Vetřelec slaví 45 let. Ikonický horor s falickou nestvůrou má naučit muže bát se znásilnění

Ačkoliv si dnes Vetřelce spojujeme hlavně s režisérem Ridley Scottem, scénář Dana O'Bannona vznikal dávno před jeho příchodem. Prvotním impulsem byla scenáristova touha dát světu opravdu děsivé monstrum poté, co jeho sci-fi komedie Dark Star režírovaná Johnem Carpenterem k tomuto tématu přistoupila s humorným odstupem. S přestávkami, během nichž pracoval na dalších projektech, svůj opus magnum vymýšlel od roku 1970.

Vetřelec se stal takovou ikonou právě proto, že celý film je krok po kroku zkonstruovaný tak, aby směřoval pozornost k této nestvůře a jejímu děsu. Na to samozřejmě nestačí vymyslet strašidelný kostým, strach musí být niternější. A O'Bannon se ohledně svých cílů vyjádřil jednoznačně: „Dám dovnitř všechno, co mě jen napadne, že by mohlo donutit publikum zkřížit nohy. Homosexuální znásilnění následované porodem. Ta věc snáší vajíčka vaším krkem, bude to komplet!“

Je zcela běžné, že se hororové násilí stává alegorií sexuálních zločinů, jichž se dopouštějí muži na ženách. Vetřelec vyznívá unikátně tím, že narušuje tuto dynamiku. Možná znáte rozšířenou anekdotu, že protagonistka Ripley byla původně napsaná jako muž a Sigourney Weaver se ke štábu přidala na poslední okamžik. Mohlo by to evokovat dojem, že film není a nemůže být o genderu a sexuální interakci, ale opak je pravdou.

Hororem tohoto filmu je, že muži a ženy jsou pro Vetřelce jedno a totéž a obě pohlaví se ve stejné míře mohou stát obětí jeho zvráceného rozmnožovacího procesu. Že se původní mužský hrdina proměnil v ženu, dodává ještě neplánované, ale funkční vyznění. Monstrum nakonec poráží někdo, kdo je zvyklý jeho nebezpečí čelit nejen v symbolické filmové podobě, ale i v realitě. Muži, paralyzovaní pro ně neznámým šokem, nejsou schopní reagovat stejně rychle a účinně jako Ripley a jeden po druhém odpadají.

Během následujících let a dalších dílů v sérii se tento výchozí motiv značně naředil. Žádný člen publika ani žádný tvůrce interpretující Vetřelce v sequelech ostatně nemá povinnost řídit se záměrem tvůrců jedničky. Je však důležité si pamatovat, že tahle témata nejsou nějakou „woke“ novinkou a v mnoha ohledech se o nich před lety diskutovalo otevřeněji než nyní. Cílem tvůrců v tomto případě však nebylo ani tak vysílat nějaká aktivistická poselství jako spíš napojit se na nejniternější možný strach – strach ze znásilnění a následného nechtěného těhotenství.

Stačí se podívat na nákresy švýcarského umělce H. R. Gigera, jenž přišel s vizuální identitou Vetřelce. Původně byla jeho falická podoba ještě mnohem patrnější, jednalo se v podstatě o obří penis pronásledující vás temnými chodbami. Finální návrhy tento nápad trochu utlumily, i když nezavrhly.

Různé vývojové mezistupně Vetřelce byly vpravdě bláznivé, proto byla třeba nějaká pevná ruka ve vedení. Film přece nežije jen ze svého konceptu a tady se nesmírně vyplatil začínající britský režisér Ridley Scott. K projektu se přidal poté, co mu přišla nabídka na základě jeho chváleného debutu Soupeři z roku 1977. Tou dobou už měl za sebou Vetřelec 7 let bouřlivého vývoje, několika provizorních režisérů, přepisování, dohadování se studiem a obecně se mělo za to, že je v mrtvém bodě.

Scott se ale pro Vetřelce nadchnul, do filmu vlil svou značnou energii a nesmlouvavost a vše konečně rozpohyboval. Po jeho komplexních storyboardech bylo studio tak nadšené, že zdvojnásobilo rozpočet (talent tahat ze studií peníze má Scott i s devadesátkou na krku). Ridley naštěstí nebyl tím, kdo by O'Bannonovu vysněnému projektu obrousil hrany a činil pouze bezpečná rozhodnutí. Už jen to, že obsadil výrazně starší herce, než bylo běžné (většinu posádky Nostroma tvoří čtyřicátníci), neprošlo bez povšimnutí.

Scott, O'Bannon a Giger si padli do noty, navzájem se obohacovali a vytvořili unikátní vizuální podobu snímku. Jednalo se o úžasnou souhru. A přestože se dnes Vetřelec jeví jako komorní film, ve skutečnosti se jednalo o technicky náročný oříšek, který plně zaměstnal londýnské Pinewood studio a využil veškeré dostupné technologie.

Vetřelec sice nevznikal jako odpověď na Hvězdné války, rozhodně tak byl ale veřejností vnímán. A bylo zprvu velmi uklidňující, že dva roky po premiéře výpravy do předaleké galaxie, po níž se mnozí báli, že zlikviduje „filmy pro dospělé“ a povede k záplavě infantilních produktů pro děti, se přeci jen otevřela ulička nekompromisní, temné, dospělé a dráždivé zábavě. Šlo však o planou naději.

Alien stál stejně jako Star Wars, tedy 11 milionů dolarů. V Americe vydělal krásných 77 milionů. Star Wars však utržily obludných 307 (mluvíme o jiné době, ta suma byla opravdu šokující). Popkulturu tedy v následných letech skutečně ovládly produkce určené především náctiletým chlapcům, a tak je tomu v mnoha ohledech dodnes. Protože proč se spokojit se sedminásobkem rozpočtu, když ho lze zdvacetinásobit? Tuto změnu nevyvolal nezájem publika, ale chamtivost studií. I pokračování Vetřelce v čele s Jamesem Cameronem, byť samo o sobě skvělý blockbuster, vykazuje jasný posun k mladším divákům.

Série přesto přežila až do dnešní doby, ač by jistě někteří namítli, že krom dvojky se Vetřelec nedočkal plně úspěšného pokračování. Možná je to právě proto, že se sice rozrůstá fikční vesmír, jemuž jde nyní sepisovat učebnice dějin, zastírá se ale onen prvotní a primární strach, který zaplňuje jedničku. Strach ze ztráty mužské kontroly a moci, kterou nesymbolizuje jen samotný Xenomorph, ale například i vyšší umělá inteligence infiltrující posádku a převyšující ji tentokrát intelektuálně.

Je možné, aby byl některý budoucí Vetřelec stejně silný zážitek, když je na něj nalepeno tolik dodatečné historie? Jistě ano. Jen to nemůže být ta samá kvalita, jíž bylo plně dosaženo v sedmdesátých letech. Vlastně je fascinující, že když se to vezme kolem a kolem, Xenomorph, když je v několika záběrech vidět opravdu celý, je v prvním dílu nejméně vizuálně funkčním prvkem v záplavě jinak úžasného designu zbytku produkce. Zachraňuje ho milosrdná absence světla.

Jeho hlava s dvojitými kusadly je geniální, ale celá postava je poněkud nemotorná. Až v následujících dílech se přišlo na to, jak najít pro ikonický ksicht i postavu. Přesto budil Vetřelec tehdy největší strach, protože byl tým nejvíc soustředěný na to, proč a jak ho budit. Pořád je ale možné hledat nové druhy kvality. Nezbývá než doufat, že se to některému z mnoha chystaných projektů podaří.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox