Namísto chlípných vulgarit ponor do duše šíleného panovníka. Skandální Caligula vstupuje do kin

Nejdříve si stručně připomeňme, co se tenkrát stalo. V 70. letech měl Bob Guccione, zakladatel pánského časopisu Penthouse, ambice proniknout i do filmového průmyslu, k čemuž si vyhlédl právě příběh císaře Caliguly, jenž skýtal dostatečný potenciál pro intelektuální vyžití i vyobrazení světských radovánek spojených s dekadentním obdobím šíleného císaře. Tomu odpovídala i Guccioneho tvrzení, že chce natočit film srovnatelně důležitý s Občanem Kanem.

Na scénář byl najat spisovatel Gore Vidal, jenž téma uchopil poměrně specificky a zdůraznil gay linku – jeho Caligula tak měl souložit spíše s muži nežli se svou sestrou Drusillou. Guccione se obával, že by tento přístup mohl odradit mainstreamové publikum, se scénářem ale počítal. Na režii najal Tinta Brasse poté, co zhlédl jeho perverzní drama z druhé světové války Salon Kitty. Brassovi se však Vidalův scénář nelíbil, a tak i když nesměl příliš zasahovat do dialogů, přidal spoustu ženské nahoty a scén s orgiemi. Guccione s Brassem se s Vidalem rozhádali a jméno autora bylo dokonce odstraněno z titulků.

Zatímco Vidal propagoval názor, že se Caligula narodil jako dobrý člověk, jehož zničila absolutní moc, Brass postavu chápal jako démonickou už od kolébky. Posléze se však mezi sebou rozhádali i Guccione a Brass. Pornomagnát totiž do komparzu obsadil spoustu svých modelek (tzv. Penthouse Pets) a trval na tom, aby Brass zachytil scény jejich nesimulovaného sexu. Zato režisér byl (navzdory své pozdější kariéře, zhusta obsahující voyeuristické a nevkusné záběry na soulože všeho druhu) proti a hodlal vytvořit skutečné historické drama.

Guccionemu tudíž časem došla trpělivost a vyhodil i Brasse, který se výsledku zřekl stejně jako o něco dříve Vidal. Verze pro kina o délce přesahující dvě a půl hodiny vešla do historie jako ukázkový příklad jednak nestřídmosti po všech stránkách, zároveň i jako produkt zjevných zákulisních bojů – na finálním sestřihu bylo totiž znát, že se jednalo o několik tvůrčích vizí necitlivě smíchaných dohromady. Vedle psychologického dramatu tak šlo o regulérní pornografii a historickou exploataci. Dobové recenze byly vyloženě negativní, přestože ze zpětného pohledu dokázali leckteří kritici ocenit fascinující příběh, jež za tímto dílem stojí. Sám Brass svého spojení s tímto filmem opakovaně litoval, kvůli autorským právům ale s jeho podobou nemohl nic dělat.

A tím se dostáváme do současnosti. Momentálně jednadevadesátiletý Brass už bohužel není ve stavu, aby se svým nejznámějším a také nejproblematičtějším dílem cokoli udělal, ale přesto se s odkazem jeho díla stále pracuje. Producent a historik umění Thomas Negovan se totiž dokázal na nepřehledném licenčním bojišti zorientovat a vytvořil téměř tříhodinovou verzi, která by měla na základě natočených záběrů (kterých bylo v součtu kolem těžko uvěřitelných 96 hodin) co nejvíce odpovídat původní Vidalově představě. V této variantě označené jako Ultimate Cut tedy výrazně ubylo pornografie a explicitní erotiky a naopak se zdůraznily leckteré, v Guccioneho sestřihu opomíjené stránky Caligulovy osobnosti.

I od tohoto snímku dal Brass ruce pryč – kdo ví, zdali jej vůbec viděl, každopádně je už z pochopitelných důvodů vůči veškerému dění kolem Caliguly značně zahořklý. Malcolm McDowell, který si zahrál Caligulu, však na Instagramu Negovanou práci pochválil s tím, že po bezmála půlstoletí má konečně možnost vidět jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů.

A právě toto zcela nové uchopení Caligulova příběhu se nyní díky Film Europe dostává i do našich kin. Jde o zajímavou záležitost nejen pro znalce původního díla, ale pro každého zájemce o historické tragédie či psychologické studie rozporuplných dějinných postav.

Podívejte se také na žebříček nejlepších historických filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Instagram