Marvel Cinematic Universe - Deset let zázraku, nebo soumrak kreativity? (závěrečná část)

Je 14. dubna 2008 a do kin právě vchází Iron Man, příběh výrobce zbraní, který se rozhodne stát superhrdinou a postaví si hi-tech zbroj. Snímek vychází z komiksových příběhů od společnosti MARVEL, jednoho ze dvou největších hráčů na poli komiksů. Nikdo to nečeká, ale z filmu se záhy stává hit, který svůj překvapivý úspěch zakončí i nominací na Oscara. Je to první z mnoha příběhů, které si najdou cestu na stříbrné plátno pod zástavou MARVEL Studios a které nenávratně změní filmový průmysl. Avšak stejně jako každý velký příběh, i tenhle začíná před dlouhou dobu u jednoho muže…

A proč? Protože Strážci Galaxie. Věřte mi ale, že už to je naposledy, co o nich mluvím. I kdyby se vám celé MCU zdálo jako pásová výroba, dva filmy od Jamese Gunna tam prostě nesedí. Mají odlišné hrdiny, kteří nejsou moc podobní zbylým suprákům z MCU (jsou to spíš parodie svých „protějšků“ v Avengers), protože nejsou hrdinové v klasickém slova smyslu - nejlépe to vystihuje konec jedničky, když se rozhodují, zda udělají něco špatného, něco dobrého, nebo kus od obojího. A rozhodnou se pro kus od obojího. Mentalita jejich uskupení je asi taková: nejsou to hrdinové, ale když jde do tuhého, vždycky se zlu postaví. Zároveň jsou mnohem lidštější nežli většina nových přírůstků do Avengers, protože když se mezi sebou hádají, není to o nějaké světoborné záležitosti, ale o prkotiny. Nejen díky tomu jsou mnohem uvěřitelnější než celý Black Panther, Doctor Strange nebo Captain Marvel. Nepoužívají stejná klišé jako zbytek MCU, neopakují jeho chyby a jsou jakousi subkulturou v rámci filmových adaptací od Marvel Studios.

Jediný neduh, který sdílí se zbytkem univerza, jsou relativně nudní záporáci. Nejsou vysloveně špatní, ale ani kdovíjak skvělí. Bezpečný průměr. To mi připomíná v minulé části opomenutou slabinu MCU - antagonisty. Protože na těch pár - nepřekvapivě je vrcholem smutný, ale cílevědomý a pracovitý tatínek s fialovou pleškou (Thanos), následovaný favoritem fanoušků Lokim - je zbytek hodně subjektivní. Moji favoriti jsou ale Justin Hammer (Sam Rockwell) z dvojky Iron Mana, který byl neodolatelný blbeček, Mandarin (Ben Kingsley) z třetího dílu stejné série, Alexander Pierce (Robert Redford) a jeho parta nácků z Návratu prvního Avengera a asi Vulture (Michael Keaton) ze Spider-Mana. Zbytek je průměr velkopadouchů s démonickým plánem v čele se zoufale nadhodnoceným Killmongerem (Michael B. Jordan) z Black Panthera.

Zpátky ke Strážcům Galaxie. Ti jsou totiž natolik odlišní, že jim nedělá problém diváka dojmout, což je oblast, v níž zbytek MCU, bohužel, selhává. Endgame to sice má změnit, ale tam hraje tvůrcům do karet fakt, že to je finále deset let trvající éry, které s sebou ponese dávku sentimentu a nostalgie.

Je to tak, Strážci Galaxie jsou skvělí a naprosto bez problémů by obstáli i úplně samotní jako zábavná (asi) space opera. A všechno to stojí na vizi Jamese Gunna, podivína s velkou fantazií, citem pro komedii i drama, bez něhož by tahle třeskutá kombinace humoru a občasných vážných momentů prostě nefungovala.

A co to má společného s budoucností Marvel Cinematic Universe? Všechno. Pokud to Marvel dokázal jednou, zvládne to znova. Navíc čtvrtá fáze se má z mnohem větší části přesunout do vesmíru, což by nahrávalo méně ortodoxním příběhům úplně odlišných typů hrdinů, než na které jsme zvyklí.

Zdá se to až neuvěřitelné, když si uvědomíte, co se Marvel Studios podařilo dokázat za pouhých deset let. Od studia hluboko v dluzích, nuceného prodávat svoje hrdiny a adaptovat ty béčkové, se dostali ke gigantovi dominujícímu kinům, triumfujícímu po celém světě nad každým, kdo se mu „postaví“. Všichni selhali, nebo skončili až na druhém místě, a to včetně velkolepého comebacku největší filmové série/univerza všech dob, Star Wars. Čím to ale je? O Feigeho strategickém géniu jsme už mluvili, o vizi taky, teď je čas na třetí věc, která nese lví podíl na úspěchu MCU. Vnitřní fungování Marvel Studios.

