Titan: Letošní vítěz z Cannes je drsná audiovizuální jízda s křehkým poselstvím

Mladá dívka Alexia (Agathe Rousselle) v dětství utrpěla automobilovou nehodu, kvůli níž má v hlavě titanovou destičku. Živí se jako tanečnice na automobilových předváděčkách. Po jedné pracovní akci brutálně zabije svého fanouška, který ji sexuálně napadne. Brzy poté zavraždí několik dalších lidí, proto se vydává na útěk před policií. Život jí navíc zkomplikuje nečekané těhotenství. Jako východisko ze svízelné situace se jí začne jevit hodně bláznivý nápad – začne se vydávat za deset let pohřešovaného syna šéfa hasičů (Vincent Lindon)...

Titan je novým celovečerním filmem 37leté francouzské režisérky Julie Ducournaou. Ta na sebe před pěti lety upozornila provokativním hororovým dramatem Raw, pojednávajícím o dospívání a kanibalismu. Její aktuální počin vyhrál na letošním filmovém festivalu v Cannes hlavní cenu (Zlatou Palmu) a nese si s sebou možná ještě kontroverznější pověst. Některá média ho dokonce označila za nejdivočejší film, jenž kdy na tomto festivalu byl. A nelze se tomu příliš divit.

Titan lze bez většího váhání označit za umělecký film. Ovšem jde o ten typ uměleckého filmu, u něhož se snad ani nejde nudit a na který jen tak nezapomenete (možná nikdy).

Pokud vám připadá nastíněná zápletka „trochu“ šílená, vězte, že samotné ztvárnění je ještě větší jízda. Režisérka totiž zcela neskrývaně ráda šokuje a navíc má smysl pro hodně radikální černý humor. Ten je naštěstí obvykle i dosti vydařený. Ale pouze za předpokladu, že vám připadá vtipné, když se např. někdo posadí na barovou židli, jejíž jednu nohu má jiný člověk zaraženou v hlavě, či když se někdo svou nohou zapře o obličej ležícího mrtvého člověka, aby si tak pomohl při vytahování vražedného předmětu.

Ducournau si nebere servítky v žádném ohledu. Scény vražd a násilí, jichž jsme v první časti filmu svědky, jsou opravdu hodně brutální a intenzivní (po dlouhé době jsem měl chvílemi nutkání odvracet při násilných či jinak extrémních scénách zrak od plátna). Režisérka je ale velmi odvážná i v jiných ohledech, zejména pak pokud jde o nahotu a sexuální scény. Např. hlavní hrdinku uvidíme během filmu odhalenou mnohokrát, jenomže zhruba od poloviny snímku je pohled na její nahé tělo s každou další scénou stále děsivější a nepříjemnější.

Výrazná autorka ale dokáže zaujmout i samotnou audiovizuální stylizací. Některé konkrétní scény (Alexiin sexy tanec na autě, hasičská párty aj.) jsou ukázkou skvěle zvládnuté videoklipařiny, která vyniká prací s kamerou (pohyby, barevnými filtry), střihem i použitou hudbou. Je vidět, že Ducournau je z hlediska filmařského řemesla velice zdatná. Vůbec bych se proto nedivil (a nezlobil), kdyby byla brzy najata na režii velkého hollywoodského blockbusteru, protože je schopná i při velmi skromném rozpočtu (Titan stál necelých 6 milionů eur) natočit formálně velice vytříbenou podívanou.

Podstata příběhu filmu však rozhodně nespočívá v bizarním vraždění či jiných excesech, ale v pohledu na sbližování dvou odlišných a různými způsoby duševně i tělesně narušených lidí. Jádrem velice drsného a celkově vážně laděného snímku je tedy skutečně zápletka, která jako kdyby vypadla z nějaké ztřeštěné situační komedie.

Otec pohřešovaného chlapce poté, co se Alexia patřičně „upraví“, aby nevypadala žensky a přitažlivě (páskou si stáhne prsa, ostříhá si vlasy, dokonce si i zlomí nos), skutečně uvěří, že je policií hledaná dívka jeho dekádu ztraceným synem. Fascinující na tom je, že v rámci možností je tento absurdní námět ztvárněný překvapivě realisticky a uvěřitelně. A je dosti zajímavé sledovat, jakým směrem se děj a charaktery budou vyvíjet.

Bohužel, přestože se režisérce daří udržet pozornost až do úplného konce, tou nejvýživnější částí filmu zůstává úvodní čtvrtina, která se pohybuje někde mezi syrovým psychothrillerem a tarantinovskou krimikomedií a uchvacuje svou nevyzpytatelností, sebejistou filmařinou a skvělým výkonem ústřední představitelky. Poté se už film přeci jen trochu zklidní a jeho sledování není tolik vzrušující, přestože vývoj vztahu dvou hlavních postav má rozhodně po celou dobu nezanedbatelnou působivost (a jeho završení má daleko k otřepaným klišé).

Osobitý film tak lze vnímat jako silně nekonvenční, neortodoxní a divácky nepodbízivou oslavu bezpodmínečnosti rodičovské lásky, stejně jako hořkosladké poselství toho, že i velmi vratká iluze či naděje mohou být pro někoho přijatelnější než tvrdá realita, z níž pramení jen zoufalství.

Co v mých očích Titan asi nejvíce kvalitativně sráží, je podzápletka s hrdinčiným „nezvyklým“ těhotenstvím, která je i na poměry tohoto filmu příliš bizarní, v podstatě i zbytečná a z jinak podnětného, nesmírně výrazného a náramně poutavého díla může pro některé diváky učinit nesmyslný, pseudoumělecký blábol.

Je to docela velká škoda, protože při absenci této linie mohlo být mé hodnocení vyšší o deset, možná i dvacet procent. I tak bych se ale nebál Titan zařadit mezi nejodvážnější a nejpozoruhodnější nekomerční autorské tituly, které jsme letos zatím mohli vidět (viz Smolný pich aneb Pitomý porn, Benedetta aj.)

Hodnocení: 70 %