Marvel Cinematic Universe - Deset let zázraku, nebo soumrak kreativity? (3. část)

Je 14. dubna 2008 a do kin právě vchází Iron Man, příběh výrobce zbraní, který se rozhodne stát superhrdinou a postaví si hi-tech zbroj. Snímek vychází z komiksových příběhů od společnosti MARVEL, jednoho ze dvou největších hráčů na poli komiksů. Nikdo to nečeká, ale z filmu se záhy stává hit, který svůj překvapivý úspěch zakončí i nominací na Oscara. Je to první z mnoha příběhů, které si najdou cestu na stříbrné plátno pod zástavou MARVEL Studios a které nenávratně změní filmový průmysl. Avšak stejně jako každý velký příběh, i tenhle začíná před dlouhou dobu u jednoho muže…

Avengers: Age of Ultron a rok 2015 nesly hned několik změn pro MCU a jeho fanoušky. Joss Whedon, muž stojící za prvními dvěma díly Avengers, který neoficiálně spolupracoval na většině filmů druhé fáze a částečně se podílel i na prvním Captainu Americovi a Thorovi, ukončil svou spolupráci po prohlášení, že ho to svádí tam zůstat, ale že by nedělal nic jiného než MCU, a to nechce.

Zároveň v ten rok byl Kevin Feige zproštěn kontroly tzv. creative comittee. To byla skupina šesti lidí (včetně Feigeho jakožto presidenta Marvel Studios s právem veta), přes kterou se řešila všechna větší rozhodnutí, jež schvalovala osudy postav a byla součástí od začátku studia. Zároveň byl od koryta vyšoupnut Isaac Perlmutter, CEO MARVELu. Ten byl podle všeho docela škrt - odtud pochází pověst Marvel Studios jakožto studia, které svým hercům „mizerně“ platí. Feige se jednou přiznal, že ho Perlmutter frustroval, protože to byl každým coulem účetní, ale žádný filmař. A od té doby se zodpovídá jen šéfovi filmové divize Disney, Alanu Hornovi. K fungování studia si ještě něco řekneme ve čtvrté části článku.

Samotný druhý díl Avengers nebyl nějak zásadně pozitivně přijat, ale vydělal další miliardu dolarů do už tak hezky se plnící kasičky. Navíc Ultron je v kontextu vyššího příběhu krapet mimo mísu, protože je na jedno použití a nijak zásadně neovlivní zbytek světa. (Občanská válka vychází ze všech eskapád superhrdinů. Sokovijské smlouvy nejsou vyvolány jenom Sokovií, ale hlavně tím průšvihem na začátku trojky Captaina Ameriky.)

Nicméně druhý crossover je za námi a přichází malý velký hrdina, co mluví s mravenci. Ten je klasicky příjemným originem, s nímž se ale pojí moje (a nebudu v tom sám) největší lítost v rámci MCU - odchod Edgara Wrighta od projektu.

Rychlá odbočka na začátek univerza, v tu dobu totiž studio najalo tři režiséry - Jona Favreaua, Louise Leterriera a právě E. Wrighta. Ten osm let střídavě pracoval na Ant‑Manovi, načež jeden rok se intenzivně pohroužil do příprav. Jenže když došlo na realizaci, studio chtělo napsat první draft (první hrubou verzi scénáře) bez něj, čímž by se stal jen režisérem. S tím Wright nesouhlasil, protože si zatím napsal všechny filmy a chtěl, aby tomu bylo tak i tady. Problém je, že auteurství a MCU nešly nikdy moc dohromady. Když studio odmítlo jeho verzi scénáře a dalo mu upravenou verzi, rozhodl se s těžkým srdcem projekt opustit.

Řekl k tomu toto: „Chtěl jsem udělat marvelovku, ale nemyslím si, že oni chtěli udělat film Edgara Wrighta.“

Nakonec tak místy ve finálním produktu občas prosvitne na povrch osobitý styl britského režiséra, ale když si člověk domyslí, jak mohl celý film vypadat, je to obrovská škoda. A je o to větší, že kdyby se totéž řešilo dnes, je velká pravděpodobnost, že by studio souhlasilo. Když totiž souhlasilo s třetím Thorem, dalo by zelenou i tomuhle projektu. Škoda.

Wright ale není jediný tvůrce, který měl s MARVELem „tvůrčí neshody“. V minulosti to byl třeba Leterrier nebo Patty Jenkins (měla natočit druhého Thora, ale místo toho udělala Wonder Woman) a Ava DuVernay. To popravdě není moc velká škoda, protože Ryan Coogler odvedl dobrou práci a DuVernay místo toho natočila přinejlepším ucházející V pasti času (2018). Seznam je samozřejmě delší, ale tohle jsou takové nejvýraznější případy.