Koho by totiž napadlo, že i takovýhle kolos bude fungovat jako malé studio, kde producenti komunikují přímo s tvůrci. Hm. Přitom tomu tak skutečně je, producenti v čele s triem Kevin Feige, Victoria Alonso a Louis D´Esposito řeší osudy jednotlivých postav s jejich představiteli, spolupracují přímo na filmech a starají se o to, aby celková vize univerza zůstala neporušená. To je u ostatních velkých studií současnosti věc nemyslitelná, vzhledem k tomu, že zatímco Marvel si „šmrdlá“ své tři snímky ročně, Warneři, Universal a spol. jich produkují několik desítek ročně. Na druhou stranu to zbavuje studio spletité korporátní byrokracie a armády prostředníků s nekonečnými emailovými vlákny, která zpomaluje interní fungování společnosti. Navíc vedení, společně s některými tvůrci, tráví spoustu času brainstormingy, na nichž plánují budoucnost, velký plán a zahrnutí jednotlivých snímků do něj.

Tenhle systém centralizuje největší podíl tvůrčí kontroly a moci u Feigeho, který se tak trochu vrací do doby Zlaté éry Hollywoodu, v níž velcí producenti kecali do všeho a režiséři byli s trochou nadsázky jen nástroji. Dokazuje to i fakt, že zatímco obličeje zbylých šéfů velkých studií se ztratí v davu, Feige se stal tváří Marvel Studios. Chodí na Comic-Cony, je stejný nerd jako fanoušci jeho filmů, dává rozhovory a díky tomu je obyčejnému divákovi mnohem bližší než dokonale upravený boháč v obleku za cenu malého domku, který bere filmy jako účetní.

Poslední z hlavních zbraní Kevina Feigeho byla trpělivost. Na té selhala nemalá část jeho konkurence. Jeho plány jsou totiž brilantní, ale vyžadují čas. Než mohl natočit Avengers (2012), musel představit základní trojici hlavních postav v jejich sólovkách - originech - tak, aby měl silné charaktery, které utáhnou i dvouhodinový crossover. Trvalo mu to čtyři roky, ale čekání se vyplatilo. A přesně to je důvod, proč DC Extended Universe nebo Dark Universe od Universalu selhalo. První se rozpadlo na prach, protože chtělo přeskočit tu úvodní čtyřletku a rovnou se vrhnout na týmovky jen s jedním originem - Mužem z oceli (2013). Tím způsobem Warneři promrhali dvě silná esa bez většího užitku, protože Batman v Superman (2016) a Liga spravedlnosti (2017) vydělalo jen proto, že diváci, namlsaní Nolanovkami a spokojení s Cavillovým Supermanem, ze setrvačnosti chodili i na to. A Dark Universe vydrželo přesně jeden snímek. Mumie (2017) s Tomem Cruisem se totiž pro změnu pokoušela nacpat čtyři roky expozice do jednoho filmu. K tomu se přidaly neshody s hlavní hereckou hvězdou a propadák byl na světě.

Hlavní problém je v koncepci filmů. Ty mají být brány jako samostatná díla, která by byla stejně dobrá, i kdyby žádné univerzum neexistovalo. Mají to být v první řadě samostatné filmy a až v druhé řadě součást širšího vesmíru. K tomu, jak šlo DC do sebe, se ještě dostaneme.

Nicméně výše zmíněné faktory jsou důvodem, proč Marvel Studios v současnosti připomíná valící se lavinu, která smete cokoliv, co se jí ve své bláhovosti postaví. Navíc cestou do své masy pohltí další materiál a jen posílí. A nemusí to nutně skončit ani po Endgame, protože zajímavých postav má Marvel dost, mladých talentů je taky dost a když to správně uchopí, může se z Marvelu stát stejná filmová stálice, jako je ve světě komiksu.

Není to tak dlouho, co se DCEU (DC Extended Universe) zdálo jako ztracený případ. Liga spravedlnosti byla žalostná kombinace Whedonovy lehkosti a Snyderova temna, v kinech neuspokojila studio, které nebylo daleko od hození ručníku do ringu. Potom ale Patty Jenkins přišla s překvapivě povedenou a solidně nadprůměrnou Wonder Woman (2017), která byla sympatický origin s minimem vazeb na zbytek DCEU a vydělala dost solidní peníze. Po ní s odstupem následoval Aquaman (2018), který už překonal miliardu a byl poctivým superhrdinským blockbusterem. Z žábrovitého otloukánka se stala nejstylovější postava univerza bojující s charismatem Jasona Momoy v epických bitvách a zachraňující svět. No a poslední z nových členů DC party je Shazam! (2019), jehož David F. Sandberg pojal úplně odlišně, pročež z něj udělal sympatického, lehce infantilního hrdinu, jehož origin příjemně zahřeje a připomene ty jednodušší doby, kdy byl komiks pořád dětskou zábavou. Je brzo na to dělat divoké předpovědi, ale pokud si Warneři s DCEU udrží tenhle směr, mají velkou šanci na to po svém zopakovat koncept univerza představený Marvelem před víc jak deseti lety.

