Recenze: Nabarvené ptáče je ambiciózním pokusem o české Jdi a dívej se

Příběh pojednává o mladém židovském chlapci, jenž žije u své tety na venkově kdesi ve východní Evropě. Tam ho poslali jeho rodiče, aby jej tak uchránili před masovým vyhlazováním Židů. Postarší žena však náhle zemře a chlapec se tak musí vydat na dlouhou cestu za svou rodinou. Ta je však plná nebezpečí a nejrůznějších válečných hrůz…

Nabarvené ptáče je rozhodně ojedinělou událostí a velkým filmem, který si zaslouží být viděn v kině. Přičemž důvody nejsou vůbec malicherné. Jedním z nich je krásná a skutečně (velko)filmová kamera Vladimíra Smutného (Tmavomodrý svět, Tobruk), velkého českého klasika svého oboru. Širokoúhlý černobílý formát snímku vysloveně sluší a zásadně napomáhá navození ponuré a skličující atmosféry, která se táhne celým filmem. A vzhledem k tomu, že se v něm mluví naprosto minimálně a je tedy vyprávěn téměř výhradně obrazem, je Smutného výkon o to záslužnější.

Druhou silnou stránkou je nezanedbatelný počet tíživých, nepříjemných, někdy až drastických scén. Marhoulův film může totiž působit mimo jiné i jako temná a depresivní přehlídka sadistických psychopatů a nebezpečných zvrhlíků, jejichž děsivé a zavrženíhodné konání s válkou někdy souvisí buď jen velmi volně či dokonce vůbec. K tomu se přímo váže i (ne)zobrazování násilí a utrpení, jemuž jsou zde vystavováni lidé i zvířata. Nabarvené ptáče totiž od prvních zahraničních projekcí předchází pověst extrémně brutálního, možná až nesnesitelně drsného filmu (v českých kinech je dokonce přístupný až od 18 let), jenž diváci se slabším žaludkem zřejmě ani nebudou schopni zhlédnout do konce. Je nepochybně pravda, že film obsahuje několik scén, v nichž se odehrávají různé odporné a šílené věci, ale téměř všechny se dějí mimo obraz a tedy bez potřeby užití jakýchkoliv speciálních efektů (rozhodně nečekejte absurdní gejzíry krve jako u Tarantina, vyhřezlá střeva, explicitně zobrazené znásilnění a podobné "chuťovky"). Zpravidla jsou tyto momenty vyřešeny až překvapivě "decentně", skrze jasně srozumitelné náznaky. I tak je ale naprosto pochopitelné, že pro mnohé diváky bude sledování tohoto filmu psychicky velice náročné.

Pokud NP něco škodí, je to jeho banální epizodická struktura ve spojení s takřka tříhodinovou stopáží. Působí kvůli tomu zdlouhavě, rozvlekle, má výpadky tempa a poměrně slabou gradaci celku. Kdyby se některé jednotlivé kapitoly zpřeházely nebo rovnou vyhodily, nic moc by se (nejspíš) nestalo - naopak by to možná pomohlo lepší konzistenci díla a mohla by se tak rozplynout i některá nařčení z okázale exploatačního ladění celého projektu. Přitom nápor na nebohého chlapce (stejně jako na empatického diváka) by byl dozajista i tak velice značný.

A vyvstává zde ještě jeden závažný problém. S hlavní postavou je těžké se silněji ztotožnit, neb je divákům představena zcela rámcově a neurčitě, tj. bez charakteristických polidšťujících vlastností. Skoro vůbec neznáme jeho počáteční povahu a proto vývoj, jímž projde a jehož následků jsme ke konci svědky, nepůsobí až tak drtivě, jak (asi) měl. Nemůžeme si být totiž jisti, zda podobné sklony třeba neměl už před svou strastiplnou cestou. Oproti tomu v drásavém a absolutně uzemňujícím válečném dramatu Jdi a dívej se (1985) je finální proměna ústřední postavy, jejíž představitel (Alexej Kravčenko) v NP dokonce také hraje, emočně zřejmě nejvíce zdrcujícím efektem celého filmu.

Dostat tuto látku do rukou například Paul Verhoeven (Total Recall, Hvězdná pěchota), tj. ohromně osobitý a protřelý tvůrce velmi drsných a přitom zpravidla hodně rafinovaných titulů, jenž má navíc zkušenosti i s filmy s podobnou tématikou (zejména fantastickou Černou knihu), výsledkem mohlo být nevýslovně strhující a nezapomenutelné mistrovské dílo. Václav Marhoul je evidentně vysoce schopný (a obdivuhodně zapálený) producent, ale bohužel pouze ucházející vypravěč (ostatně NP je teprve jeho třetí celovečerní počin). Jeho předchozí Tobruk se nesl v podobném duchu - taktéž šlo o velmi profesionálně vypadající dílo, vyznačující se sugestivní syrovou atmosférou a mírně pokulhávajícím dějem. Možná by proto stálo za zvážení, zda by příště neměl Marhoul dohlížet "pouze" na produkci a režijní sesli přenechat někomu jinému (např. některého z nadějných mladých talentů jako jsou Adam Sedlák, Ondřej Hudeček nebo Andy Fehu). A možná také více naslouchat radám (zkušených) dramaturgů...

Osobně bych NP mezi nejlepší české celovečerní filmy posledních let, za něž považuji především Kobry a užovky, Ztraceni v Mnichově, Hořící keř či Cestu ven, pravděpodobně nezařadil. Ve vícero ohledech je ale toto lyricko-epické drama samozřejmě někde úplně jinde než naprostá většina současné české filmové tvorby. Ta totiž minimálně posledních pár let ve většině případů spíše než díla skutečně hodná velkého plátna asociuje více či méně (ne)snesitelné celovečerní epizody Ordinace v Růžové zahradě či libovolného zapomenutelného pokusu o (rádoby) romantický sitcom. Tyto filmy totiž na rozdíl od NP nemají šanci uspět (jak komerčně, natož umělecky) mimo naši republiku. Ptáčeti se oproti tomu povedlo dostat až do hlavní soutěže Filmového festivalu v Benátkách, jednoho ze tří nejvýznamnějších současných FF, a konkurovat tam snímkům filmařů formátu např. Romana Polanského. O něčem takovém se může skoro všem nynějším tuzemským filmovým autorům zřejmě jenom zdát.

Hodnocení: 70%

Znáte herce z filmu Nabarvené ptáče?