Petrolejové lampy opět rozsvítí kina. Vztahový teror nabízí nejen vrcholný výkon Ivy Janžurové

Příběh pojednává o nezávislé, sebevědomé Štěpě, která i po třicítce zůstává neprovdána – což je na severočeském maloměstě na přelomu 19. a 20. století nestandardní až pobuřující. Takové je ostatně i Štěpino chování, žena totiž nehodlá přijmout podřízenou roli ve společnosti ani v domácnosti, za což ji křehká ega ohrožených mužů častují nadávkami a pohrdáním. Ten největší trest má však teprve přijít, a to (jak už to tak bývá) v podobě splnění snu.

Tím je sňatek s jejím bratrancem, armádním důstojníkem Pavlem. Štěpa se nemusí brát z ekonomických důvodů, má totiž bohaté rodiče, avšak mužný a sebejistý Pavel jí dlouhodobě imponuje. Samotný vztah už ale tak idylický není a veškeré naděje na lepší zítřky zhatí i propuknutí těžké a neustále se zhoršující nemoci, kterou si Pavel přinesl už z vojenské služby. Ze zprvu vitální, energické ženy se stává ustaraná hospodyně, pečující o chátrající domácnost i umírajícího, nepředvídatelně se chovajícího manžela.

Na základě naturalistického románu Jaroslava Havlíčka napsal scénář Václav Šašek a režie se ujal Juraj Herz. Ten měl tehdy už za sebou Spalovače mrtvol (1968) a v temných literárních adaptacích si liboval. O obsazení Janžurové měl jasno hned, neboť s ní už spolupracoval na svém debutu Znamení raka (1966) a řadil ji k tuzemské herecké špičce. Podle rozhovoru k příležitosti vydání díla na DVD však Havlíčkovu adaptaci zprvu nečetl, a tak si s výběrem Janžurové nelámal hlavu – na rozdíl od Šaška, který si postavu představoval jako mnohem robustnější a méně atraktivní.

Samozřejmou volbou nebyl ani Petr Čepek, který si v dřívějších rolích vystačil s výrazným obličejem a až zde, vinou smrtelné choroby jeho figury, musel zapojit nezvyklé množství mimických svalů. Nakonec z toho ale vyšel jeden z nejlepších kariérních výkonů nejen Janžurové, ale i jeho.

Napomohla tomu jednak Herzova citlivá režie, jednak Šaškova práce s předlohou, z níž osekal spoustu motivů (týkajících se hlavně popisu maloměstského prostředí) a naopak zdůraznil vztah ústřední dvojice, čímž dal vyniknout i oběma hereckým představitelům. Přesto se režisérovi Šaškovo pojetí úplně nepozdávalo, a tak ještě najal svého přítele Lubora Dohnala na dopracování scénáře do podoby, s níž mohl být zcela spokojen.

Je otázkou, co tímto příběhem chtěl Havlíček původně říci. Jeho próza, která původně vyšla roku 1935 pod brakovějším názvem Vyprahlé touhy, se totiž především měla stát součástí románové série mapující maloměstské reálie z počátku 20. století. Herz však prostřednictvím vyprávění o tragické hrdince ukázal prostředí, v němž žena v podstatě nesmí nic chtít, a pokud si dovolí odklonit se od dominantních patriarchálních vzorců, stihne ji až anticky osudový trest.

A tak ačkoli Štěpa nechtěla až tak moc a samu sebe si představovala především v domácnosti v souvislosti s péčí o děti, kvůli rebelskému volnomyšlenkářství jí bylo jakékoli vztahové či rodinné štěstí odepřeno a nezbylo jí než trpět. Jedná se tedy o motiv, s nímž by spousta současných tvůrců a tvůrkyň souzněla, ačkoli si za měsíc připomeneme už 53 let od premiéry v československých kinech.

Ornamentální secesní styl se navíc k psychologicky komplexnímu vyprávění skvěle hodí, podtrhuje bohatost i nepřehlednost vztahové dynamiky a koneckonců i povrchnost společnosti, jež se navenek tváří jako vysoce civilizovaná, ve skutečnosti je však zmítaná předsudky a stereotypy. Bavíme se stále o časech více než sto let zpátky, že? I proto se v tomto snímku dá dodnes leccos najít též pro publikum, které si nevystačí pouze s prvotřídními a hrůzu nahánějícími hereckými kreacemi.

Pokud byste Petrolejové lampy, které se roku 1972 dokonce dostaly do výběru festivalu v Cannes, nezvládli vidět na velkém plátně, můžete si je díky platformám Voyo, KVIFF.TV či Canal+ pustit i doma. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších českých knižních adaptací.

Zdroje: Filmový přehled, Wikipedia, Petrolejové lampy DVD, Lexikon světového filmu