Rambo aneb Vzestup a pád akčních titánů 80. let

Když v roce 1976 vyšel Rocky o pár měsíců později následovaný docu-dramatem Pumping Iron, zrodil se nový druh hrdiny. Hlavními představiteli tohoto „nového akčního hrdiny“ se stali dva muži s otravně složitými jmény – Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger.

Oba dva si svou slávu tvrdě vydřeli – Arnold o tom (a celém svém těžko uvěřitelném příběhu) už napsal knihu Total Recall, Sly otálí. Představitel talentovaného boxera žil dlouho v chudých poměrech s pár dolary v kapse a hrál ve všem, co se naskytlo, a to včetně mizerně hodnoceného pornografického snímku Italský hřebec, než přišla jeho šance s kasovním trhákem a kriticky úspěšným Rockym. Mezitím Arnold, přistěhovalec z rakouské vesničky Thal, nacházející se v podhůří Alp, strávil nekonečné hodiny v těžkých podmínkách zdokonalováním svého těla, aby následně šestkrát vyhrál titul Mr. Olympia a čtyřikrát Mr. Universe.

Kulturní dopad na začátku zmíněných událostí by se bez přehánění dal považovat za jeden z dílčích spouštěčů tzv. osmdesátkové fitness mánie, kdy americká střední a vyšší vrstva začala pronásledovat ideál krásného těla v moderních posilovnách, či u televizních obrazovek v upnutých elasťácích sledujíc aerobic s Jane Fondou. Zároveň se kulturistice, doposud obskurnímu a okrajovému sportu, podařilo uspět u mainstreamového publika, čímž učinila ze své největší osobnosti – Arnolda Schwarzeneggra – jednu z nejprominentnějších postav sportu obecně.

Na úspěch na stříbrném plátně ale musel čekat o něco déle. Ten přinesl až Barbar Conan (1982) a Terminátor (1984). V obou hrál mlčenlivé charaktery spoléhající se na brutální násilí a působící jako ledová kra šinoucí se mořem, ničíc všechno, co se jí pošetile připlete do cesty.

Jak se přehouplo desetiletí do období disco hudby, MTV a konce studené války, ze svalnatých hrdinů (tzv. hard bodies) se stal fenomén a nadobro odzvonilo předešlé odrůdě à la Clint Eastwood nebo Charles Bronson.

A tak v následujících letech přišla povodeň více i méně zdařilých akčních filmů se svalnatými titány, kteří dokonale vystihovali termín „one man army – armáda jednoho muže“. V čele tohoto nového druhu (bylo to spíš nečekané slepé rameno vývoje akčních hrdinů) samozřejmě stáli Arnold a Sly. Zatímco na konci sedmdesátých let se teprve utvářely, zhruba v polovině osmdesátých dosáhly svého vrcholu filmy jako Rocky IV, Rambo II, Terminátor, Komando či Predátor.

Příběhově, až na výjimky, tyto filmy působily a působí jako pubertální fantazie, v nichž všechno okolo slouží jenom k vystavění základů pro další akční sekvenci. V nich si hlavní protagonista sundá triko, aby umožnil kameře oslavné klouzání po jeho muskulatuře – nejvýraznější je tzv. „beef cake“, záběr kdy kamera sleduje kontrakce předního svalstva – obvykle mezitím hrdina co „nejepičtěji“ pózuje s nějakou velkou hlasitou zbraní (oblíbený byl kulomet M60). Dalo by se říct, že se snímání těl hrdinů pohybovalo mezi vilností a nábožnou úctou.

Scénář většinou jen sloužil k tomu, aby co nejrychleji načrtnul základy postavy a následně se co nejdříve mohl vrhnout na akci a ukázal, o kolik je náš protagonista drsnější než všichni ostatní. Většinou to byl bývalý nebo stále aktivní člen speciálních jednotek, který je osamoceným vlkem vydávajícím se do boje se zlem reprezentovaným nějakým ze současných nepřátel Spojených států té doby – buď se bojovalo s bubáky z minulosti (Vietnam), současnosti (SSSR, Blízký východ), nebo diktátory (pro potřeby Komanda si tvůrci vymysleli stát Val Verde). Zoufale jednoduchý příběh byl téměř vždy protkán „one linery – hláškami o délce jedné věty vtipně komentujícími situaci“.