Stejně tak tu bylo několik případů přeobsazování, tahanic o honoráře apod., ale na to se rádo a jednoduše zapomíná tváří tvář impozantnímu výčtu úspěchů Marvel Studios.

Iluze změny je koncept rozvedený Stanem Lee v době, když byl editorem a šéfem Marvel Comics v 60. letech. Zakládá se na tom, že komiksové příběhy budou na mikrolevelu plné na oko velkých změn, ale na makrolevelu zůstanou neměnné.

Existuje výchozí status quo - Iron Man je boháč Tony Stark, který si, aby zachránil svůj život, postavil v jeskyni hi-tech zbroj, Peter Parker génius, pro okolí lůzr zápolící s osobním životem, který skřípe vinou tajné identity a super-povinností, ve skutečnosti Spider-Man, Captain America Steve Rogers, vyžle, které se stalo supervojákem a za 2. světové války spadlo do oceánu a zamrzlo.

Proč o tom mluvím? Protože v Avengers: Age of Ultron se poprvé projevuje tato iluze změny upravená pro potřeby MCU. Rozvedu.

Tyto změny se odehrají v eventech - velké komiksy oddělující jednotlivá období v rámci pravidelně vydávaných sešitů, obvykle se objevují per annum - a jejich vliv se odrazí v příbězích jednotlivých postav v dalším období. Steve Rogers umře na konci Občanské války, a tak se na další období stane Kapitánem Amerikou Bucky a sledujeme jeho dobrodružství. Významnější postavy se vždy vrátí/vstanou z mrtvých - vrátí se do statu quo. Takhle si myslíme, že se něco mění, ale ve skutečnosti všechno zůstává pořád stejné. O tom, jak se to nevyplatilo DC při Smrti Supermana, jsme se už bavili. Jediné reálné změny tak jsou ty, které učiní při svém zrodu - postavit zbroj, zúčastnit se projektu supervojáka.

A teď k tomu, jak to pojalo MCU. První fáze sestává převážně z originů, kde je opravdových změn mnoho - Starkovo rozhodnutí postavit zbroj, přestat vyrábět zbraně, přiznat se k tomu, že je Iron Man a další, nebo pomoci Jane získat zpátky její výzkum a postavit osud Země před svůj vlastní život. Každá z postav čelí takovému rozhodnutí při svém přerodu v hrdinu - to platí i pro Captain Marvel a Homecoming, které se tváří, jako že nejsou originy, ale první je o tom, jak se z Carol Denvers stane Captain Marvel a druhý je o tom, že Peter Parker musí plně pochopit význam bytí „Hodným sousedem Spider-Manem“ a hrdinou.

Když ale padne řeč na pokračování, je to horší. V Iron Manovi 3 (2013) se Tony zbaví všech svých obleků, ale v druhých Avengers je má zpátky. Totéž platí pro S.H.I.E.L.D., který se zhroutí v Návratu prvního Avengera, avšak když Ultron zvedne kus Sokovie ze země, objeví se Fury s plně funkčním Hellicarrierem. Sokovijské smlouvy se sice uvedou v platnost, ale nic to nezmění a neovlivní. Nick Fury umřel na konci Avengers: Infinity War (2018), stejně jako Spider-Man, ale už teď víme, že oba vstanou z mrtvých, protože jsou v druhém filmu pavoučího hrdiny.

Potud funguje iluze změny stejně jako v komiksu. Rozdíl je v těch obdobích mezi velkými eventy, které navrátí nebo změní současný status quo. V komiksech totiž, jak jsem napsal, strávíte v průměru rok příběhy jednotlivých hrdinů, které se odvíjejí v jejich sólo sériích, takže když nějaká postava umře, její nástupce je plnohodnotný detailně vykreslený charakter. Tím pádem se zajímáme o jeho osudy a záleží nám na něm v následujícím eventu. Ve filmech tohle nenajdete.

Sólo Iron Man nevyšel od roku 2013, poslední samostatný příběh Captaina Ameriky je Návrat prvního Avengera (2014) a Thor byl vždycky tak trochu mimo. Jenže měli - a s nimi i celá základní sestava Avengers - dost času na to vybudovat svoje postavy už v 1. fázi. Zároveň jsme ale sledovali jejich příběhy ve fázi druhé, kde byli ovlivněni změnou statu quo v Avengers. A proto, i když je vedlejší postavou, nás Captain America stále zajímá a záleží nám na něm i v Infinity War.

