Lásko má, já stůňu! Noc na Karlštejně i po 50 letech sází na milované písně i divadelní zábavu

Zkušený režisér Zdeněk Podskalský během rozpuku československé nové vlny zaujal satiricky laděnými komediemi Kam čert nemůže (1959), Bílá paní (1965) a hlavně Světáci (1969), i po okupaci si však (navzdory represím jeho partnerky Jiřiny Jiráskové) dokázal udržet významné místo mezi filmovými i televizními tvůrci. Ještě předtím, než koncem 70. let zaštitoval projekty dua Smoljak-Svěrák jako Kulový blesk (1978) nebo Trhák (1980), podepsal se třeba pod oblíbenou řachandu Drahé tety a já (1974) a ještě výrazně milovanější Noc na Karlštejně, dodnes jeden z nejpopulárnějších tuzemských muzikálů.

Ten přitom vznikl vyloženě na zakázku normalizačního barrandovského vedení. To si totiž u Podskalského objednalo muzikálovou verzi nějaké české dramatické klasiky. Nakonec padla volba na Vrchlického Noc na Karlštejně z roku 1884, jež se v uplynulých dekádách dočkala i dalších televizních či filmových zpracování. Právě z jedné písněmi obohacené inscenace se Podskalský poučil – televizní diváci a divačky totiž nesli nelibě posunutí písní až do parodické roviny; režisér a scenárista tedy věděl, že publikum chce brát svou klasiku sice odlehčeně a s humorem, přesto v zásadě vážně.

Právě mezi těmito polohami výsledné dílo snaživě balancuje, což se místy projevuje na poněkud zadrhávajícím tempu. Některé písně jsou včleněny do vyprávění poměrně přirozeně, ilustrují děj a napomáhají rytmu, zatímco jindy (a to především u nejznámějších skladeb Lásko má, já stůňu a Do věží) dochází k citelnému zpomalení. Noc na Karlštejně se však řadí mezi tituly, které sledujeme kvůli konkrétním scénám nebo písním, nejde o vyrovnaně uspokojivou podívanou od začátku do konce. Nelze však říct, že by to většině publika vadilo. Vedle slavné hudby Karla Svobody a Jiřího Štaidla navíc upoutávají pozornost i majestátní kulisy Karlštejna, v němž se většina exteriérových scén skutečně natáčela.

Před kamerou se objevilo množství zásadních jmen, o nichž píše filmový historik Pavel Taussig ve své knize Český biják. V hlavní roli Karla IV. si divácká srdce získal Vlastimil Brodský, který měl ale o svém angažování velké pochybnosti a do úlohy jednoho z největších Čechů, ohromného duševními i fyzickými výkony, se nehrnul. Obzvláště když vedle něj v roli arcibiskupa Arnošta z Pardubic vystupoval věhlasný Karel Höger, jenž si právě Karla IV. zahrál v řadě verzí Vrchlického divadelní hry. Tyto dvě postavy nakonec patří mezi hrstku nezpívajících, jelikož tím by prý došlo k narušení jejich vážnosti.

Tím se naopak netrápil Waldemar Matuška jako cyperský král a Miloš Kopecký v roli bavorského vévody, kteří působí jako komediální duo slídící na Karlštejně za každým náznakem ženství. Humorný rozměr doplňuje i chrabrá dívka Alena s tváří Daniely Kolářové a její mnohem méně chrabrý budoucí choť Pešek, jehož si nemohl zahrát nikdo jiný než tradiční romantický partner Kolářové Jaromír Hanzlík.

Naopak do vedlejší role hofmistryně nemohl Podskalský obsadit svou partnerku Jiráskovou a stejně tak si úlohu purkrabího nesměl zahrát Jan Werich. Toho vystřídal Jaroslav Marvan ve své poslední roli a slavný herec jen pár měsíců po natáčení zemřel. Podskalský později chybějící údernost závěru dával za vinu právě Marvanově špatné kondici, jelikož v posledním aktu je purkrabí klíčovým hybatelem děje a Werichova energičnost by se na plátně jistě vyjímala lépe.

To však nelze říct o ztvárnění Elišky Přemyslovny Janou Brejchovou, tehdy i skutečnou manželkou Brodského. Jedna z nejvytěžovanějších hereček platila v 60. letech i za sex-symbol, dařilo se jí skloubit uměleckou tvorbu s odlehčenějšími žánry, kam patří i tato muzikálová komedie. Kvůli výraznosti pěveckých partů ji však v písních hlasově nahradila Helena Vondráčková.

Zdařilé výkony populárních herců a hereček se tedy podepsaly pod hravým formátem, kombinujícím divadelně precizní dialogy s popovými písněmi a atraktivními, historii evokujícími kostýmy a kulisami. V žádné z těchto složek nemá smysl hledat nic přehnaně hlubokého, jde především o líbivou a milou zábavu, v níž se moc zákona nakonec musí podvolit síle lásky. Ta se nakonec zhmotní ve zrušení zákazu žen na Karlštejně, což podle posledních záběrů probíhá tak, že ženy na hradě od této chvíle buď pracují, nebo slouží mužské potěše.

„Myslím, že moudří mužové musejí promíjet ta provinění, která pocházejí z těch ušlechtilejších ženských slabostí,“ říká zdejší Karel IV. a dává tak jasně najevo, že o nadčasovém progresivismu nemůže být řeč. Pokud se však publikum chce po 50 letech od premiéry ponořit do milé komedie stojící na divadelních prvcích, jakou jsou záměny identit či zatajování důležitých informací, Podskalského veselohra bude i s odstupem půl století fungovat.

Zavzpomínat na písně i verbální frky Noci na Karlštejně můžete nejen na platformách Prima+ a Voyo, ale v nově restaurované verzi od tohoto čtvrtka dokonce i v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších muzikálů, kde snímek najdete překvapivě vysoko.

Zdroje: Filmový přehled; Taussig, P.: Český biják