Od Rodinné oslavy po Chlast. Nejlepší filmy evropského velikána Thomase Vinterberga

V devadesátých letech se dánští filmaři bouřili. Měli plné zuby „europudinků“, jak se říkalo mezinárodním koprodukcím, kdy několik zemí rozbije prasátko a společnými silami natočí veskrze kompetentní, ale umělecky impotentní film pro mezinárodní publikum. Šlo o éru velkých kostýmních dramat a adaptací slavných knih či historických událostí, na které může vyrazit domov důchodců i školní třída – nic, co by imponovalo mladým umělcům s velkými sny a egy. Tak vznikl manifest Dogme 95, z jehož představitelů si pamatujeme hlavně Larse von Triera a Thomase Vinterberga.

Právě mladý Vinterberg, jenž si tou dobou už připsal pár festivalových úspěchů, měl tu čest uvést první film sledující vytyčený seznam pravidel. Dogme 95 mělo znovuobjevit syrovost i autenticitu a vzdát se všech vyumělkovaných filmařských kudrdlinek. Mělo jít o snímky bez doprovodné hudby, bez profesionálního osvětlení, režisér nesměl své jméno uvést v titulcích. Seznam pravidel byl myšlen napůl sebeparodicky a ani žádný „certifikovaný“ projekt je ve skutečnosti nikdy do důsledku nedodržel. Jednalo se hlavně o sérii záměrně velikášských gest a provokací.

Rodinná oslava se pak stala skvělý otvírákem tohohle nesmírně vlivného fenoménu. Sleduje mladého muže, jenž navštěvuje sešlost oslavující rodinného patriarchu s cílem strhnout masku celé společnosti a odhalit dávné křivdy a traumata. Pod udržovanou fasádou pohodové rodiny tu totiž tlí prohnilé srdce. Rodinná oslava strhla na skupinu dánských filmařů pozornost celého světa, vyhrála vše, co mohla, a vedla k mnoha imitátorům (kteří často nechápali nadsazenou povahu celého manifestu a brali ho až moc vážně). Jedná se rozhodně o jeden z nejdůležitějších, ale také nejintenzivnějších a nejméně příjemných evropských filmů 90. let, který je povinností pro každého cinefila.

Zatímco z jiných filmařů Dogmatu 95 se stali podvratní provokatéři, Vinterberg začal brzy dělat opatrné krůčky směrem k mainstreamu. To nutně neznamená, že by se zaprodal – zkrátka hledal způsoby, jak svou senzitivitu využít způsobem, který překročí festivalovou distribuci. Svým způsobem je jistě větší výzvou pokoušet se provokovat diváky, kteří nejsou vyzývané kinematografii automaticky nakloněni.

Můj miláček ráže 6,65 je stále ne zcela konformní dílo, však k němu psal scénář von Trier. Obsazení anglicky mluvících herců a umístění do Spojených států však projektu automaticky otevírá mnohá dříve zabarikádovaná dveře. Příběh o pacifistovi, který najde nenadálou zálibu ve střelných zbraních, pak funguje jako podnětná kritika amerického životního stylu z pohledu Evropanů, přestože Vinterberg i von Trier popřeli, že by snímek zamýšleli jako politickou alegorii. Setkali se svého času s kritikou, že dva Dánové tu nahlížení na kulturu, s kterou nemají velkou osobní zkušenost. Právě tento úhel pohledu outsidera ale jejich práci dodává unikátní perspektivu. Většinou sledujeme Američany, jak se vyjadřují k jiným národům – nyní se karta obrátila.

Když utichl humbuk okolo Dogmatu 95, začalo i Vinterbergovo jméno maličko uvadat. Začátkem desátých let se tedy definitivně redefinoval jako tvůrce inteligentního mainstreamu, k čemuž mu posloužil především vynikající Hon, příběh muže falešně obviněného z pedofilie, proti němuž se obrátí celá jeho komunita.

Přímočaré, ale strhující drama dalo luxusní prostor Madsi Mikkelsenovi a spojilo ve výsledném nadšení cinefily i příležitostné diváky, což je pro kinematografii vždy svátek. Snímek se dočkal nominace na Oscara za neanglicky mluvený film, spousty dalších cen, ale hlavně připomněl Vinterbergovu zručnost. Před dánským režisérem se otevřela nová cesta poté, co se nějakou dobu trápil. Pokračuje po ní dodnes.

Někdo by rozhodně řekl, že se Thomas stal tím, co dřív nenáviděl. V roce 2015 si dokonce připsal europudinkovou koprodukci historické adaptace Daleko od hlučícího davu, což by třicetiletý Vinterberg uvádějící Rodinnou oslavu považoval nejspíš za špatný vtip. Z rebela se stal kompetentní řemeslník – může být na světě vůbec něco horšího?

Rozhodně dává smysl, že nad Vinterbergem mnozí jeho radikální příznivci zlomili hůl. Smířlivější část publika může docenit jeho nově nalezenou pozici například i v klaustrofobním dramatu Kursk o pověstné nehodě ruské jaderné ponorky, která otestovala odhodlání obyčejných lidí i vůdcovské schopnosti čerstvě zvoleného prezidenta Putina. Podle jeho jednání se ukázalo, že naděje na nové Rusko jednadvacátého století byla možná maličko naivní. Kursk není výjimečný film, plně ale využívá svůj námět a uvězňuje nás na dně moře spolu s partou chlapů odsouzených k smrti. Kéž by zaprodání všech filmařů dopadala takto.

Nakonec se dostáváme k poslednímu velkému Vinterbergově úspěchu, kterým se režisér vetřel do přízně opět o kus širšímu publiku. Chlast jde ve stopách jeho comebacku Hon tím, že veškerou váhu zážitku pokládá na bedra Madse Mikkelsena. Místo tíživého námětu o vyčlenění ze společnosti tu ale máme příběh chlápka, který „z vědeckých důvodů“ hodně chlastá.

Samozřejmě, že tenhle příběh skrývá víc, než se jeví na první pohled, a nakonec tu máme další silné drama. Nicméně mediální vděčnost námětu je nepopiratelná a snímek z ní maximálně těžil. Vinterberg byl opět nominovaný na Oscara, tentokrát dokonce přímo za režii, což je u neanglicky mluveného titulu stále relativně rarita. Když se podíváme na různé databáze, zjistíme, že jde o film, který milují, nebo alespoň doceňují prakticky všichni, kdo ho viděli. Můžeme to považovat za konečnou smrt Vinterberga jako provokatéra a usednutí na trůn Vinterberga coby miláčka davů. Přejme mu, aby se mu vláda vydařila.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů tohoto roku.