Od té doby nahradily pokračování sólových sérií už známých hrdinů originy těch zatím nepředstavených. Tím pádem pokud chceme vidět Kapitána Ameriku, musíme se podívat na nějakou z týmovek (Občanská válka je spíš Avengers 2,5). Někteří se navíc ještě objeví ve filmu někoho jiného - Tony Stark v Homecoming a Bruce Banner/Hulk v Thor: Ragnarok a z jejich osobního života nic moc nevidíme - Iron Man figuruje jako mentor, Hulk jako fajn vedlejší postava.

To způsobilo razantní pokles napětí, protože stejně víme, že to všichni přežijí. Na vině je veřejné ohlašování filmů na pět let dopředu a absence reálných hlubších emocí.

To je oslí můstek k dalšímu problému, který se objevil se začátkem třetí fáze MCU - poslední fáze tzv. Infinity Saga.

Jak už jsem psal výše, celá první fáze a vlastně i druhá byly více zakořeněné v realitě než třetí, protože ve všech filmech figurovali obyčejní smrtelníci jako lidé, které hrdinové chrání, na kterých jim záleží a kteří se opakovaně připlétají do jejich grandiózních bitev. To prohlubovalo divácké sžití s charaktery, protože jsme rozuměli oněm vyděšeným davům, v nichž jsme měli zastoupení v rámci příběhu. Navíc to zabraňovalo přehnané ikonizaci a odlidštění superhrdinů. Poslední, kde se tohle ještě doopravdy projevilo, byl Ant-Man, který je filmem o loupeži a otci snažícím se získat zpátky svou dceru.

Od Občanské války to ale šlo do kopru. První výjimkou jsou (opět) Strážci Galaxie, kteří jsou od začátku týmovka a pracují s konceptem rodiny (vylepšená verze toho z Rychle a zběsile). Navíc jejich postavy jsou nesrovnatelně lépe napsané než většina nových přírůstků do univerza - Doctor Strange (bohatý, utrpením naučený hrdina, ale stále sobecký génius) je nový Tony Stark. Black Panther mocný vládce exotické/vzdálené země, na jiné vývojové úrovni, která na oko působí dokonale, navíc s rodinnými problémy. A Captain Marvel je vůdčí typ s velkým srdcem a silnou morálkou, která získá velkou moc. Režisér James Gunn totiž sází právě na „polidštění“ Strážců - všichni mají tunu povahových chyb, nespolupracují a jsou vlastně pořád trochu grázlíci.

Druhou výjimkou je Spider-Man. Ten je doopravdy nový přírůstek, který má úplně jinou dynamiku postavy než kdokoliv jiný, díky čemuž je z nich s přehledem nejzajímavější a nejzábavnější.

Zpátky k Občanské válce. V té totiž tvůrci ztratili zájem o obyčejné smrtelníky - letiště, kde se odehraje velká rvačka mezi znepřátelenými Avengery, je úplně prázdné. Samotná bitka je pořád fajn, ale - aspoň podle mě - působí mnohem nerealističtěji (v rámci superhrdinů relativní pojem), než řekněme bitva o New York, a navíc víme, že nikdo z nich neumře, čili se vlastně o moc nehraje. Navíc film celou dobu zaujatě prezentuje pohled a názor Kapitána Ameriky jako ten správný, čili víme, že musí utéct. A nikoho nečekají žádné reálné následky - Steve se udobří s Tonym, osvobodí zavřené hrdiny a všechno je zase při starém.

A také se tu poprvé objevuje jeden z palčivých problému MCU - vyvážení sil. Vzpomeňte si na Visiona v Age of Ultron, nezastavitelný android s kamenem nekonečna na čele. V Občanské válce si ještě jakž takž zachoval fazónu, ale v Infinity War působí vysloveně jako ořezávátko. A nově se objevivší Captain Marvel působí jako přehnaně mocná hrdinka, která je nejnebezpečnějším bodem Endgame - jestli to s ní tvůrci přeženou, nikoho to nepotěší.

Všichni sice pořád mluví o ochraně lidí, ale žádní lidé se jejich rvaček neúčastní. Nám, obyčejným smrtelníkům, je tak nejbližší postava Clinta Burtona aka Hawkeye, který ale má v Občanské válce silně vedlejší roli a do Endgame se v žádném dalším filmu neobjevil.

