Bílé tílko, krvavé nohy a hrdina z lidu. Smrtonosná past před 35 lety změnila akční žánr

„Jipí-ka-jej, parchante!“ V originále zní tahle narážka na slavného amerického kovboje Roye Rogerse přece jen tvrďáčtěji, každému je však rázem jasné, s kým má tu čest. Bruce Willis v sérii Smrtonosná past vytvořil svou nejslavnější roli životem zkoušeného a neustále trpícího akčního hrdiny jménem John McClane, kterého jsme potom se střídavými úspěchy mohli sledovat v dalších čtyřech pokračováních.

80. léta přála maskulinním drsňákům v čele s Arnoldem Schwarzeneggerem a Sylvestrem Stallonem, kteří se předháněli v počtu zabitých nepřátel, vystřelených projektilů a naběhlých svalů. Další akční hrdinové jako Dolph Lundgren či Jean-Claude Van Damme tyto trendy nebořili, spíše se jim svým způsobem snažili přizpůsobit. To však neplatí pro Bruce Willise v tomto snímku, který oproti jiným hereckým hvězdám přece jen spoustu muskulatury ztrácel a ani jeho ustupující vlasy, celkově neupravený zevnějšek či krutá sebeironie na první pohled mnoho respektu a obdivu nebudily. O to ikoničtějším hrdinou se však stal.

V úvodu první Smrtonosné pasti se dozvíme o McClaneově strachu z létání a většinu snímku pak stráví v nátělníku a bez bot. John McClane byl skutečně prvním protagonistou ryze akčního filmu, na něhož se mohl běžný divák (či také divačka) tak snadno napojit. Nenakráčí do místnosti plné nepřátel a nezačne je se stoickým klidem likvidovat, namísto toho musí využívat svého prostředí a slabin protivníků. Každý střep v noze, každá modřina v důsledku odvážného skoku, každý diskomfort, který jako nedobrovolný zachránce civilistů v Nakatomi Plaza zažívá – to vše nás jako publikum bolí s ním a právě díky tomu první Smrtonosná past založila nový typ akčního filmu, v němž se o hrdinu bojíme a trpíme s ním.

Scénář Jeba Stuarta a Stevena E. de Souzy pod režijní taktovkou Johna McTiernana navíc dokázal perfektně pracovat s tempem a informacemi. McClane se do akce dostane poměrně rychle, přesto tou dobou už máme načrtnutý jeho charakter, přednosti a slabiny i základní motivaci v podobě snahy o opětovné sblížení s odcizenou manželkou Holly (Bonnie Bedelia). Přičemž stojí za pozornost, že i scény, v nichž McClane nebojuje s teroristy, ale kde parta kolem Hanse Grubera (Alan Rickman) interaguje s rukojmími, dokážou udržet divácké napětí a dalece tak přesahují svou základní funkci oddychové výplně, jak je zvykem v jiných akčních snímcích.

McClane a Gruber jsou navíc téměř dokonalými opaky jeden druhého. Kritik Richard Brody pro časopis The New Yorker popsal, že zatímco McClane je hrubiánský americký individualista, vzdělaný a uhlazený Evropan Gruber brojí proti zkaženosti a zkorumpovanosti amerického systému. Zdánlivě hodnotově založenému záporákovi však nakonec beztak jde jen o peníze, naopak hlavním cílem McClanea je získat zpět manželku. Obě postavy tak svými navenek prezentovanými i skutečnými motivacemi představují ideální protipóly hrdiny a padoucha pro období reaganovských Spojených států.

S trochou smůly jsme se však dnes mohli bavit o úplně jiném McClaneovi – anebo bychom si na něj možná ani nevzpomněli, neboť by zapadl v zaměnitelném akčním béčku. Kolem role se totiž původně motali nejen Schwarzenegger a Stallone, ale třeba též Harrison Ford, Burt Reynolds, Richard Gere, Clint Eastwood a kvůli poněkud bizarním smluvním okolnostem i Frank Sinatra, tehdy čerstvý sedmdesátník.

Volba nakonec padla na Willise, jenž do té doby zářil především v televizním krimi-komediálním seriálu Měsíční svit a hvězdnou kariéru na stříbrném plátně měl teprve před sebou. Leckdo si ťukal na čelo, když studio 20th Century Fox Willisovi nabídlo pět milionů dolarů, tedy výplatu srovnatelnou s první hollywoodskou ligou. I proto většina novinářů v nabitém akčním létě roku 1988 věštila větší úspěch Stalloneho Rambovi III, Schwarzeneggerově Rudému horku či Sázce na smrt s Clintem Eastwoodem.

Nakonec ale slavil největší úspěch právě Willisův tak trochu jiný akčňák, neboť se na prvních příčkách návštěvnosti udržel celé léto. Kritická obec sice měla výhrady, publikum si však McClaneovo dobrodružství zamilovalo. Výsledkem byly tržby ve výši 140 milionů dolarů, což je vzhledem k rozpočtu kolem 30 milionů skvělý výsledek. Willis se rázem stal hvězdou první velikosti, mezi hollywoodské celebrity pronikl i dosud „jen“ charakterní herec Rickman a snímek si vysloužil čtyři nominace na Oscara v technických kategoriích.

Na základě šablony Smrtonosné pasti později vznikla spousta akčních snímků, a to jak známých a oblíbených (Skála, Nebezpečná rychlost, Boeing 747 v ohrožení, Přepadení v Pacifiku), tak i zaměnitelných a pozapomenutých (Přepadení ve vzduchu, Mrazivý faktor). Pozdější důraz na spektakulární akci a překotné zavalování publika atrakcemi sice pozměnil směr, kterým se mainstreamové akční filmy vydaly, dodnes však mnoho děl klade důraz na nedobrovolného, obyčejného hrdinu a specifické kulisy, v nichž se musí s nepřáteli utkat.

A proč se vlastně film v originále jmenuje „Die Hard“? Kořeny této fráze sahají až na počátek 19. století, kdy ji během jedné bitvy v rámci Španělské války za nezávislost vyslovil britský důstojník William Inglis v momentě, kdy chtěl své spolubojovníky motivovat ve zdánlivě bezvýchodné situaci. Sousloví Die hard se pak v anglosaském světě vžilo jako označení pro osoby, které za žádných okolností neustoupí ze svých názorů a hodnot a které budou bojovat do posledního dechu. Na málokterou filmovou postavu tahle definice sedí lépe než na Johna McClanea.