Recenze: Tajemná Ada kombinuje žánry, jako správný art film se ale žádným nenechá ovládnout

Ada je příběhem Marii (Noomi Rapace) a Ingvara (Hilmir Snær Guðnason), manželského páru, jenž vlastní ovčí farmu kdesi na zapomenuté výspě Islandu. Jejich život plyne v poklidné rutině práce a odpočinku. Každý rok je o něco lepší než ten předchozí, nebo se v tom manželé alespoň utvrzují. Něco mezi nimi ale zůstává nevyslovené, něco bolestně schází. Maria a Ingvar se snaží smířit se ztrátou, na kterou zdánlivě neexistuje lék. Divoká islandská krajina jim ale nečekaně nabídne řešení v podobě bytosti, která dostane jméno Ada. Je to dar, nebo prokletí?

Celovečerní debut Islanďana Valdimara Jóhannssona, který na scénáři spolupracoval se svým krajanem, spisovatelem Sjónem Sigurdssonem, je ryzím art filmem. Sice v sobě nese prvky několika žánrů (vztahové psychologické drama, mysteriózní horor, černá komedie), žádný z nich však jednoznačně nedominuje a tvůrci s nimi nakládají velmi svobodně. Nenechávají se svazovat jejich pravidly, libovolně přechází z jednoho do druhého, publiku neposkytují jasné odpovědi apod.

Tím však rozhodně netvrdím, že Jóhanssonův film je chaotickým mišmašem, který nemá žádný vnitřní řád a je v něm možné cokoliv. Naopak jde o poměrně sevřenou autorskou vizi, která je minimálně z hlediska atmosféry po celou dobu hodně konzistentní. Velmi pozvolna vyprávěný snímek od prvních vteřin sází na odtažitost, chladnost a určitou tajemnost, zcela v souladu s prostředím islandské přírody, kde se děj odehrává. Ale také s životem ústředního páru.

Ada se zpočátku tváří jako velmi nevzrušivě laděná observace, kdy sledujeme pouze denní rutinu dvojice hrdinů žijících v izolaci od společnosti. Primárně jejich práci na statku (péči o pole, rození jehňat apod.), popřípadě společné stravování doplňované všedními hovory. Tyto scény, které zabírají okolo dvaceti minut, záměrně působí obyčejně, pro netrpělivé diváky, kteří od filmů očekávají svižné tempo a rychlý spád, nejspíš i nudně.

K prvnímu zlomu dojde ve chvíli, když se jedné z ovcí narodí zvláštní jehně, k němuž se pár začne chovat jako k malému dítěti. Pojmenují ho, mají ho u sebe doma, nechávají ho spát v dětské postýlce atd. Proč se k němu takto chovají (a proč byli bezprostředně po jeho narození v šoku), se dozvídáme až někdy kolem poloviny filmu.

Druhým zásadním momentem je, když se na odlehlé samotě objeví Ingvarův bratr Petyr (Björn Hlynur Haraldsson). Ten je nejprve vyděšený nastalou situací s jehnětem, což je ale demonstrováno prostřednictvím nesmírně vtipně natočené scény společného obědu. V tu chvíli už musí být každému jasné, že sleduje film, který se rozhodně nebojí být „svůj“ a jenž bude patrně stavět pocitovost a symboliku nad racionalitu a nejspíš i logiku.

Kromě černohumorné zápletky s „nezvyklým“ dítětem, jež by v hollywoodském podání mohla nabýt podoby rodinného dobrodružství po vzoru E.T. – Mimozemšťana zrovna tak jako drsného hororu v duchu např. Sirotka, se ve druhé polovině se začne rozvíjet vedlejší dějová linie týkající se Petyrova vztahu k Marii. Ta však ve výsledku pouze zbytečně odklání pozornost od hlavního příběhu, než aby ho nějak smysluplně doplňovala.

Když pomineme formální stránku, kdy jednotlivé filmařské složky (kamera, hudba, zvuk) precizně spoluvytváří hutnou atmosféru (chvílemi až hororovou), jíž je (při troše dobré vůle) snadné se nechat pohltit, tím nejzajímavějším je na Adě vyznění příběhu. Ten totiž nepostrádá poměrně razantní zakončení, které sice na některé otázky odpoví, jiné však vzápětí vyvolá.

Jednou z těch klíčových bude, do jaké míry můžeme brát některé významné (iracionální) výjevy z filmu doslovně. Možná nejzásadnější ale bude ta, zda se má jednat o jakousi metaforu či podobenství, jemuž naplno porozumí jen část publika, či zda si tvůrci v čele s Jóhanssonem jenom udělali z publika vcelku sofistikovanou legraci a teď se doma dobře baví nad „hlubokomyslnými“ pokusy o interpretaci jejich díla. Sám popravdě nevím, ke které z variant se přiklonit...

Ada je pro mě takřka učebnicovým příkladem podivného, těžko uchopitelného, ale nepochybně pozoruhodného filmu. Mezi tunami rutinních, snadno zaměnitelných a zapomenutelných snímků, které každý rok vzniknou, vyznívá svěže, originálně i profesionálně. Pro hodně lidí bude patrně záhadou, proč takovýto počin vůbec vznikl, pro vhodně naladěné by ale klidně mohlo jít i o jeden z nejlepších filmů roku.

Nikomu bych ale nedoporučoval jít na film s očekáváním uměleckého hororu, jaké v posledních letech ve velkém vznikají pod záštitou studia A24 (viz Děsivé dědictví, Slunovrat aj.). Ada sice může zásluhou trailerů vzbudit dojem díla podobného typu, rozhodně ale není (a ani nechce být) hororem v tradičním slova smyslu.

Hodnocení: 60 %