Když se tenhle problém zkombinuje s absencí sólových sérií, které by prozkoumávaly dopady změn statu quo, postavy tak ztrácí svou lidskou stránku a stávají se jen plochými verzemi svých předchůdců. Bucky mohl být vyděděnec, který se musí skrývat a čelit důsledkům vymytí mozku a svých činností v posledních padesáti letech. Místo toho to je figurka, se kterou si film pohazuje, jak chce a nedovolí mu udělat jediné vlastní rozhodnutí.

Co bylo na Marvelovkách minulých dvou fází nejzábavnější, nebyly velké bitvy, ale ty malé lidské kousky mezitím - oslava v Age of Ultron, špičkování hrdinů mezi sebou. Ty, kde sundali zbroje, odložili kladiva a stali se normálními lidmi, jako jsou jejich diváci. To, že tyhle chvilky nejsou v Infinity War, je pochopitelné, ale ve zbytku filmů by neuškodily.

Jediný, kdo se ještě o „malé lidi“ zajímá, je Spider-Man, který ve svém hřejivém originu nikdy neřeší osud světa, víc než jako superhrdinu ho vidíme jako puberťáka, co se snaží skloubit svoje superhrdinské povinnosti s těmi světskými a který se snaží sebrat odvahu na to, aby řekl dívce, že ji má rád.

Takhle je sledování osudů postav jen zábava, ale divák se o ně nebojí a není tak zapojený do příběhu, jako byl, když Tony Stark sestavil Mark 1 a vylezl z jeskyně.

První větší reálnou změnou tak bude až Endgame, která zamává se současným statem quo a nastaví nový pro následující fázi/fáze. O budoucnosti ale až jindy.

Není těžké si všimnout, že se MCU bojí patosu, přehnané dramatičnosti apod., a proto radši většinu vypjatých scén zlehčuje vtipy - batosem. Díky tomu se sice vyhnou zmíněnému, ale zároveň se ochuzují o emoce. Jak může být divák doopravdy napnutý při velkém souboji na letišti, když co chvilku vtipkují? A takhle je to víceméně se vším. Na druhou stranu při finální bitce na Sibiři z toho tvůrci ždímají maximum a je to vidět. A v originech je to víceméně jedno, protože tam je jasně definované zlo i dobro a dobro, jak už tomu v pohádkách bývá, musí vždy vyhrát. Totéž platí pro Avengers, protože ti jsou také dost hraví a spíše ve stylu pestrobarevných šedesátek.

Nyní musím znovu vypíchnout Strážce Galaxie. Dělám to často, ale oni jsou prostě skvělí. Mají silnou vizi autora, dokonce tak silnou, že když ho studio vyhodilo kvůli homofobním tweetům, nikdo to po něm nechtěl převzít. Marvel tak byl nakonec pod tlakem fanoušků a herců nucen ho přijmout zpátky, protože by jinak přišel o druhou nejsilnější sérii hned po Avengers. Tohle bude hodně subjektivní, ale dle mého byla smrt a následný pohřeb Yondu Udonta nejlépe zvládnutým dojemným momentem v celé historii MCU. Hlavně proto, že modrý Plenitel doopravdy zemřel.

Kdyby se ale Marvel nebál emocí a občas nechal dramatickou scénu dramatickou, výsledek by mohl mít mnohem větší emoční dopad na diváka.

Black Panther je v USA nadhodnocený. Žádná novinka. Není to ani první afroamerický hrdina, co se dostal na velké plátno - Blade (1998) sekal upíry už o dvacet let dřív - ale je to první černoch v rámci MCU, který dostal vlastní celovečerák.

To byl geniální tah od Feigeho, který si uvědomil obchodní potenciál kombinace - zajímavý hrdina + sociální, rasově zaměřený podtext - a okamžitě ho využil. Díky tomu jeho sólo film, byť pouze solidní, utržil víc jak miliardu dolarů, obdržel tři Oscary a nominaci na nejlepší snímek. To je důkazem zoufalosti Akademie, což ale poukazuje na tristnost faktu, že žádný z filmů trilogie Temného Rytíře neměl ani tolik nominací, ani tolik získaných Cen Akademie.

Na druhou stranu se tak ale projevuje postupně se měnící názor na ony hloupé komiksové filmy, které jak se ukazuje, mohou být i dobrými filmy s přesahem.

Celý Temný Rytíř je víc film Christophera Nolana, než komiksová adaptace, což není nutně špatně, ale je to výrazný faktor.

Mimochodem z celkového počtu třiceti osmi filmů, které překročily miliardu dolarů v tržbách z kin, je sedm z MCU a jako osmý se bezpochyby přidá Endgame, který se pravděpodobně stane novým nejvýdělečnějším filmem z produkce Marvel Studios.

Úplně stejně se Feigemu rok po Black Pantherovi podařilo zhodnotit potenciál Captain Marvel (ženská hrdinka ve vlastním celovečeráku), i když musím uznat, že její film byl o poznání slabší a jeden z nejhorších v rámci univerza. Tenhle názor zazněl i v USA a ne jednou. Captain Marvel si vysloužila horší recenze než Black Panther a například na recenzním agregátoru Rotten Tomatoes má skóre pouhých 78% od kritiků a ještě povážlivějších 56% od diváků. To i přesto, že se jí dostalo zdaleka obrovské (v rámci MCU asi největší) zákulisní podpory Disneyho, který tahal za všechny nitky, na něž dosáhl, což, bohužel pro film, vyšlo najevo a byla z toho kauza zpochybňující nejeden filmově zaměřený web. Také její překročení miliardového milníku nebylo ani z poloviny tak triumfální, jako když Wonder Woman překročila svých osm set milionů dolarů. O tom ale ještě později.

Být filmařem, který má natočit TY filmy, TU velkou tečku za zlatou érou MCU, TY spektákly za zhruba miliardu dolarů (se započtením reklamy), které budou bořit rekordy, trhat žebříčky a které se zapíšou do filmové historie, je nevděčná práce. A zároveň není. Když přijde řeč na herce, tak říci, že dostanou slušně zaplaceno, je eufemismus (nedívejte se na peníze na ruku, ale na ty s připočtenými procenty ze zisku, v čele nepřekvapivě Robert Downey Jr.).

Zato být režisérem tak krásné není. Ne, že by nedostali hezké peníze, to ano, ale za nevděčnou a náročnou práci. Musí totiž ukončit příběh gargantuovských rozměrů, který se odvíjel přes deset let ve dvaceti jednom filmu a v historii filmů má bez přehánění jen jedinou konkurenci - Star Wars. Budou tím filmem, který definuje pohled diváků na MCU - pokud se povede, stane se impozantní sladkou tečkou, díky které to bude jeden velký triumf, když ne, zůstane to největší promarněnou šancí 21. století. Přitom budou ale vždy za ty druhé. Když se řekne Marvel Cinematic Universe, nikoho nenapadnou jako první bratři Russoovi, ale spíš Jon Favreau, Kevin Feige, Robert Downey Jr. a Joss Whedon. Nebudou ti, co to začali, ti, kteří oživili superhrdiny a dokázali něco, co nikdo před nimi. Přitom jejich práce je neméně náročná. Naštěstí ale vydělali dost peněz na založení nového studia a osamostatnění se. Už asi nepřekročí stín svých let u Marvel Studios, ale stejně tak MCU nedokáže překonat svou první desetiletku v dekádách následujících.

Navíc tlak, který je na film vyvíjen ze strany fanoušků dychtících po důstojném finále, je obrovský a nelze pochybovat o tom, že se jedná přinejmenším o stejně sledovanou událost, jako byla premiéra Star Wars: Síla se probouzí (2015).

Na to se ptalo mnoho diváků po tom, co viděli Captain Marvel, zoufale generický origin o nezajímavé hrdince v nudném příběhu, za doprovodu neméně generické hudby s nezáživnou CGI bitvou na konci. Přitom se ale řídil tou samou formulí, která jiným hrdinům odstartovala veleúspěšné série. Tak čím to je? Neví už snad Marvel, jak tu formuli použít? Došel mu dech a směřuje k postupnému sebepozření? Je tohle ta hrdinka, co má být největším hráčem v Endgame? Stalo se Marvel Studios konečně doopravdy tou pásovou výrobou superhrdinských filmů? Tím strojem bez duše? Čeká MCU po Endgame brzký konec? Mohlo by se to tak zdát, ale ne. Jen prostě končí víceméně nepřetržitá vítězná série, která trvala deset let a na kterou jsme zvyklí. To ale neznamená konec. Navíc Strážci Galaxie jsou pořád skvělí a ukazují nám jednu důležitou věc - Marvel to dokáže dělat i jinak. Stopa, kterou za sebou Kevin Feige a Marvel Studios zanechali, je už moc velká. O tom ale až ve čtvrté, poslední části tématického článku...

Jen pro znalce marvelovek! Máte na to?