Bylo jasné, že nově vzniklou poptávku nedokážou uspokojit dva svalovci, ani takoví jako Stallone a Schwarzenegger, a tak se objevily další svalnaté mlátičky. Nejslavnější jsou Dolph Lundgren, kterého do světel reflektorů vymrštila role Ivana Draga, čítající čtyři slova dialogu. Následován byl Van Dammem (Krvavý sport, Kickboxer), Seagalem (Přepadení v Pacifiku) a samozřejmě strůjcem nové kategorie vtipů, Chuckem Norrisem (Walker, Texas Ranger).

Ze zmíněných měli všichni herci kořeny v bojových uměních a jejich hlavním lákadlem byl fakt, že velkou část svých kousků mohou i sami zahrát a že mají drsný kukuč. Jejich sláva ale netrvala tak dlouho a pro některé to bylo jediné období, kdy zavítali i na stříbrné plátno. Přiblížil se ale konec osmdesátek a nastal čas předat pochodeň dál, nějakému novému druhu akčního hrdiny.

Ten v roce 1988 světu představil Bruce Willis v dnes již kultovní Smrtonosné pasti. Ten měl o něco širší paletu emocí, než jeho předchůdci, nebyl zdaleka tak nezranitelný a byl i o něco menší, čímž pádem se musel mnohem více spoléhat na svůj rozum, než na ocelové svaly. Z toho důvodu byli svalnatí obři najednou překonanými relikty, po kterých závratně klesala poptávka. A ne každý z nich se s tím dokázal popasovat jako Arnold.

Ten si zavčasu uvědomil potřebu vývoje a přesunul se od čiré brutální akce spíše ke komediím. Jako herec si tak udržel momentum – v 90. letech se stal nejlépe placeným hercem Hollywoodu – až do přelomu tisíciletí, kdy většinu své pozornosti přesunul k politické kariéře a na dvě období se stal guvernérem Kalifornie.

Stallone to už tak dobře nezvládal a počet úspěchů vyvažoval odpovídající počet propadáků – z nich nejvíce vyčnívá Stůj, nebo maminka vystřelí!. Sly říká, že ten film natočil, protože mu bylo řečeno, že o něj má zájem Arnie, až později zjistil, že to byl vtip. A vstup do nového milénia vypadal spíše na předčasný důchod. Byl to až Rocky Balboa (2006) a Rambo: Do pekla a zpět (2008), s nimiž se mu podařil comeback, na jehož vlně se nese dodnes.

Zbytek hvězd zapadl stejně rychle, jako vzešel. Lundgren se úspěšně přesunul do televize, Van Damme se na velké plátno vrátil po patnácti letech se snímkem JCVD, který je reflexí jeho života a poměrů v showbyznysu. V něm jinak herecké poleno ukazuje, že to v sobě má, a autoři na legendě nenechávají jedinou nitku suchou.

Norris natočil od konce osmdesátek několik dalších sérií Walker, Texas Ranger, než se přesunul k těžce béčkovým televizním projektům.

Nejhůře na tom je bezkonkurenčně Steven Seagal, který se od úspěšného Přepadení v Pacifiku dostal k věcem jako Cyborg Nemesis, či vlastní reality show, v níž loví zločince se zásahovkou.

Navíc se neúčastnil žádného ze tří dílů série o skupině žoldáků jménem Postradatelní, která jinak přinesla dohromady všechny ostatní drsňáky staré školy obohacené o lidi jako Jet Li, Jason Statham nebo Scott Adkins.

Nedá se ale mluvit o vysloveném comebacku, protože většina tvrďáků tu celou dobu byla, jen méně nápadná.

Zpátky k našim dvěma hlavním hvězdám, ty se opakovaně vracely ke svým nejúspěšnějším hrdinům s menším či větším úspěchem. Creed Stallonovi vysloužil Cenu kritiků, Zlatý glóbus a nominaci na Oscara, zatímco Schwarzenegger se stále své štěstí se sequely Terminátora snaží nalézt.

A byť by se mohlo zdát, že onomu plemeni svalnatých titánů odzvonilo, v posledních letech se objevil jeden jejich pokračovatel se zvučným jménem, který v současnosti patří mezi hlavní hvězdy mainstreamu – Dwayne „The Rock“ Johnson. Ten je obrovský, dokonale vyrýsovaný a jeho postavy jsou stejnými tanky, jako kdysi John Matrix v Komandu.

To bude asi všechno a místo vtipu či nečekané pointy to ukončím doporučením. Vzniká totiž dokument In Search of the Last Action Heroes, který se výhradně zaměřuje na toto období.

A pokud si chcete přečíst recenzi na údajně poslední příběh nezaměnitelného veterána z Vietnamu – Rambo: Poslední krev - odkaz naleznete zde.

Ode mne je to asi všechno.