Dětský herec riskoval zastřelení a diváci utíkali z kin. Nejpůsobivější válečný snímek historie je pouze pro silné povahy

Válečný snímek Jdi a dívejse natočil režisér Elem Klimov roku 1985, ale proces výroby byl z mnoha důvodů komplikovaný, s přestávkami trval od roku 1977. Tehdy začal Klimov pracovat na filmu, který by vrhnul světlo na spíše zamlčované hrůzy, jimiž si za druhé světové války procházeli obyvatelé Běloruska. Žádná jiná z tehdejších sovětských republik ostatně nezaznamenala větší ztráty na životech, přičemž se odhaduje, že během války zemřela čtvrtina běloruské populace, tedy něco přes dva miliony lidí.

Se zemí byly tehdy srovnány tisíce běloruských vesnic a 629 z nich měla potkat úplná genocida, přičemž symbolem nacistického zvěrstva se stala vesnice Chatyň. Tu nacisti 22. března 1943 spolu s místními dobrovolníky vyplenili a obyvatele nahnali do stodoly, již následně zapálili. Kdo neuhořel zaživa, toho čekala salva z kulometů. Zemřelo tehdy 149 lidí včetně malých dětí.

Klimov byl znepokojený, že o této tragédii svět neví a nemluví se o ní. Místo

toho se hovořilo o katynském masakru, kdy Sověti v průběhu dubna a května 1940 povraždili 22 tisíc polských důstojníků. Ale i tento čin, vycházející z iniciativy samotného Stalina, se trvale schovával v přísně střežených dokumentech a dodnes zůstává předmětem vyšetřování. Zkreslování a zamlčování historie představovaly aspekty, jimž se chtěl Klimov za každou cenu vyhnout – narozený roku 1933 ve Stalingradu, sám si z dětství odnesl válečné zkušenosti. Ještě než nacisti město roku 1942 napadli, byl pozdější režisér evakuován s matkou i starším bratrem, kteří se plavili přes Volhu na improvizovaném raftu.

Ještě více neblahých zážitků ale nasbíral spoluautor scénáře Aleš Adamovič. Ten byl rovněž jedním z autorů knihy Moje ves lehla popelem, která posloužila jako předloha filmu, v níž Adamovič shrnuje své válečné zkušenosti. Roku 1943 byl stejně starý jako protagonista Jdi a dívej se a bojoval s běloruskými partyzány, tudíž mohl věrně oživit hrůzné nacistické tažení tisícovkami vyhlazovaných vesnic.

Vysněný protiválečný film Klimova a Adamoviče ale dostal roku 1978 stopku přímo od Goskina, tedy od centrálního kontrolního úřadu sovětské kinematografie. Scénář k filmu, který zpočátku nesl název Zabít Hitlera, se zdál vrchním úředníkům až moc realistický a špinavý. Klimova navíc zasáhla nečekaná smrt jeho manželky a režisérky Larisy Šepiťko roku 1979, jejíž nedokončený finální projekt, drama Loučení, vzal pod svá křídla a dotočil jej.

Až roku 1984 se cenzorské klima, obklopující vznik Jdi a dívej se, konečně uvolnilo. Sovětská vláda vyhlížela čtyřicáté výročí slavného vítězství a nacistické porážky a toužila uvést velkolepý válečný snímek. A volba padla právě na Klimova, jenž si vydupal absolutní tvůrčí svobodu a mohl začít náročné chronologické natáčení. Nový a konečný název přitom vybral jeho bratr. Odkazuje k biblické Knize zjevení, kde čtyři jezdci z apokalypsy rozsévají destrukci a zkázu.

Snímek se natáčel na běloruské půdě a Klimov trval na tom, že v něm nebudou žádní profesionální herci. Titulní úloha pubertálního chlapce Fljory, jenž se přidá k partyzánům a následně prochází válečným peklem, připadla tehdy patnáctiletému Alexeji Kravčenkovi jen náhodou. Neměl žádné herecké zkušenosti a na konkurz prý jen doprovázel kamaráda, ovšem štáb okamžitě přesvědčil o svém výjimečném nadání. Když jej poprvé testovali, bylo mu údajně řečeno, ať si představí něco smutného. Například že jeho matka leží na posteli a umírá. Kravčenka rázem přepadl skutečný žal a z očí mu vytryskly slzy, tudíž měl sjednanou schůzku s Klimovem a roli získal.

Natáčelo se chronologicky v průběhu devíti měsíců, což mělo zřejmý tvůrčí záměr. Klimov nechtěl vyprávět klasický kontinuální příběh, známý z hollywoodských filmů, a spíše nahodilou strukturou a hromaděním chaotických událostí toužil znázornit pravou tvář války, která ničím jiným než chaosem není. Válka má navíc devastující účinek na psychiku i vizáž svých obětí, což mělo být znázorněno právě prostřednictvím Fljory. Ten je na začátku filmu zdravě vypadajícím a usměvavým chlapcem, ovšem postupně se mění v prázdnou skořápku a v jeho zvrásněné tváři se skví všechny prožité hrůzy i pocity, které do něj projektuje šokované publikum. Proto bylo nutné natáčet dlouho a chronologicky, neboť takový vývoj by podle Klimova nešlo zachytit, pokud by se scény natáčely na přeskáčku.