Tento směr je odlišný, než ten Feigeho, ale funkční. Místo jednoty dají přednost diverzitě. Odlišné osobité snímky, z nichž každý vypadá jinak, ale musí obstát samotný. A zatím to funguje.

Za zmínku ještě stojí Monster Universe (King Kong, Godzilla). Ten sice taky relativně funguje, ale selhává na marketingové stránce, protože se nedokáže doopravdy prodat.

Poslední dobou se objevuje hodně názorů, že komiksy jsou obvyklý fenomén, který většinou trvá okolo dekády, než odumře. V minulém století to byly klasické westerny á la John Wayne nebo 2. světová válka. Teď jsou to komiksy. Pro někoho bohužel, pro někoho naštěstí, tomu tak není. Když se totiž podíváte na celý fenomén komiksů, zjistíte, že trvá déle než deset let. Pokud se chceme vrátit na jeho opravdový začátek, tak ten je, jak už jsem psal jinde, v roce 1998 u Bladea. To je přes dvacet let zpět. A i kdyby měly Marvel Studios po Endgame skončit a stát se historií, už za sebou zanechaly tak velkou stopu, že komiksové filmy prostě nezmizí. Zůstanou, možná jich už nebude tolik, nebo se nějak vyvinou, ale rozhodně se nestanou vymřelým druhem. Navíc je to vlastní žánr, který se akorát v posledních deseti letech rozrostl do mainstreamu.

Neříkám, že se neblíží razantní změna s koncem Infinity ságy, ale rozhodně to nebude konec superhrdinských filmů.

Mohlo by se zdát, že tohle všechno byla kritika Marvelu a že jsem jeho odpůrce, avšak opak je pravdou. To, co Kevin Feige a jeho kolegové dokázali, je stejně impozantní příběh jako když George Lucas poprvé světu představil Sílu, světelné meče a rytíře Jedi. Je to už nyní součást historie, která jen tak nebude zapomenuta. Kevin Feige totiž dokázal od základů vybudovat největší filmovou sérii 21. století, které se na vlastním hřišti podařilo porazit Star Wars. Dokázal těžce nerdskou zábavu, kterou její fanouškové skrývali, změnit v mainstream, který baví rodiče, děti, třídní sportovce i šprty. Udělal z Roberta Downeyho Jr. jednoho z nejlépe placených herců světa a historie, zbořil mýty o klesající návštěvnosti kin, nakopnul kariéru nespočtu filmařů a ukázal světu úplně nový koncept filmového vyprávění.

Zároveň si MCU dokázal udržet deset let víceméně konstantní úroveň kvality, která se, až na pár výjimek, pohybuje od „dobrý“ nahoru k „úžasný, skvělý“ a podobným pochvalným adjektivům.

Takže i přes všechny ty apokalyptické předpovědi o smrti kreativity, homogenizaci tvorby a ztrátě umělecké duše je Marvel Cinematic Universe jedinečný triumf, který se stal splněným snem zástupů fanoušků komiksů a filmu. Koneckonců, co je Hollywood a filmový průmysl jiného, než továrna na sny?

Nespočet lidí může dštít síru na superhrdinský žánr, který v očích mnohých spadá stále do brakového žánru, ale nezakryjí fakt, že lidstvo superhrdiny potřebuje. Jsou moderní verzí klasických mýtů a pohádek, kde dobro vždy vítězí nad zlem. Figurují jako morální vzory dětem, které je zbožňují, a jako zábava dospělým.

Jasně, dneska už nabrali zcela nový rozměr, ale to je díky nepřebernému množství možností, které jejich žánr nabízí. Mohou fungovat jako inspirativní pohádka pro děti (Spider-Man), ale zároveň jako komplexní veledílo, které řeší sociální problémy a obsahuje obrovské množství myšlenek (Watchmen). Navíc to baví lidi. Dělá to základní věc, ke které je film a umění obecně určeno: zpříjemnit náš život. A nakonec je to, jak někdo (možná Feige) odpověděl na otázku „Proč lidé potřebují superhrdiny“: