Podezřelá je korejskou odpovědí na Základní instinkt. Místo vzrušení nás ale čeká existenciální nejistota

Hae-jun (Park Hae-il) je vynikající jihokorejský detektiv jako ze staré školy. Sebere stopy, vše prošetří a vlastnoručně dožene zloducha, jemuž z rukou vyrve nůž, a odevzdá ho do rukou zákona. Potud v pořádku. Se svou manželkou ale žije povrchně spokojený, nenaplňující život, který si přímo koleduje o to, aby do něj vstoupila tajemná žena a převrátila ho vzhůru nohama.

Tou ženou je Seo-rae (Tang Wei), Podezřelá z toho, že shodila svého muže ze skály během jeho rekreačního horolezectví. Kráska reaguje na vyšetřování se zvláštní směsí klidu a zájmu a v Hae-junovi vyvolává obsesi, kterou si nejdříve sám nepřipouští. My ale dobře vidíme tu smyčku, co se utahuje okolo jeho krku. Jen si nejsme jistí, jestli to dělá jeho „svědkyně“, nebo on sám.

Seo-rae se v očích mnoha řadí po bok legendárních femme fatal figur historie kinematografie. Její postava je až nesnesitelně nečitelná a neuchopitelná. Ano, můžeme dopředu snadno uhádnout, že je vinná, protože jinak bychom neměli o čem sledovat film. Na stvrzení nemusíme čekat ani zvlášť dlouho. Jenže jaká je její motivace? Jaký je její vnitřní svět? Měla snad pro vraždu dobrý důvod? Máme ji nakonec chápat, litovat, sympatizovat s ní a sejmout z ní morální vinu? Možnost, že si s námi hraje, nikdy zcela nezmizí.

Film nepropadá úhlu pohledu protagonisty, který má coby muž ve středním věku uprostřed nepříliš šťastného manželství inklinaci uvěřit ledasčemu, co mu pomůže uniknout fádnímu životu. I když nedisponujeme víc informacemi než Hae-jun, máme nad jeho situací nadhled a lépe než on si uvědomujeme jeho lapsy. Zároveň ale Seo-rae není černou vdovou ve stylu Sharon Stone, jejíž zákeřnost je víceméně jasná a coby publikum se bavíme tím, jak Michael Douglas propadá jejím hrám.

U Základního instinktu se cítíme sami v bezpečí nehledě na to, v jaké nejistotě je hrdina. Podezřelá volí mnohem nepříjemnější cestu a Wei si uchovává neproniknutelnost i pro nás. V tom se její postava podobá Amy z Gone Girl, i ta ale utekla k „uklidňující“ profilaci sociopatky. Zde nemáme možnost Seo-rae stejně snadno patologizovat a zařadit si ji do pohodlného šuplíčku. Je jemná, ale ne poddajná. Tichá, ale ne pasivní. Tajemná, ale ne zjevně zatajující...

Pořád je to femme fatale – umělá ženská postava stvořená, aby dráždila mužské fantazie. To má společné s Sharon Stone. Výše položené otázky o její podstatě jsou rébusem pro hrdinu, nejde o proniknutí do individuální psychologie. Místo Verhoevenova napětí a vzrušení ale cítíme nejistotu a skoro až tíseň. Prostřednictvím tápání Hae-juna můžeme reflektovat vlastní přístup k této postavě. I Základní instinkt kriticky reflektoval mužského hrdinu, Podezřelá je ale o pořádný kus intimnější a má tedy šanci tnout do živého.

Nečitelnost Seo-rae je zdůrazněna i tím, že je Číňankou, a když se pokouší o korejštinu, musí využívat automatický audiopřekladač na mobilním telefonu nebo mluví nejistě, často s mnoha (omylem?) vzniklými dvojsmysly či zdánlivě inkriminujícími přeřeky. České publikum je o tento aspekt samozřejmě v mnoha ohledech ochuzené, protože od sebe stěží rozeznáme čínštinu a korejštinu na poslech, natož abychom byli schopní vnímat jemné nuance jazyka.Park se snaží zahraničnímu publiku simulovat zážitek tím, že na změny jazyka upozorňuje a různě na nich ulpívá třeba prostřednictvím expresivních reakcí postav. Jde ale jen o ilustraci něčeho, co bez vlastní znalosti jazyka nemůžeme plně vstřebat.

