Nostalgická recenze: Souboj mezi Dařbujánem a Pandrholou je střetem ideologií. Pohádková klasika vykreslila život chudých havířů i rozmařilých boháčů

Pojďme si promluvit o smrti. Komunistické ambice poroučet větru a dešti se totiž koncem 50. let odrazily i v neotřelém, příjemně morbidním pojetí smrťáka. Právě ten je kouzelnou ústřední figurou v pohádce Martina Friče, která mísí fantaskní motivy s těmi realistickými, respektive socialisticky realistickými. Postavy Dařbujána a Pandrholy oblékly třídní boj do líbivého kabátku lidové pohádky, která sice v době svého vzniku kdovíjak chválená nebyla, postupem času se z ní však stala jedna z tuzemských klasik.

Autorem literární předlohy byl Jan Drda, jenž se zhostil i scénáře filmové adaptace. Sám dal dílu podtitul „veselá filmová pohádka“, přestože snaha o určitou (jakkoli stylizovanou) realističnost je dodnes patrná. Příběh by se nemusel odehrávat jen ve fikčním světě, ale i v naší realitě před pár stovkami let, obohacené „pouze“ o několik kouzelných postav. Spojení ideologie 50. let s tradičními pohádkovými kulisami však díky tomu není tak do očí bijící jako v podobných snímcích Obušku, z pytle ven! či Princezna se zlatou hvězdou.

Rodák z Příbramě zde využil svých zkušeností s havířskou obcí, což se projevuje i v popisu řady cechovních zvyků. Koneckonců už jméno hlavního hrdiny Dařbujána pochází z havířského pozdravu „zdař bůh“. Stejně jako v případě některých dalších pohádek a povídek Drda dění situoval do městečka Rukapáně, konkrétně do jeho havířské čtvrti Kocanda.

Přesvědčený komunista Drda příběh vystavěl na principu třídního boje zcela v duchu socialistického realismu. Kladným hrdinou je Kuba Dařbuján (Jiří Sovák), poctivý a pracovitý havíř, který jen stěží uživí svých dvanáct dětí, přesto by se pro ostatní rozdal. Proti umírněně vykreslenému člověku z lidu stojí karikaturní padouch, obtloustlý a mastný sládek Pandrhola (Rudolf Hrušínský), pro něhož je havířská chudina nižším živočišným druhem než jeho zbožňovaní pašíci.

Ateistický a pragmatický Dařbuján na začátku vyprávění hledá důstojného kmotra pro své dvanácté, čerstvě narozené dítě. Odmítne boha i čerta, kteří podle něj konají dobro jen pro bohaté; až smrťáka (Václav Lohniský) uzná jako dostatečně spravedlivého a všem stejně měřícího bez ohledu na majetek či společenské postavení. Dobrácký smrťák je vykreslený jako sympatizant s lidovými vrstvami, neváhá se s havíři opít a vzdaluje se tak své nadpřirozené podstatě. Jako by publikum dostávalo zprávu, že zástupce skutečné, neuplatitelné spravedlnosti drží s dělným lidem.

Zatímco havíři jsou soudržní, přátelští a jeden pro druhého by se obětovali, Pandrholův pivovar je místem zla. Sládek vládne až otrokářským způsobem, jeho zaměstnanci (či spíše poddaní) musejí pracovat ve velmi tvrdých podmínkách. Kapitalistický vlastník zdrojů si pro sebe nechává vše dobré, co by přitom chudý lid tak ocenil – stejně jako v jiných Drdových pohádkách se zde pivo vyskytuje jako téměř základní nápoj, bez něhož se nedá smysluplně žít.

Přátelství mezi Dařbujánem a smrťákem se přetaví v obchodní spolupráci. Havíř si otevře živnost jako lékař a smrťák mu dodává informace, zdali je možné dotyčného lazara zdravit. Po několika komických epizodkách se má dalším léčeným stát přímo Pandrhola, ale Dařbuján se rozhodne pomstít za způsobené útrapy.

Je zajímavé, že pomstou za Pandrholovu neochotu podělit se o zdroje je extrémní plýtvání. Jedním z úkolů, které tentokrát neplní kouzelná bytost, nýbrž nerudná Pandrholova žena (Pavla Maršálková), je totiž vylít do místního potoka obrovské množství piva, které rozjaření havíři následně sice nadšeně konzumují, ale většina, samozřejmě, přijde nazmar. Tento zdánlivý paradox lze vysvětlit tím, že buržoazie ztělesněná Pandrholou disponuje v podstatě neomezeným bohatstvím, které si může dovolit dle libosti rozhazovat. Snad proto je dřívější sládkova neochota k bratření se s havíři ještě více opovrženíhodná.

U více než šedesát let starého snímku, který vídáme v televizním programu několikrát do roka, není třeba obávat se spoilerů, takže se můžeme podívat i na zdánlivě nicneříkající konec. Pandrhola uvězní smrťáka v sudu, aby ho nemohl skosit, posléze jej však přemůže chuť na vepřové a vykonavatele spravedlnosti chce na chvíli pustit ven. Ten však neváhá, ukončí Pandrholův život a následně se rozloučí i s Dařbujánem. Chvilkový felčar se tedy spokojeně vrací do havířského stavu, a přestože je tedy zdánlivě na stejném místě jako na začátku, odnáší si ponaučení: nepokukovat po profesích vyšších společenských vrstev a raději zůstat u poctivé havířiny!

Drda původně vycházel z mysteriózní grimmovské pohádky Kmotřička smrt, příběh však zjednodušil, dodal mu humor a lidovost. Podobné téma ale zpracoval už Karel Jaromír Erben v pohádce Dobře tak, že je smrt na světě. Erben se však v závěru spokojil pouze s tvrzením, že vše na světě má své místo, a tak je to v pořádku. Drda se oproti tomu nebál vytvořit konflikt a zdůraznit, že samotná existence smrti sice v pořádku je, ale spousta poměrů mezi lidmi už nikoli.

Na její motivy napsal spisovatel a filmař Pavel Göbl knihu Penis pravdy 2012, v níž se trio postav živící se námezdní prací rozhodne vyhledat ztracenou smrtku, aby jejich životní trápení ukončila. Zatímco tedy komunistické smýšlení v 50. letech věřilo, že díky socialistické revoluci a beztřídní společnosti budeme spokojeně žít „na věčné časy“, životem otlučení hrdinové pozdního kapitalismu naopak doufají, že konec už je v dohledu.

Inu, doba se změnila. Na co se ale stále můžeme spolehnout, je smrt, stejně spravedlivá vůči chudým i bohatým, komunistům i kapitalistům. Díky bohu alespoň za nějaké jistoty!

Fabelmanovi jsou poloautobiografické dílo režiséra Stevena Spielberga. 75letý klasik, co má za sebou přes 40 filmů, už u nás ale přestává být hvězdou a jeho zpověď je až příliš nenápadná a sofistikovaná.