Mladého herce musel zpočátku doprovázet hypnotizér, neboť režisér se obával, že Kravčenko oživování těch nejhorších zvěrstev podlehne a psychicky se sesype. Hypnóza ho měla uvrhnout do podvědomého prožívání a poskytnout mu duševní ochranu, kterou v záplavě deprese a naturalistických výjevů potřeboval. Klimov totiž sice dbal o jeho bezpečí, ale nezdráhal se volit takové postupy, které překračovaly veškeré meze bezpečné filmařiny. Používala se například skutečná munice namísto slepých nábojů či pyrotechniky. Scéna vybombardování opuštěného tábora partyzánů se tedy točila „naostro“ stejně jako pasáž, kdy Fljora s dalším zálesákem odcizí krávu místnímu farmáři. V té chvíli se spustí kulometná salva a Kravčenkovi létaly ostré náboje jen několik palců nad hlavou, tudíž jeho strach nemusel být hraný. A kráva, která v dané scéně přišla o život, skutečně podlehla tomuto nároku na realismus.

Kravčenko se také musel společně s kolegyní Olgou Mironovou topit v hlubokém bahně a samozřejmě se účastnit závěrečné sekvence, kdy nacisti po vzoru zmiňované vesnice Chatyň upálí obyvatele zaživa ve stodole. Mezi těmito nejsugestivnějšími záběry prý scenárista Adamovič předčítal přítomným nehercům vlastní zážitky z války a v lidech z komparzu, mezi nimiž nechyběli další přeživší pamětníci, dokázal navodit skutečnou hrůzu. Když se nebozí vesničané ve filmu mačkají ve stodole, diváci opravdu pociťují jejich nepředstavitelný strach.

Strach má Fljora vepsaný ve tváři, náhle se podobající spíše obličeji vetchého starce. Kravčenko svou roli podle všeho zvládal nadmíru dobře, hypnózu odmítal a psychické problémy si z natáčení neodnesl, ovšem fyzicky se na něm náročná produkce podepsala. Jeho vizáž ve druhé polovině filmu byla pochopitelně výsledkem skvělého maskování a také speciálních kontaktních čoček, které herci zčernily zorničky. Na obarvení vlasů se ale použila tenká vrstva skutečného stříbra a další barviva, tudíž trvalo několik týdnů, než vše odrostlo a Kravčenko opět nebyl v pubertě prošedivělý. A po skončení natáčení musel obdivuhodně odhodlaný herec rovněž nabírat ztracenou váhu, neboť pro vystižení fyzického chřadnutí Fljory musel Kravčenko držet přísnou dietu a každý den běhat.

Všechny tyto filmařské volby, které by dnes už pravděpodobně nikomu neprošly, vyústily v neobyčejné mistrovské dílo světové kinematografie. Elem Klimov nejenže dosáhl autenticity díky hereckým výkonům a znalosti historického kontextu, ale účinnému nátlaku na publikum podřídil také veškeré formální složky. Jdi a dívej se je nesmírně subjektivní prožitek jednak zásluhou kamery, která se často zaměřuje na detaily ztrápených aktérů a volí jejich hlediskové perspektivy, jednak díky zvuku, jehož kvalita se mění v závislosti na vjemech protagonisty. Při bombardování tábora Fljora přijde o část sluchu a od té doby je zvuková stopa méně zřetelná, což přispívá k vtahujícímu účinku. Jde o snímek, který válečné hrůzy podává v hyperrealistickém duchu a zkušenost s popisovaným světem předkládá optikou stále více poznamenaného dítěte. Často neuhýbá pohledem před nejhoršími výjevy, ale současně dává prostor té nejpesimističtější fantazii a portrét války maluje v bezprecedentním pocitovém rozsahu.

V době uvedení řada diváků a divaček nevydržela brutální nátlak snímku a opouštěla kinosály, které vzalo především sovětské publikum útokem. Jdi a dívej se bylo velkým hitem a okamžitě se dočkalo pozitivních ohlasů, které zdaleka nepocházely jen od kritiky. Elem Klimov například vzpomínal na německého diváka, jenž se mu přiznal, že byl členem nacistických jednotek v Bělorusku a že všechna zvěrstva ve filmu se opravdu odehrála. Dnes je Jdi a dívej se často zařazováno mezi vůbec nejlepší filmy všech dob a spousta historiků i kritiků se shoduje, že se jedná o nejrealističtější zachycení válečné zkušenosti v dějinách kinematografie.

Elem Klimov už žádný další snímek bohužel nedokončil. Roku 1986 byl kolegy vybrán do čela sovětské filmařské unie a zasadil se o uvedení mnoha dosud zakazovaných snímků. Byl ale stále frustrovaný překážkami, které mu stát kladl do cesty, a ve funkci setrval jen dva roky. Zemřel roku 2003 a v poslední dekádě svého života ztratil chuť natáčet filmy.

To Alexej Kravčenko nakonec zálibu v herecké profesi nalezl, herectví vystudoval na škole Borise Ščukina a je členem Moskevského uměleckého divadla stejně jako známou tváří z řady ruských filmů a seriálů. Mihl se dokonce i v Nabarveném ptáčeti, jímž se režisér Václav Marhoul snažil navázat právě na drsnou poetiku Jdi a dívej se. To ostatně platí za stylisticky progresivní snímek, který svými kamerovými jízdami a přirozeným osvětlením inspiroval oslavované moderní filmy jako Potomci lidí nebo REVENANT Zmrtvýchvstání.