých problémů, nedopustil se vůbec ničeho špatného. Pozdější pochyby o jeho důvěryhodnosti a pravdomluvnosti totiž rozpoutá naprosto nicotná lež, které se dopustil pouze proto, aby uchránil čest ženy, s níž se aktuálně stýká. Vše ostatní, co se následně „pokazí“, už v podstatě nelze svalovat na něj, ale spíše na bizarní a hlavně nešťastnou souhru okolností.

Farhadi tímto filmem precizně poukazuje na to, jak málo může někdy stačit k tomu, aby se z respektovaného a obdivovaného člověka vinou třeba i jen nevinné drobnosti znenadání stala pro veřejnost pochybná a prolhaná existence, které nelze nic věřit (žádné zjevné paralely se skutečnými případy se zde ale nevyskytují). Farhadi pak Rahimův osud v druhé polovině dovádí do už téměř absurdní frašky, když protagonista musí budoucímu potenciálnímu zaměstnavateli složitě dokazovat, že příběh, jenž z něj učinil hvězdu z lidu, je pravdivý, což zoufalého Rahima přiměje k dalším lžím a podvodům.

Mohlo by se zdát, že Hrdina je vypočítavým a možná i citově vyděračským dílem, které nás nutí soucítit a litovat někoho, proti komu se nezaslouženě spikl snad celý svět, ale opak je pravdou. Jde o Farhadiho další civilně pojatý a empatický portrét současné íránské společnosti, v němž lidi zjednodušeně nedělí na dobré a zlé. Asi nejlépe to ilustruje postava Rahimova věřitele, jímž je jeho bývalý tchán. Toho je velmi snadné chápat jako hlavního antagonistu, protože většinu času vzbuzuje dojem, že chce Rahimovi za každou cenu házet klacky pod nohy. V jedné z nejlepších scén filmu však úderným monologem, v němž smysluplně popíše nastalou situaci ze svého úhlu pohledu, dokonale zrelativizuje Rahimovu náhlou popularitu a svou pozici „zlého věřitele“. Právě v takovýchto momentech Farhadiho um nejvíce vyniká a činí z něj myšlenkově i emočně podnětného umělce.

Hrdina není tak dobrý jako Rozchod Nadera a Simin, jímž na sebe Farhadi upozornil i diváky, které festivalové snímky obvykle míjí. Jde poznat, že se jedná o dílo stejného tvůrce, jenž skrze neokázalou formu a přirozeně působící herce (úsporně hrající Jadidi je bezchybný) dokáže vyprávět chytrý a silný příběh, jenž má vstřícné diváky čím zaujmout. Tentokrát to ale není až taková nálož. Film sice nezpochybnitelně graduje a má pár památných míst, o vyloženě strhující a jedinečnou podívanou, která by vám vyrazila dech a několik nocí nadšením nedovolila usnout, se ale nejedná. Náročnějším a přemýšlivějším divákům by ale uniknout určitě neměl.

hodnocení: 75 %