Proto, že Seo-rae je filmovou postavou a Podezřelá je velmi zjevně hrdým neonoirem, můžeme se oprostit od přemýšlení nad reálnými důsledky viděných činů. Ve fikčním vyprávění je vražda manžela, k němuž publikum nemá vztah, jakousi abstraktní veličinou, pouhým prvkem příběhu – na rozdíl od přísně realistického dramatu tu má lidský život jen takovou hodnotu, jakou mu přisuzují vypravěč a publikum.

Totéž ostatně platí pro další „zkratky“, předně Hae-junovo nenaplňující manželství, které je reprezentováno třeba tím, že si hrdina musí před ženou odepírat cigarety. Hraničí to s ukřivděným podpantofláctvím Teorie tygra, kde je Jiří Bartoška nucený pít čaj místo kafe. Rozdíl spočívá v tom, že v Teorii tygra najdeme těžiště celého filmu v samotné manželské dynamice, kdežto v Podezřelé jde jen o jednu z mnoha částí příběhu. Naše pozornost je pak směrována na vztah Hae-juna se Seo-rae, nikoli s jeho manželkou.

Trochu se tu ale obnažuje vlastnost, typická nakonec pro každý film. Abychom jeho konstrukt ocenili, musíme přijmout několik předpokladů, respektovat zvolené zkratky a uzavřít s tvůrci pomyslnou smlouvu o tom, v čem se budeme šťourat, a v čem ne. (Další možnost je samozřejmě dílo rozebírat naopak tak moc, jak jen jde, ale tu cestu volí málokdo.)

U Podezřelé je tato smlouva celkem nevyzpytatelná. Nejzajímavější postavou je žena, ale úhel pohledu zůstává mužský. Jeho zájmy hrají prim. Konec filmu demonstruje, že Seo-rae existuje jen proto, aby myšlenka na ni zaujala nějaké místo v životě Hae-juna a nikdy se mohla stát autonomní bytostí.

To vše… je vysvětlitelné. Tyto volby dávají smysl z hlediska žánru, ekonomiky vyprávění a uměleckého záměru. Ale taky je toho docela dost na to, aby už s tím člověk začal mít trochu problém, zasekl se a řekl si, že se už dál přizpůsobovat nechce. Mnozí do tohoto stavu dojdou, jiní ne. Jedni považují Podezřelou za dokonalou filmovou hříčku, jiní v ní odhalují, co by označili za vnitřní křeč.

Kam se zařadíte? To bude záležet na vašich preferencích a náladě. V textu zatím nepadlo několik důležitých věcí, třeba jak Park Chan-wook metodicky skrývá a odhaluje některé informace, jak pracuje s repeticemi nebo jak přepíná do scén vypůjčených z přímočarých kriminálních seriálů. Hrdina řeší další případy a na mysli toho má víc než „to jedno“.Dočkáme se tedy honiček po střechách nebo montáží jak z CSI, které mezi jemné dialogy nezapadají, což jistě není žádný omyl.

Podezřelá má hodně, co může pozitivně zaujmout, a přinejmenším stejně tolik věcí, jež mohou iritovat a působit jako roztěkanost. Na jednu stranu pocta žánru, na druhou film, který se vyhýbá snadné čitelnosti. Potěší asi hlavně náročnější znuděné divačky a diváky, kteří chtějí vidět, jak před jejich očimaněkdo pitvá filmové médium, testuje možnosti žánru a zřejmě velmi dobře ví, co dělá.

Už sedmý film s monstrem, kterému abstraktně říkáme Predátor (i když se jmenuje jinak), se poprvé odehrává v hluboké minulosti a poprvé je hlavní hrdinkou žena, členka kmene Komančů.