Rambo: Hodnoceno od nejlepšího filmu po nejhorší

První díl, první krev, první místo. Dodnes jediný film série, který snese i přísnější měřítka kvality. Zápletka je sice banální, ale i po více než třiceti letech plně funkční (vzdor proti šikaně je nadčasové téma), ztvárnění s přimhouřením obou očí realistické a na místo vítězoslavného happyendu silné pocity hořkosti, smutku a nespravedlnosti. Ale hlavně pocit obrovské sounáležitosti s titulním hrdinou, který narůstá již od prvních minut. První Rambo je v jádru o něčem úplně jiném, než všechna jeho pokračování. Akcentuje negativní dopady války ve Vietnamu a ikonický charakter v něm z pohledu dobové společnosti není za obdivuhodného hrdinu (jak je profilován později), nýbrž za nepohodlného štvance. Naopak chápavé publikum mu bude v jeho urputném boji o přežití (a zachování si vlastní hrdosti) s arogantními buranskými policajty po celou dobu dozajista fandit.

Návrat po 20 (!) letech, o nějž část Johnových fanoušků nejdříve moc nestála, neboť se bála nechtěně směšného křísení legendy, jež svou specifickou povahou patří (jedině) do 80. let. Výsledek? ABSOLUTNÍ fan service, jaký nečekali snad ani ti největší optimisté. Z pozice scenáristy a režiséra tady Stallone sebejistě skloubil dvě klíčové devizy série – ze své postavy udělal v očích jejího okolí opět (z počátku) podceňovaného losera, jakým byl v jedničce, a současně dodal přepálenou masakrální akci, na níž stály dvě předchozí pokračování. Akorát s tím „drobným“ rozdílem, že v akci se Sly utrhl za řetězu, jako snad nikdy (nikdo?) předtím (a možná ani potom). Řeč je samozřejmě především o finálním ‚kulometném‘ orgasmu, jenž i přes občasné slabší efekty (digitální krev) pošle mnoho diváckých čelistí nemilosrdně k zemi. Takhle drtivě a grandiózně vygradovat totálně přímočarý staromódní akční film se povede málokdy. A jako třešnička na pořádně krvavém dortu rovnou dvě katarzní a nečekaně emotivní závěrečné scény. Na (další) nadbytečný sequel docela ucházející výsledek, nemyslíte?

Oproti jedničce je dvojka už zcela typickým hollywoodským akčním filmem 80. let (režisér George P. Cosmatos se Stallonem o rok později natočil ještě obdobně laděnou Cobru, jež spadá do stejné kategorie). Tvůrci zde přinesli přesně to, po čem mnozí diváci po zhlédnutí prvního dílu nepochybně toužili - vidět Ramba tak, jak se o něm předtím pouze mluvilo. Jako nepřekonatelného válečného hrdinu. Pokusy o psychologizaci a nastínění válečných traumat tak šly definitivně stranou a zůstala jen akce. Velká, masitá, strhující heroická akce, na níž se báječně kouká a je plná výtečných momentů (výbušné šípy!). A která je samozřejmě zcela mimo realitu a navíc ideologicky kontroverzní - i přes roztomile naivní kritiku byrokracie je Rambo II především okázalou propagací síly Spojených států v době Studené války.

Velmi těsné čtvrté místo. Pojmout Rambovu rozlučku jako mix 96 hodin a Sám doma zní dost šíleně a dle ohlasů byla nemalá část fanoušků zklamaná. Mnozí dokonce tvrdili, že tohle už vlastně ani není ten ‚pravý‘ Rambo (a to nejen kvůli změně účesu). Je pravda, že Poslední krev se od ostatních dílů v některých ohledech liší. Atmosféra je melancholičtější (což má oporu v Rambově stáří a prožitých událostech) a vyjma brutálního vyvrcholení má film žánrově blíže k „rodinnému“ thrilleru než k velkolepé hrdinské akci. Nicméně zápletka (byť prostá a tuctová) a klíčové motivace fungují a dávají smysl, děj solidně graduje, akce je (po vzoru jedničky) spíše zemitá (tentokrát nedojde na žádné tanky, vrtulníky nebo obří kulomety) a Sly je i po sedmdesátce pořád úctyhodný drsňák, jehož je snadné mít rád a soucítit s ním. Pětka sice vůbec nemusela vzniknout (obzvlášť vzhledem k parádnímu konci čtyřky), ale její existence nakonec není žádná velká tragédie. Určitě mohla dopadnout i hůř – třeba kdyby se tvůrci snažili zopakovat (či dokonce trumfnout) koncept předešlé Johnovy štace…

Rambo bojující po boku udatného afghánského lidu (jemuž je snímek dokonce věnován!) proti zlotřilým Sovětům. Ano, je to zhruba tak hloupé, jak to zní. A pochopitelně je to opět totální proamerická/protiruská agitka. Akce je sice i v případě třetího dílu obstojná, ale za celou dobu se objeví snad jen jeden skutečně památný originální moment - závěrečný střet s bojovým vrtulníkem. Ten je totiž tak šílený a absurdní, že je skutečně těžké na něj zapomenout. Navíc titulní postava se zde nikam výrazně neposune a tak jedinou příjemnou obměnou konceptu vůči dvojce je zapojení plukovníka Sama Trautmana (Richard Crenna) do akce spolu s Rambem. I tak se ale jednoznačně jedná o nejhorší a nejpostradatelnější díl celé série.