Režisérská legenda nepovažuje Marvel za kinematografii

Marvel Cinematic Universe je v posledních deseti letech fanouškovskou modlou filmového průmyslu a během dekády zapojil do svého soustruží nejen významné herecké osobnosti (Anthony Hopkins, Michael Douglas, Cate Blanchett), ale také perspektivní či uznávané režiséry jako Kenneth Branagh, Ryan Coogler či Taika Waititi. Black Panther se dokonce vydrápal až k oscarovým vavřínům a Avengers: Endgame letos zaznamenali nejvyšší držby celé historie (bez započtení inflace). Marvel je v podstatě ztělesněným prototypem hollywoodského velkofilmu dneška, s čímž se ale všichni nemohou úplně smířit.

Nedávno byla na svůj názor ohledně Marvelu dotázána živoucí filmařská

legenda Martin Scorsese. Režisér kultovních nezávislých filmů jako Taxikář a Poslední pokušení Krista nebo opulentních gangsterek Mafiáni a Casino je současně znám jako filmový historik a zapálený cinefil, jenž rozhodně práce svých kolegů neignoruje a nachází v nich naopak inspiraci a čiré potěšení. V Marvelu však prý nic takového nenašel a nepovažuje jeho výtvory za plnokrevnou kinematografii. "Nedívám se na ně (filmy od Marvelu). Snažil jsem se, víte? Ale to není kinematografie. I když přihlédnu k tomu, jak dobře jsou udělané a jak herci předvádí v daných podmínkách to nejlepší, mohu o nich přemýšlet maximálně jako o zábavních parcích. Nejsou to filmy o lidských bytostech, které se snaží přenést emocionální a psychologické zkušenosti na jinou lidskou bytost."

Jde o trochu nešikovně a silně formulované vyjádření k pochopitelné otázce, jak moc se může ikonickému tvůrci v průběhu let vyvíjející se průmysl v některých svých aspektech odcizit. Scorsese je i ve svých šestasedmdesáti letech stále plodným filmařem, na jehož filmografii z poslední dekády je vidět jeho variabilita a osobní přínos silným tématům, orientovaným kolem lidských protagonistů. Prokletý ostrov, Hugo a jeho velký objev nebo Vlk z Wall Street jsou kritikou i diváky velebená díla s jasným autorským otiskem, jenž se evidentně neslučuje s příběhy odehrávajícími se výhradně před zeleným plátnem.

Takto odsuzovat si však Marvel rozhodně nezaslouží. Je sice pravda, že z mnoha jeho filmů se uvěřitelná lidskost skutečně vytrácí a jejich prvotním cílem je diváka bavit, nikoli oslovovat, ale přesto jde o nevídaně konsolidovanou sérii vzájemně diferencovaných příběhů, které se vyvíjely společně s oblíbenými postavami a vrcholily v Endgame, kde divák bezesporu dostal i onen emocionální a psychologický přesah. Je však zřejmé, že Scorsese sledování MCU vzdal dávno předtím, což mu nikdo nemůže mít za zlé.

I když za zlé mu to po jeho výroku má mnoho fandů, kteří na twitteru mluví o ublíženém staříkovi, který odmítá dětskou lásku k Thorovi a dalším superhrdinům. Lidé tvrdí, že kinematografie může být zábavná i myšlenkově provokující a že tvůrce jedné kategorie by měl respektovat tu druhou. Někteří si také správně všímají, že Marvel je kinematografie, ale zkrátka takového druhu, jaký Scorsese nepoznává - historie ostatně žádný epizodický narativ složený z více jak dvaceti celovečerních snímků nepamatuje. Reakci si neodpustil ani režisér Strážců galaxie James Gunn, jenž vyjádřil lítost nad tím, že jeden z jeho režisérských vzorů soudí jeho filmy, aniž by je viděl.

Je to jen jedno zdánlivě nevinné vyjádření, které ale zadává podnět k takřka nekonečným diskuzím nad současným vývojem filmového vyprávění v éře superhrdinských filmových vesmírů. Jedná se o skvělou příležitost zasáhnout do přilehlé diskuze a rozvířit debatu nad tím, zda-li pro vás Marvel znamená vítanou evoluci hollywoodského filmu, nebo naopak stagnaci průmyslu, jenž se dříve více opíral také o nenápadné autorské projekty. Nebo jde jen o další etapu přirozeného vývoje, které se v kinematografii obměňují pravidelně a vždy znamenají zavřená vrátka či jen aktivní nesouhlas pro tvůrce těch předešlých?